V mlhavém oparu očí,
zelených a hlubokých,
jak bezedná studna...
Sledují všechno a vlastně nic,
vše spěchá do neznámých vod daleka...
Bez břehu i přístavu,
jsou lidské myšlenky.
Nemají začátek ani konec...
Je mi jak zajatci ve vlastním obalu,
vše prostupují černé obavy.
Ve vlastní hlavě uvězněna,
jak ve skleněné kouli...
Tak dlouho v sobě uzavřena..
Chci dostat se ven,
však nejde to tak lehce...
Je to zvláštní pocit,
já nemohu ven
a nikdo nemůže dovnitř.
A v sobě tak opuštěna,
dál hýčkám v sobě tenhle pocit...
|