I

Odemykáš mi do kuchyně se skelnou vatou tapisérií

s výjevy spíš na ubrusu přehozeném přes napuštěnou vanu

přetékající smaltem vydojeným z krabicových krav

převrhly se vázy

  aby něměly jako varhany pod peřejemi

a svým bokem líbáš mi můj bok

oči potom polykají svíčku při večeřích

  venku je pravděpodobně bílo jako o vánocích

říkáš si, že dneska obloha je jako zrcadlo

a já tvrdím: my  we shall overcome

II

V tvém pokoji s okny zazděnýma tak precizně

    že jen byly tak -

        že vlastně okna jenom zbyla

a police plné sucha z konvice na zalévání

    připravených kamen byly

balkóny

Mým růžím říkám Veroniko, Vám.

III

Kde a kdy svlíkal jsem tě, svlíkal jsem tě velmi rád -

jak přiběhlas s otlučenými kotníky o krušné hory

žes údajně padla do díry v ledu

z důvodu závratné smradu z suchých mrazů doby

okolo velikonočního chození

IV

A proto ze svých hlasivek sis lano musela vydobýt

    které k pramici přivázalo labuť by

lano, co jsem měřil mezi lokty

V

Pravda, pamatuju si tě -

                smutnou  zpěvačku

    co se zpívá o poutích – spolu s ní

na parkovišti den co den před příjezdem vodotrysku

                v němž jí opět dají ... mají … utopí ... najíst

si tě zpěvačku, jež umí městu říci věru dost:

        V katastru vidím šibenici

VI

Lehli jsme si v oblouky a přikryli se padlí

nevyhnutelným místem po pouti -

věru podařenou, v lány vyzpívanou árií