Život jde dál

a já to vím.

Podám ti ruku

a chci s tebou snít.

Chci život žít, však krásný aby byl,

ne smutek, žal a omyl.

Snít o kráse a dobrotě,

o všem dobrém na světě.

Nechci mít smůlu a také strach,

pak mé tělo ať obrátí se v prach.

Vše krásné tím najednou zmizí,

z života mého i všech lidí.

Chtěla bych snít a snít,

ten překrásný sen.

O naději, lásce a ochotě.

Ochotě naslouchat všem lidem,

v našem dlouhém životě,

a přát jim jen radost, že

jejich duše pořád ještě žije.

Někdy však radost

v mysli mé uhasne.

A já jak slepý hledám v té temnotě.

V temnotě svého nitra a žalu,

vše ve mně vede mě jen v klamu.

Zlobu, žal a závist cítím,

a to především ve svém okolí.

Faleš a klam, strach a svár,

to vlastnosti jsou, co nenávidím.

Kolikrát v mysli mé je otázka,

která zodpovězena není.

Proč vše krásné,

co kdy bylo,

už není, již nežije.

Proč kolem toho chodím,

jak dítko nevinné.

Lhostejné je mi to, co dřív

byl pro mne zázrak sám.

Nyní je v duši mé,

z toho zbylý klam...