Sedím za stolem.
-přemýšlím o životě...
Pozoruji pečlivě každý milimetr kolem.
-jen chlad a samozřejmost,
to mě nepřekvapuje!
Dívám se na věci,
které bezúčelně leží ladem.
Nesmyslně zapomenuté na poličkách
a pokryté vrstvou prachu...
Snáší se na ně celé dny,
marný pokus o to,
jak je udusit.
Ty zkřehlé vzpomínky,
které se váží ke každé z nich...
Jenže to se nikomu nepovede,
ty vzpomínky jsou
dobře skryty v nich i ve mně...
I když se z nich utře prach,
na vzpomínky nikdy nezapomenou...
S lidmi je to někdy
jako s předměty.
I oni jsou pokryti
vrstvou prachu...
Nikdo jej nedokáže setřít,
nikdo jiný než my sami...
Někdy je potřeba se do krve dřít,
teprve pak možná pocítíš
to slastné očištění...
|