Jan
Bolívar Pohořelický
Bez
duše
monodrama
Dvanáctce.
(Skrze
diváky vcházející ještě do sálu prodere se jezdec na bicyklu. Na zádech gumový
batoh výrazné barvy s nápisem „Flash – rychlejší než blesk – tel:
8554455“. Na batohu je připevněna poměrně velká vysílačka).
Kurýr: (za jízdy) Pardon… zdovolenim… promiňte,
já bych rád… jen… (snaží se dav usměrnit
cyklozvonkem)
(V okamžiku, kdy se mu daří prodrat se na jeviště, se ozve rána, syčení)
Prdel – prdel – prdel!!! To se musí stát zrovna teď. Jako obvykle v pravou
chvíli.
(zkoumá zadní pneumatiku na bicyklu, poté
zběžně pohlédne na velké ručičkové hodinky na své levé ruce)
Ještě mám devět minut – třicet sekund. Schumacher má čtyři gumy vyměněný za
devět padesát osm – ovšem ve vteřinách. A tady už začínaj ty odlišnosti, jednak
mám k Schumacherovi ještě docela daleko – i když…
(zadívá se jakoby do zrcadla)
a druhak – Schumacher s sebou určitě vždycky vozí lepení! A z toho
plyne co? No, že jsem, jak se lidově říká v čem…?.... v hajzlu! Osm
minut, padesát sekund a nic nestihnu – ani pěšky, ani za vozem, zkrátka a dobře
milý pan (přehrabuje se v batohu, po
chvíli loví velkou obálku, čte adresáty) – či spíš milá paní inženýrka
Kašková, Lucie má smůlu. Předpokládám, že tahle zásilka obsahuje materiál
nepředstavitelné důležitosti – vzorec účinného přípravku proti rakovině,
informace o plánovaném hospodaření Bhútánu nebo dokonce vzorek nové voňavky
z Laboratoir Garnier. Všechno zničeno – lidstvo bylo připraveno o tyto
požitky jednou špatnou duší - tou jsem samozřejmě já!
(zamyšlení)
Za chvíli mě samozřejmě začnou shánět: „Jedna pro osm, jedna pro osm –
osmičko, už si dovezl tu zásilku?“ Ale osmička nemá co říct! Osmička je
v koncích. Osmička – jak je to banální – nemá rezervní duši. „Ještě
chvilku jedničko, ještě chvilku.“ Výmluva, co mi zbývá jiného než výmluva.
Začnu se do toho pomalu ale jistě zamotávat. Jedna malá lež odstartuje lavinu.
Po chvíli mi určitě taky dojde baterie ve vysílačce. Neseženou mě… dispečink
nebude mít signál… já nebudu mít podpis Kaškové… Kašková nebude mít zásilku…
lidstvo nebude mít voňavku… Bezpochyby vyhlásí celostátní pátrání.! Po půl
hodině uzří národ moji podobiznu na obrazovce veřejnoprávní televize. Ale vůbec
nikoho nenapadne, že bych mohl být zrovna tady…. Ono taky koho by napadlo, že
si zkracuji cestu do Nuslí tudyma…
Pak nasadí psovody a to bude můj konec. Není nic horšího než větřící pes, který
vám zničehonic vběhne pod kolo. Srážka s blbcem není nic proti srážce se
psem. Nejen že si člověk namlátí sám, to jaksi patří k běžnému riziku, ale
vzápětí se do vás zakousne úplně cizí čelist a trhá… jeden kousek masa za
druhým. A když už máte pocit, že se ta bestie dostatečně nažrala, přiběhne její
panička, malinkatá, bezbranná a bezzubá stařenka o holi, slzy v očích,
řvouc: „Azorku… Azorku… prdelko moje... co ti to ten zlý člověk udělal?“ A
právě v onu chvíli je s vámi ámen. Stařenka přiskočí a začne do vás
mydlit tou svou hůlkou ostošest. To se samozřejmě stává dennodenně.
(sešeří se, zpovzdálí je slyšet píseň Man
with harmonica z filmu Tenkrát na západě.)
(Kurýr se zahledí do dálky, pokračuje
tichým hlasem)
Včera skončila dvanáctka… Taky si zkracoval cestu… přes Letnou… Zbývalo mu
přesně třináct minut, aby se dostal Na zátorku dvacet dva… Pláň rovná jako
mlat… vítr si pohrával s tou trochou prachu, který nespláchl jarní deštík.
Bylo poledne. Slunce na blankytně modré obloze žhnulo jak Vítkovické vysoké
pece… Plání občas přejede osamělý bruslař, jinak klid… Dvanáctka sedí pevně
v sedle a ani nedutá… Nohy drží ve třmenech a vší silou dupe do pedálů…
Jeho tvář, ošlehaná rozmary nemilosrdné matky přírody se odhodlaně upírá do
dáli… tam, o pár stovek metrů dál leží jeho cíl… Zpoza tmavých brýlí se leskné
dvé tmavohnědých očí. Slzy, vehnané do nich proudícím vzduchem, dodávají jim na
zběsilosti. Osamělý jezdec míří vstříc svému osudu.
Na opačném konci zaprášeného chodníku objevil se muž. Hora svalů a kostí. Bílé
triko, černá, kožená vesta, okovaná tisíci malých železných cvočků. Tmavomodré
džíny blednou pod paprsky poledního slunce. Kousek od něj zuřivě pobíhá
rotvajler. Jeho drsná srst má barvu texaského zlata a bezpochyby stejně tak
páchne. Na krku má silný černý obojek, ne nepodobný pánově kožené vestě. Zdobí
ho však mohutné, kovové hroty, čnící hladově do všech stran. Dojem
z celého páru umocňuje u obou nápadná podoba mord, lhostejný výraz a
absence levého horního řezáku. Bestie se náhle zastavuje, očividně zaujata
blížícím se jezdcem. Lehce se přikrčí. Každý sebemenší sval v jejím
zvířecím těle je napjat jako struna na banju. Es-pauza… Následuje hbité
vymrštění a usilovný běh za potravou. Jezdec si stále není vědom hrozícího
nebezpečí. Číslice na tachometru, ukazující jeho aktuální rychlost se mění
z šestadvacítky na sedmadvacítku.Prsty na řídítkách začnou samy od sebe
hrát nervozitou. Nepatrný pohyb. Přesmykač přenáší řetěz na největší – třetí –
ozubený tác… Třicet jedna kilometrů v hodině. Až v tuto chvíli si
všímá řítícího se chlupatého monstra, jemuž od tlamy vlaje dlouhá šňůrka slin.
Naivně cinká na zvonek. Jeho zvuk se zcela rozpadl v pustině pláně. Deset
metrů… čas jako by se náhle zastavil… zvíře se chystá k triumfálnímu
skoku, veškeré instinkty upřeny na jeden jediný bod – jezdcův krk – malý kousek
od mateřského znaménka velikosti padesáti eurocentů. Mezitím se jezdci
v hlavě promítá uplynulých dvacet let jeho života. Zátorku hodil už dávno
za hlavu, teď nejde o čas, nýbrž o život! Bleskově strhává řídítka stranou a
v ten samý okamžik zazní nepředstavitelně vysoký tón píšťalky. Bestie se
ve vzduchu zastaví a jako mávnutím kouzelného proutku, mění se v poslušné
štěňátko. Sklopí nakupírovaná ušiska a loudavým krokem vrací se zpátky
k páníčkovi.
Tím však jezdcovo drama nekončí. Vymrštěn náhlou změnou směru jízdy ze sedla,
snáší se ladným obloukem na betonový chodník. Ruce, které se instinktivně
vymrštily kupředu, jsou během okamžiku osmirkovány pískem, prachem a
v místech kde se kraj chodníku mění v trávu i sem tam nějakým tím
střepem. Brada se coby nepříliš spolehlivá kotva boří po chvíli do sypké suché
hlíny. Ustalo řinčení padajícího bicyklu… a… ticho… jezdec leží – bez hnutí.
Odněkud z dáli zazní ošklivý, škodolibý smích, který jakoby se
v jezdcových uších množil na tisíce dalších. Zostuzen před celým světem,
otvírá dvanáctka velmi pomalu obě dvě oči. Zrak je v mžiku zaplaven
jedovatě zelenou barvou trávy, zvedá se o něco výš, až konečně spočine na
starším muži, který zapínaje si poklopec, vychází z nedalekého křoví. A po
jeho bocích se proklatě nízko kývou dva
již postarší hladkosrstí jezevčíci. S jásavým štěkotem, kterým dávají
najevo jak jsou rádi, že i někdo jiný nahlíží vezdejší svět ze stejné výšky
jako oni, přibíhají k jezdci a hltavě olizují jeho zkrvavené paže.
Dezorientovaný nešťastník se je marně snaží odehnat. „Kiki, Toni, fuj!“ Křikne
pán. V tu chvíli zřejmě došlo k nedorozumění. Zvířata si povel
vyložila zcela po svém… (zámlka)
Snad každé malé dítě ví, jako roli hraje v životě kurýra palec. Právě
tímto prstem se ovládá nejnezbytnější vybavení kola – zvonek. Dvanáctka se toho
dne stal dvojnásobným invalidou. (dlouhé
ticho, melodie již dávno dohrála, kurýr si prohlíží palce na svých rukou;
hrobové ticho přeruší až šum vysílačky a následně hlas dispečera)
Vysílačka: Jedna pro osm… (kurýr nereaguje, je stále jako přimrazen)…jedna
pro osm (pořád nic) …no tak dopr- víš
že nesmím mluvit do vysílačky sprostě – vosmičko, potvrď příjem, nebo to máš za
dvě stě! Už si doručil ty Nusle? Docela ti to tam hoří… slyšíš osmičko, tak se
sakra nahlaš!
(kurýr se vzpamatuje)
Kurýr: Osm pro jedna,
slyším…
Vysílačka: Co jéééééé, si
hluchej, nebo co? Co ty Nusle, kdo ti to tam převzal?
Kurýr: Já… no ještě
vlastně nikdo, za chvilku tam budu…
Vysílačka: Máš tam ještě dvě
minuty, taky hezky makej, jasný? Jó, abych nezapomněl, když už jedeš tím
směrem, uděláš ještě expres z Vyšehradu do Riegráků, jo?
Kurýr: Do Mekenů?
Vysílačka: Přesně tak… takže
makej, jo?
Kurýr: Rozumím, jedničko.
A je to tady, přesně podle plánu! Lež… pátrání… vyšetřování… Dvě minuty do
Nuslí, pak na Vyšehrad a zpátky do Riegrových sadů… (zapíše si novou trasu na formulář do desek, které vytáhl z batohu)jestlipak
je tam dneska ta milá, černovlasá slečna recepční… zelený kukadla a ten
výstřih… jak ona se jenom…
(hledá v deskách podpis)… no
podepisuje se jako prase, to je pravda, ale to tělo… ten šarm… hmmm…
Jandourková Monika (zasněný, romantický
výraz)Slečno Moniko, mohl bych vás pozvat na malou vyjížďku po městě? – A
ona by si sedla na rám – v tom svém tmavomodrém kostýmku – v ničem
jiném jsem ji ostatně ještě neviděl – a pojedeme z kopce a budu jí
vyprávět historky o úskalích naší práce – o rizicích srážky se psem a sám budu
poslouchat historky o úskalích práce recepčních – o vůni kávy, kterou ráno
probouzí své rozespalé nadřízené a o tom, co jim to nezapomenutelné,
antracitově černé aroma všechno našeptává… A jeli bychom dál – například po
Václaváku a volali bychom na turisty „Get away… flanchéz… laufen sie weg…
filare… uběgajtě… uciecie… elszökjék… uhněte, volové, vezu Moniku
z Riegráků…“ A ona, ona by se samosebou rozplývala blahem, protože ten
její výstřih by konečně ocenily stovky zvědavých, hladových očí. Jí to
rozproudí krev v těle… snad mě i políbí a křičí… nebo spíš neartikulovaně
ječí na celé kolo: „ááááááááááááááách“! A my jedeme čím dál tím rychleji, dupu
do pedálů jako šílenec, rychlost překračuje hodnotu měřitelnou tachometrem. Pot
se ze mě lije jako ze staré děravé konve… jsem na konci s dechem…
adrenalin, testosteron, endorfin, lutropin, prolaktin, folitropin, estradiol,
progesteron, a vůbec všechny ty chemikálie co jich v lidském těle je, se
chystají k explozi…
(v tuto chvíli je kurýr na jevišti
rozparáděn neuvěřitelným způsobem, v závěru ovšem padne jeho zrak na
prasklou pneumatiku, střihem změna nálady)
…a pak praskne guma. Já mám samozřejmě smůlu, dneska jsem pravděpodobně
skončil, nikdy v životě už žádnou slečnu Moniku neuvidím… Ostatně co na
tom? Stejně ta má otázka (paroduje sám
sebe): „Slečno Moniko, mohl bych vás pozvat na malou vyjížďku po městě?“ je
dost stupidní! A odpověď je předem jasná: „Vypadni a nevopruzuj!“ Má bezpochyby
nějakýho borce, svalovce, co pro ní každej večer jezdí na motorce. To se
samozřejmě cení! Dvěstě koní pod kapotou je mnohem víc než jeden debílek na
pedálech. A určitě dělá drahoty – teda ta Monika… Ona je přesně ten typ co
nejdřív ťuťu a ňuňu… broučínku… pusinko… a ve výsledku si nešáhnete! Mě se
vlastně ani nelíbí ten její vkus – pořád akorát v tom tmavomodrém
konzervativním kostýmku, kdyby neměla tak vyzývavě chlípný výstřih, myslel bych
si že je to jeptiška. Prostě od teď už se nebudu zabývat nějakou afektovanou
recepční, které chybí jak šarm, tak i základní a přirozená soudnost. Víte co,
slečno Moniko, trhněte si nohou, žádná vyjížďka nebude! S váma já končím.
Žádný: budeme jedno tělo, jedna duše… nic takovýho. Já si nechám tu svojí, je
sice prasklá, ale vulkanizovaná! (pauza) Motorkáře
si nabalí, mrcha – zrovna mě tohle udělat! Já chtěl krucinál taky jezdit na
motorce, ne se dřít kilometr za kilometrem na pedálech. To dá rozum, žádnej
normální člověk by přeci nešel dobrovolně na takovýhle galeje! Každej den
v osm vstaneš, nasnídáš se, zapneš vysílačku a je to tu (předvádí) „Osm pro jedna… dobré ráno,
jedničko, hlásím se ze Stodůlek… tak kdybyste tam něco měli… budu se přesouvat
metrem na Anděla, jó, budu teda chvilku bez signálu… osm pro jedna, už jsem na
Andělu, máš tam něco, jedničko?... Co?... Arbesovo náměstí – Pankrác, no jasně
že to beru…“ a pak už jenom lítáte a lítáte sem a tam a zase zpátky…
z Pankráce na Černý Most, potom Skalka, Hostivař, Lhotka a zpátky do
centra k Mánesu a na Malou stranu, kličkujete mezi turisty na Karlově
mostě, někteří k vám vyjadřují svůj soucit tím, že vás podarují
nedojedenou svačinou, což ovšem nezůstane bez povšimnutí tamních žebráků, kteří
vám na oplátku strčí berli do kola… pořád jenom jezdíte… jíte, pijete, kouříte,
vyměšujete i milujete se za jízdy a když v sedm vypnete ten krám (udělá významné gesto směrem
k vysílačce) a dorazíte domů, ani nedojíte večeři a padnete do
postele, abyste po pár hodinách spánku prodělali celý ten kolotoč znova a
znova… Proč teda takovou hrůzu podnikám? No… já měl mít totiž tu motorku –
Babettu – no tak teda moped, jestli chcete – no a ona – na mě nevyzbyla. (v náhlém záchvatu zuřivosti na vysílačku,
jenž leží opodál na zemi) To všechno kvůli vám, vy – vy chytráci na
dispečinku jste mi ji furt slibovali… „neboj můžeš si pronajmout krásnou
Babettku, máme jich tu mraky…“ Ale nemáte – pro mě nemáte! A navíc jsou
poruchový ty vaše Babety! A co to sežere benzínu… a čoudu co to nadělá…
nebezpečný to je – no dyť to pořád vidím jak na tom jezděj v kolonách mezi
autama, ty centimetry co je dělí od neštěstí. (odmlka) A taky, taky jim praskaj duše – (opět v ráži) a nejen jim i těm co na nich jezděj – ano
zaprodaj se a prasknou, všichni do jednoho. To si pište!
Vysílačka: Jedna pro
osm… Jedna pro osm… Ozvi se osmičko… užs to doručil?
Kurýr: Osmička slyším.
Vysílačka: Tak doručils
to, nebo ne?
Kurýr: Co myslíš, jedničko?
Vysílačka: Snad si
nebudem hrát na hádanky, jestlis nedoručil - nesplnils rating - nic nedostaneš
– to je jasná věc – takže předpokládám žes doručil, a mohl bys mi laskavě říct,
kdo to převzal, ať mi tu neblokuješ frekvenci a můžeš co nejdřív vyrazit na ten
Vyšehrad, jo?
Kurýr: (do
vysílačky) Nedoručil, nic jsem
nedoručil, slyšíte vy chytráci s mopedem, Kašková nic nemá, slyšíte…?
Vysílačka: (velmi přerývaně, ztráceje signál) Je ti -bě -umět -mičko, byla to KA-KO-Á, jo? -čas?
Kurýr: Nikdy! Slyšíš, nikdy tam nedojedu, rozumíš? NIKDY!(odhodí vysílačku)
Vysílačka: -ozumím...
–ičko… -kuj… (šum)
Kurýr: Tak a máš to! Došla baterka a ty si teď můžeš trhnout
mikrofonem. A svý Národní třídy, Jiráskova nábřeží, Zátorky, Riegerovy sady i
celý Václavský náměstí si můžeš strčit někam - i s turistama! Konec
buzerace… svoboda!
(svačina)
Zapomíná se, že i kurýr má duši, která, když je stále ze všech stran
popichovaná a odíraná, jednoho dne praskne - I on je lidská bytost. A ne jen
tak ledajaká. Říkají nám poslíčci, kurýři, mesengeři – ale nic o nás nevědí. Poslíček
– ten vám může přinést leda tak pizzu nebo maximálně noviny, ale my, my jsme
POSLOVÉ, na nás de facto stojí celý komunikační systém téhle společnosti. Vždyť
mi jsme průkopníci na poli informačních technologií – onen přenosový prazáklad.
Takříkajíc jeden bit – ale ne nuly, nuly ne. My jsme jedničky! – nositelé
důležitých informací – vždycky jenom jedničky. Bez nás by nebylo ani té
nejnepatrnější zprávičky, ani novin, ani smsky, ani e-mailu. To my jsme ti,
kteří ukázali globalizaci cestu! A navíc jsme tu stále, no jen si zkuste poslat
e-mailem třeba – klíče od bytu – co? No ano, jde to blbě.
A přitom ani nepatrná známka uznání. Za celá tisíciletí pořád jenom poslíčku
sem, poslíčku tam – být někde brzy je samozřejmost či spíše povinnost, ale když
náhodou přijdete pozdě, padají vám na hlavu jenom samé urážky. Dveře vám nikdo
nepodrží, a mnohdy je jim zatěžko pustit vás i na záchod. Za dva a půl tisíce
let téhle profese se nezměnilo vůbec, ale vůbec nic. Dennodenně nasazujeme
život a umíráme v bolestech pro vaše lepší zítřky. Pheidippides pelášil od
Marathonu jako smyslu zbavený a stejně ho ty nevděční Atéňané nechali umřít. Jó,
kdyby měl motorku… nebo alespoň kolo – mohl přijít tak maximálně o duši – jako
já.
Jako dítě jsem si zamiloval Večerníčka – ne ty pohádky, ale právě toho
pihovatého skřítka s papírovou čepicí na hlavě – jak si tak jezdí na
houpacím koníku, v autíčku a jednokolce po nebi a rozdává radost. Myslím
že ta znělka je v televizi dodnes. A právě on byl můj vzor! Moje
inspirace! Jenže – na novinařinu mě nevzali – stejně se na to nehodím, ačkoliv
mé slohové projevy nebyly vždycky tak špatné, tak jsem skončil tady.
-----
Hlas: Jedna pro osm, slyšíš mě, osmičko?
Kurýr: (nechápavě) Teoreticky vzato neslyším, protože mám vybitou baterku.
Hlas: A prakticky?
Kurýr: No…
Hlas: Máš zpoždění!?
Kurýr: No…
Hlas: A pročpak?
Kurýr: Píchnul jsem – prostě mi praksla duše - už nevydržela ten
nápor - zkrátka už žádnou zásilku nedovezu!
Hlas: Myslíš?
Kurýr: No – nemyslím, to vím, s tímhle se nedá jet.
Takže konečně ten moped…?
Nebo ještě něco lepšího…?
Vždyť já mám ale píchlou duši!
(ke kolu
přibíhají dva muži, oblečení jako servismani stáje Ferrari na Velké ceně
Německa - v kombinézách a helmách, pomalými plavými pohyby nasazují na
kurýrův batoh bělostná andělská křídla, jeden z nich odpočítává před
kurýrovou tváří na prstech – pět sekund; kurýr se vznese do oblak)
K O N E C
V Brně, říjen 2004