15/





V přítmi ustupující noci,


dech mi Tě připomíná.


Očí nemusí opustit svou skrýš,


přesto Tě vidím.


Vyřezanou v zpřeházených útrobách mozku.


Mezi stovkou čísel,


stovkou pocitů, stovkou frází.


Nejsi jimi zavalena,


   jsi tu nová.


Jak na strništi právě vykvetlý květ.


Nestudně rozevřený uprostřed pustoty.


Rudě zářící jak život sám.


Chtěl bych navždy tak zůstat a doufat,


že pluh nových rán ti neublíží. 

J&K