Jan Bolívar Pohořelický
Banalizace kanalizace, aneb co se
děje v jedné díře
thriller v devíti obrazech
s předehrou a dohrou
„I do myší díry nahlédne někdy slunce.“
Čínské přísloví
„Jsou věci, kterým nerozumím.
Nerozumím Číňanům, poněvadž mluví strašně rychle. Vlastně vůbec nerozumím cizím
slovům. Navíc nerozumím cizím slovům v názvech divadelních her. Nerozumím
tomu, proč jsem nazval tuhle hru Banalizace kanalizace, když jsem ji mohl
nazvat srozumitelněji. Třeba Izolace z globalizace. Nerozumím tomu, proč jsem
takovou hru vůbec psal.“ Autor
Jarda – pracovník městských kanalizací,
mistr, 56 let
Láďa – pracovník městských kanalizací,
26 let
Kristýna – Jardova dcera, puberťačka, 20
let
Miloš – rád by byl intelektuálem, je na
to však příliš zbabělý, 23 let
Eda – terorista, začátečník, má rád
svou starou maminku – 48 let
Erika Krátká-Dlouhá – dekadentní
básnířka – 81 let
Předehra - Sýr
Na scéně je vidět dřevěná
ohrádka, v ní odkrytý kanál. Opodál sedí dva dělníci a svačí.
Jarda: Sýr, nejdůležitější
na světě je sýr, chleba bez sejra, to je jako… no něco jako…
Láďa: … něco jako rohlík bez
salámu?
Jarda: (zabručí) No…
Sejry v sobě maj takovou nějakou poezii, to je skoro jak celej vesmír.
Láďa: Myslíš Mlíčnou dráhu?
Jarda: (zabručí) No…
Hele třeba niva, jo? To je úplně jiná liga než eidam, například.
Láďa: Jako Bohemka a
Teplice? Zelený a žlutý, že jo? Nevíš náhodou jak hráli v sobotu?
Jarda: (zabručí)
Nevim – jsem byl u tchýně na svíčkový – ale poslouchej, myslel jsem spíš ten
náboj, tu rozmanitost, u těch sejrů, teda, - tyhlecty vůně, chutě, barvy,
tvary…
Láďa: Sejra je většinou
kulatej - jako ta naše zeměkoule.
Jarda: (zabručí) No…
to samozřejmě taky, ale chápej třeba syrečky…
Láďa: Smrděj!
Jarda: (zabručí) No…
samozřejmě že smrděj, jsem myslel že jsi zvyklej, ale k čemu se hodí
syrečky, no?
Láďa: K jídlu…?
Jarda: (zabručí) No…
myslel jsem k pivu… a jiný sejry třeba k vínu, chápeš to? Sejra ti
dokáže vytvořit kompletní jídelníček.
Láďa: Co se hodí
k rumu?
Jarda: (zabručí) No…
já nejsem žádnej tento… gurmán, že jo, myslim že k rumu by se moh hodit
třeba… eeee….
Láďa: …mentál?
Jarda: Ten jsem zrovna
nemyslel.
Láďa: Ale je dobrej, ne? Jak
má na sobě ty díry, dobrá věc, můžeš si takhle navlíknout plátek sejra na prst
a pak ho vokusovat, k rumu se jistojistě hodí.
Jarda: Ty díry, říkala moje
dcera, vznikaj jak se v tom sejru tvořej nějaký plyny. (Láďa se tváří
nechápavě) Víš, jak to zraje ten sejra, tvořej se v něm plyny, ty se
pak rozpínaj a vod toho tam jsou ty díry, rozumíš.
Láďa: Která?
Jarda: Která co?
Láďa: No která dcera je ta
s tou dírou?
Jarda: Mám jenom jednu dceru
– Kristýnu a i to mi stačí – dvě ženský v baráku.
Láďa: A jak jako tento? Je
hezká?
Jarda: Čum! (Vytáhne
z peněženky fotku dcery Kristýny, ukazuje jí Láďovi)
Láďa: (znalecky) Ty
pičo…! To ti teda musim pochválit, tohle se ti fakt povedlo, hele, hele má
někoho? Co? Nechceš Ládika pozvat na večeři, co? Byl bych já to ale partie, co?
No tak, Jardo – za zeťáka mě nechceš.
Jarda: To teda nechci, páč
mě přerušuješ, jsem chtěl říct zásadní myšlenku dnešního dne, která bude
takříkajíc stavebním timhle – kvádrem našeho pracovního rozvrhu, jo!(zamyslí
se – chce se vrátit k původní myšlence) No zkrátka díry dokážou bejt
různýho charakteru – třeba… kanál. Mám na mysli zrovna tadyhleten kanál, do
kterého se za chvíli vnoříme. To je díra skoro jako do vesmíru. Vlastně jak na
ní tak koukám, tak úplná černá díra. Celý lidstvo by se tam vešlo.
Láďa: Číňani ale ne.
Jarda: I Číňani.
Láďa: Číňani ne, Karel mi
včera v hospodě řikal, že Číňanů už je víc než normálních lidí…prej
migrujou jak – tyhlety - nomádi, nebo co. Chápeš, za chvíli nás sežerou jako ty
svý čokly a potáhnou dál na západ.
Jarda: No dobrá, Číňani se
tam teda nevejdou, ale chtěl jsem touhle metaforou naznačit…
Láďa: Meta… co?
Jarda: Meta – forou –
přirovnání, chápeš? Jako když se řekne: „Seš špinavej jak prase“…
Láďa: Nejsem!
Jarda: …to je taková
metafora.
Láďa: (nechápavě)
Aha…
Jarda: No hele,abych se
vrátil takříkajíc k tomu našemu kanálu, tak zkrátka a dobře, vůbec
nemůžeme vědět, co nás tam čeká. My se do něj jednoduše vnoříme a třeba už se
nikdy nevynoříme, chápeš. Taková jáma lvová, by se tak řeklo.
Láďa: Co?
Jarda: No, tak se říká díře
v zemi, kde jsou lvi. To mám taky od dcery.
Láďa: Počkej, počkej, to mi
nikdo dopředu neřek, že v kanálu jsou lvi -
Jarda: Ale žádný lvi,
zapomeň na to.
Láďa: A co tam teda jako
tento…?
Jarda: No to právě ještě
nevim, ale až se to dovim – Dojedýno? (Láďa přikývne) Tak vezmi vercajk
a jdem! Havárka na nás nepočká.
Láďa: Ty… já ještě musim…!
Jarda: Vychčiješ se dole,
tady před těma lidma se to nehodí!
Obraz 1 - Maso
V kanále. Tma jako
v kanále. Je slyšet zurčení vody. Zpoza temnoty ozývají se volající hlasy.
MužHlas: Myšičko myš,
pojď ke mně blíž.
ŽenHlas: Nepůjdu kocourku,
nebo mě sníš! (chichot)
MužHlas: Až tě chytím, tak tě
sním!
ŽenHlas: A v celku, nebo
naporcovanou?
MužHlas: Hezky po kouskách… Začnu
od oušek, pak nosánek, pusinku, krček, a dostávám se za výstřih na tvá prsíčka…
ŽenHlas: Ty prasáku jeden! A co
dál, co?
MužHlas: Pak bych tě vzal a… (dojde
mu beztak prázdná fantazie a i trpělivost)No tak, Kristýno, mě už to
nebaví, kde jsi?
Kristýna: Neřeknu, Milošku!
Miloš: Pojď už, Kristo…
zajdem někam na zmrzku… to byl vůbec idiotskej nápad jít na rande do kanálů,
myslel jsem, že to tady celý prozkoumáme, chápeš, že tady najdeme třeba nějakej
poklad, no zkrátka že to bude dobrodružný.
Kristýna: A není to dobrodružný?
Miloš: Ani se mi nezdá. Furt
tady akorát bloumáme ve tmě a ty si za mě děláš prču.
Kristýna: Bum! Milošku! (Miloš
sebou trhne) To ses lek, co?
Miloš: Ježišmarjá, ty si
blbá! Jsem z toho málem dostal infarkt! (rozsvítí se dvě baterky)
Kristýna: (tahá ho za tváře)
Ale, ale, ty můj kulíšku na srdce nemocnej! Ty se na mě zlobinkáš! No tak už se
nezlobinkej! (políbí ho)
Miloš: Půjdeme už ven?
Kristýna: Ale ne, ještě ne –
tady je to takový romantický a přitom trochu děsivý, skoro jako v nějakém
horroru.
Miloš: (ironicky) Tak
to je super, a co tu chceš teda ještě dělat, ty Frankensteinova nevěsto?
Kristýna: Chci se s tebou
milovat!
Miloš: Tady?
Kristýna: Jasně že tady.
Miloš: Na zemi?
Kristýna: Máme přeci deku…
Miloš: Co když někdo přijde?
Kristýna: A kdo asi, ty můj
Milošku?
Miloš: Vím já? Třeba nějaký
bezdomovci… Kristýno neblázni, vždyť je to tu hnusný…
Kristýna: Chtěls tu přeci hledat
poklady, nebo už nechceš, nebo už mě nechceš – chceš říct, že nejsem tvůj
poklad, že mě nechceš?
Miloš: Ne – prosimtě, tak
jsem to vůbec nemyslel. Nebudou Tě doma shánět?
Kristýna: Co do toho pleteš
naše? A jaks to teda myslel, myslels jako že je to tu SE MNOU hnusný?
Miloš: Ne, to vůbec ne,
s tebou je to naopak…
Kristýna: No tak vidíš, trocha
dekadence ještě nikoho nezabila. Sám si před chvilkou říkal co všechno se mnou
budeš dělat… (blíží se k Milošovi, ten před ní dramaticky ustupuje)
Se mnou se nemáš čeho bát.
Miloš: No právě. Jenom nevim
jak se odsud dostaneme ven – nepředpokládám, že bys od tý díry, kterou jsme sem
vlezli, vodvíjela bavlnku…?
Kristýna: To zrovna ne, lásko,
ale máme mapu.
Miloš: Jakou mapu?
Kristýna: Normální mapu: Městská
kanalizace v měřítku jedna ku deseti tisícům, hele! (vytáhne jí z
bazůžku)
Miloš: Kdes to vzala?
Kristýna: Neřeknu!
Miloš: No tak, Kristýnečko… (políbí
jí)
Kristýna: Nene…
Miloš: Tak mi jí aspoň puč,
ať se můžu mrknout, kde jsme, ano?
Kristýna: (vytrhne se mu,
strčí si mapu do výstřihu) To si mě budeš muset nejdřív chytit. (běží
pryč)
Miloš: (běží za ní)
No tak, neblbni, počkej.(pauza)
Jau! Tady je nějaký maso, nebo co.
Kristýna: (vášnivě)
Ano, bílý maso! Ach!(smyslný výkřik mění se postupně v krysí písklot)
Obraz 2 – Explozice
V kanále, ovšem
v jiné části. Ze tmy je slyšet kovový zvuk, který si pracovně nazvěme
rozborka-sborka. Přímo na scéně se rozsvítí reflektor. Vidíme stůl se
sniperskou puškou, vedle ní pak krabičku s nápisem C4, různá
elektrotechnická hejblátka, zkrátka vše, co najdeme v příručním setu Malý
terorista. Za stolem na ovlhlé zdi visí vlajka laděná do tmavých, leč
kontrastních barev, ovšem její vztah k jakémukoliv etniku, náboženskému
vyznání či politické příslušnosti nám není zcela jasný. Vedle reflektoru stojí
muž a rychtuje videokameru na stativ. Nezdá se být právě odborníkem
v těchto věcech. Říkejme mu třeba Eda.
Vrací se ke stolu, bere do
rukou papír.
* pozn. Do budoucna hudba: Ten
umí to a ten zas tohle… Eda ráčkuje
Eda: Tak, jsem ready –
kamera – kamera jede! – klapka – Osvobození poprvé – klap!(hrdě)
Mocipáni, diktátorové, uzurpátorové, demagogové, ideologové, buržoustové,
vykořisťovatelé, fundamentalisté, fašisté, komunisté, prezidenti, premiérové,
královny i králové, tiskoví mluvčí, stenografové, i vy ostatní, kteří se
skrýváte za křídly vaší takzvané demokracie, buďte ve střehu! Blíží se den… (zásek;
znovu se podívá do papíru) Blíží se den kdy budete listovat, teda litovat.
Hořce - litovat, neboť odněkud zpodvzdálí – kurva, zpovzdálí vás pozorujeme naše
organizace TřistaTřicetTři Stříbrných Stříkaček, zkráceně je to… no to je jedno
a věřte, máme vás stále – stále na mušce.
Činem který chystáme bychom chtěli upozornit na zásadní nefunkčnost stávajícího
společenského zřízení a absolutní nesoulad s bytostnými potřebami člověka.
Společenské zřízení, které nás nutí k takovým zvěrstvům, jakými jsou lži,
krádeže a dokonce i vraždy. Ano, vy jste ti, kteří vraždí. Vy jste ti, kteří
nás nutí vraždit.
Erika: (zpoza dveří)
Edoušku, oběd!
Eda: Hned jsem tam, mami!
(pokračuje) Naše požadavky jsou následující: chceme zahájit okamžité
jednání o uvolnění bankovních rezerv Spojených států amerických, Spojených
arabských emirátů, Spojeného království Velké Británie a Severního Irska,
Evropské unie, Ruské federace a všech ostatních imperialistických velmocí ve
prospěch států třetího světa, zároveň požadujeme okamžitou změnu výdajů na
zbrojení na pomoc hladovějícím…
Erika: (vstoupí
s talířem v ruce) Vždyť ti to vystydne, chlapče! Na, pořádně se
najez. Ty vůbec nic nejíš, podívej se na sebe jak vypadáš, za poslední měsíc si
zase zhubnul!
Eda: Vidíš, přeci, že tu
mám práci, mami.
Erika: (jde ke kameře,
vypíná ji) Práce počká, svět se nezblázní, když ho spasíš o něco později.
Eda: Co je to?
Erika: No přeci čínská
nudlová polévka, tu ty rád, viď.
Eda: Zase čínská?
Erika: Ten pán nám tu nechal
celou krabici, přece to nenechám zkazit.
Eda: Krevetová?
Erika: Ne, krabí.
Eda: Hmmm… tak mi jí tu
nech. Musim ten projev dodělat co nejdřív. Pak se na spolu podíváme, mohla bys
mi tam vychytat nějaký mouchy, mami.
Erika: Vychytám, vychytám,
ale teď hezky jez, skočím si dozadu pro brejle. (odejde)
Eda: (pro sebe)
Chceme… ne, lepší bude říct požadujeme, jo určitě je lepší požadujeme!
(najednou se ozve rána, křik)
Erika: (za scénou, křičí)
Stát! Nikdo se ani nehne, nebo! Ruce nahoru – jděte, no jděte tam!
(Eda, se zprvu zakucká polévkou, potom briskně vyskočí čapne pistoli, jež
leží nedaleko na stole a vybíhá za matkou, ještě než doběhne ke dveřím, stojí
v nic vítězoslavně matka, v kapse u zástěry má ruku, v níž třímá
brýle, předstírá tak, že má v kapse pistoli, kterou míří na níž Miloše a Kristýnu.Ustupují před ní. Oba dva
vypadají zmateně)
Špionáž!
Eda: Kde se tady vzali? (míří
na ně pistolí)
Miloš: (prohlíží si
svérázné vybavení místnosti) To bude nedorozumění, chápejte nedorozumění!
Erika: Ani hnout, slyšíš,
ani hnout!
Eda: Co jste zač?
Miloš: My jsme se tu prostě -
ztratili. Opravdu, nemusíte na nás mířit tou pistolí nic vám neuděláme.
Eda: Provazy, mami, nejdřív
je musíme svázat. (Erika odejde)
Kristýna: Prosimvás, co
blázníte, my nejsme žádný špióni, prostě sme tu úplnou náhodou…
Eda: A to vám mám jako
věřit.
Miloš: No nemusíte, ale je
to pravda.
Eda: Ticho!
Erika: (vrací se
s dvěma švihadly) Nic lepšího jsem tam nenašla.
Eda: (na Miloše
s Kristýnou) Sedněte si tamhle! (Ukáže pistolí na židli, oba dva si
sesednou na jednu židli, vypadá to značně nepohodlně.) Přivaž je, mami. (Erika
oba dva přivazuje)
Miloš: To snad nemusí bejt…
my vám opravdu nechceme nic…
Eda: Ticho, teď mluvím já.
Tak ještě jednou, co tady děláte.
Kristýna: Ježišmarjá, prostě
jsme se byli projít a zabloudili jsme tu v tý stoce…
Erika: Projít – kanálem - vy
chodíte na rande do kanálu? Jak romantické!
Miloš: No, přišlo nám to
dobrodružný…
Eda: Co víte o naší
organizaci?
Miloš: Jaký organizaci zas?
Erika: Edoušku, vždyť ti to
vystydlo. Mám ti přinést to druhý?
Eda: Za chvíli, mami, za
chvíli. Teď mě nepřerušuj. (zpátky na „hosty“) Takže jste sem nepřišli
špehovat?
Miloš: Kolikrát vám máme
opakovat, že ne.
Eda: (na Eriku, tázavě)
Můžeme jim to věřit…?
Erika: No…
Eda: (šeptá) Ale nemusíme!
Erika: (taky šeptá) Tak je
pusť, co s nima budeme dělat?
Eda: Rukojmí! Zařadím je
prostě do svého plánu jako rukojmí… bude to ještě geniálnější – nejgeniálnější
plán, jaký jsem kdy měl!
Erika: Seš si jistý, že je
to dobrý nápad.
Eda: Neboj, mami, sama
uvidíš.
Erika: (pokrčí rameny) Tak
já ti aspoň dojdu pro to druhý. (odejde)
Kristýna: Prosimvás, co po nás
chcete? Už nás přeci můžete pustit, ne? Tohleto je celý jenom nějaká pitomá
hra, že jo?
Eda: Teď vás pustit
nemůžu!
Miloš: (nechápavě) Proč ne?
Eda: Naše organizace vás
potřebuje!
Kristýna: Co je nám do vaší
organizace?! Já musim domů! Táta mě přerazí, jestli nepřijdu včas. Miloši,
prosimtě jednej, vždyť vidíš, že ty lidi jsou úplně šáhlý…
Miloš: (přeruší jí) Počkej,
počkej, nech ho, ať nám to teda vysvětlí!
Kristýna: Ty taky…!?
Miloš: Tak co po nás teda
chcete?
Eda: Organizace, pro níž já
a moje matka pracujeme se jmenuje Třistařicettři stříbrných stříkaček…
Kristýna: …stříkalo přes
třistatřicettři stříbrných střech, to znám!
Eda: Naším cílem je
dosáhnout narovnání sociálních poměrů na celém světě, či jinými slovy vytvoření
světa, plného šťastných a svobodných lidí…
Kristýna: Aha, tak proto jste
nás teda svázali… to je od vás fakt hezký.
Eda: …světa ve kterém už
nebudou vládnout jenom peníze, světa, který bude řízen a spravován čistými
idejemi.
(vrací se Erika, nese talíř s jídlem)
Erika: Na, najez se
prosímtě, já jim zatím přečtu svoji nejnovější báseň. (podsune synovi talíř)
Eda: Ještě jim...
Erika: Mlč a papej. (Eda se
pustí do jídla, k „hostům“) Omlouvám se vám, opravdu se vám omlouvám za to
nepohodlí, za tu epizodku s vidličkou a koneckonců i za syna, je trochu
hrrr, stále je veden těmi svými idejemi, já vím, je to krásná věc, ale chybí mu
poetika. Chudák, poetika je mu úplně cizí.
Eda: Ale mami!
Erika: Víte, nemíváme hosty
moc často, nemůžete se nám tedy divit, že jsme si mysleli, no zkrátka, že byste
mohli být těmi špióny… prostě že byste nám chtěli překazit náš všesvětový plán.
Miloš: A co je teda ten váš
plán:
Erika: Jen vyčkej, chlapče,
všeho do času, zkrátka, jak jsem řekla, nemíváme moc často hosty, proto bych
ráda využila této příležitosti k tomu, abych vám přečetla svou
nejčersvější báseň.
Kristýna: Nechcete nás radši
pustit?
Erika: (na Miloše) Slečna
nerada poezii? Vy jí nepíšete verše, mladý muži?
Miloš: No, občas…
Kristýna: Kecá, nikdy mi nic
nenapsal! Nikdy se na nic takovýho nezmoh!
Miloš: Prosimtě, Kristýno!
Erika: Klid! Teď hezky
poslouchejte. (nasadí si brýle, vytáhne složený kus papíru z kapsy,
recituje).
Erika Krátká-Dlouhá: Vstávej, světe.
mrtvolný puch rozlévá se pod městem
milence duch mě dechem svým odpuzuje
brání se sluch všem zvonům nebeským
čerň hejna much, čerň nejtemnější sluje
Eda: (zvedne hlavu od
talíře)Prosimťe mami, to se nedá…
Erika: (pokračuje) slepí mi
zrak, ví co se děje
mé tělo vrak, vydává tichý tón
siřičný mrak, ó dráp´mě do naděje,
na zubní plak přitiskni megafon.
Eda: Tohle fakt nedávám…
to ne… (bere talíř a odchází)
Kristýna: Váš syn je nějakej
přecitlivělej, zdá se…
Miloš: Počkej! Buď chvilku
zticha, to je dobrý…
Erika: (pokračuje) Hle krysí
rej, pne ke stropu svou hruď,
Nenávist sej, raději nežli píci,
Když je ti hej, kálíš si na čepici,
Tak už se neválej, radši se vzbuď.
(ukloní se)
Miloš: (tleská) Krásný,
strašně krásný, řekl bych že to doslova pojmenovává situaci ve které se tenhle
svět ocitá – teda ve které jsem se ocitl právě teď – nemáte tady prosimvás
záchod?
Erika: Na nás nehleď, vždyť
jsi v kanále,
jen si ulev, když máš namále!
Miloš: Víte, já bych přece
jenom radši někam na mísu – vono je to dost akutní, měl jsem ráno nějakou
sýrovou pomazánku a asi mi to neudělalo moc dobře. Moc vás prosím.
Erika: Jestli na mě něco
hraješ chlapče –
Miloš: Ne, opravdu ne,
nebojte, no tak Kristýno, řekni něco.
Kristýna: No, jo no, aby ses
náhodou neposral!
Miloš: Kristýno, prosimtě co
ti je? Vždyť vidíš, v jaký jsem prekérní situaci, ostatně za to můžeš ty,
mě by v životě nenapadlo dát si k snídani sýrovou pomazánku.o, aby ses náhodou neposral!
sýrovou
pomazánku a asi mi to neudělalo moc dobře...
Kristýna: Jdi se vycpat i se
svým průjmem, asi sis nevšim, že nás tu proti naší vůli zadržujou dva úchyláci?mazánku. snídani tně za to můžeš ty, mě by v životě
Erika: Ale slečno, co si to
o nás myslíte?
Kristýna: Rozhodně si nemyslím,
že byste svým jednáním nějak přispívali světovýmu blahu.
Miloš: Vážená paní, je to
akutní, opravdu akutní, buďte alespoň trochu humánní! Aspoň ke mně, přísahám,
že vám nebudu odporovat. V ničem.
Kristýna: (Milošovi)
Sobče!
Erika: (k
Milošovi) Alespoň máte vychování na rozdíl od té vaší slečny. (Kristýně) A vy
se styďte! (opět Milošovi) Pojďte, zavedu vás na toaletu, a žádné piškuntálie –
(odvazuje Miloše, jde s ním ke dveřím a volá do nich) Edo! Pojď zas chvíli
hlídat slečinku. Musím tady s pánem na záchod!
(Tma)
Obraz 3 - Roura
Stále v kanále, nyní
ovšem na jiném místě. Opět slyšíme zurčení vody. Pomalu se rozsvěcí. Zurčení
vody ustává a vidíme Láďu, kterak si zapíná poklopec.
Jarda: Už? Hele, je to tahle
roura, tutově, musíme jít podle ní až do sektoru B8, tam už je to složitější.
Až nakonec dojdem do tý nejzapadlejší části kanálu a tam je ten ventil.
Láďa: A co je ten ventil
vlastně zač? Musí bejt nějakej extrémně důležitej, když nás povolali takhle
narychlo.
Jarda: Skrz tenhle ventil
teče voda pro dvě třetiny města. Už chápeš? Když ho neotevřeme, hrozí
katastrofa. Manželka neumeje nádobí, ty si neumeješ nohy, v pivovaru
zůstane stát výroba… mám ti ještě dál vyjmenovávat nějaký následky?
Láďa: Se začínám cejtit jako
Bruce Willis. Jó vo tomhle by měli točit filmy – třeba Smrtonosnej ventil tři.
Hlavní hrdina pronásleduje zloducha, kterej hrozí, že vyplaví všechny kanály a
vodspoda zaplaví celý město. Hrdina se v kanále zamiluje do krásný voperní
zpěvačky…
Jarda: Říká se pěvkyně.
Láďa: Tak teda pěvkyně. To
zní fakt blbě – jako „děvky ne!“ Ale když se to říká.
Jarda: A co by dělala
v kanále operní pěvkyně? A vůbec voperní pěvkyně nejsou krásný, ale
tlustý.
Láďa: Hele nepřerušuj mě, to
bude můj film. A moje voperní pěvkyně bude hezká a bude umět zpívat.
Jarda: No to se předpokládá
ne, u takový voperní pěvkyně.
Láďa: A tím svým zpěvem
zkrátka oslní celý město, aj toho zloducha kterej chce zaplavit kanály, Bruce
ho pak zastřelí, jo? Ráže devět milimetrů, to úplně vidim naživo, hlaveň
bouchačky míří tomu hajzlovi šikmovokýmu přímo sem (ukazuje si na střed čela
mezi očima) tam jsme totiž měkký, víš? A kulka tudma mnohem líp prolítne.
Jarda: Ty seš nějak na ty
kluky čínský vysazenej, nebo co.
Láďa: Je to hrozba, chápeš
hrozba. Hrdina pak ale zastaví vodu a ta jeho pěvkyně ho bude vopěvovat. Jó, já
mám rád tyhle hepijendy.
Jarda: Hele dem, musíme
stihnout taky náš happyend. Dneska dávaj ligu mistrů, tak abych to stih. A
nezapomeň brašnu, mám v ní mapu.
(oba odcházejí směrem do sektoru B8)
obče!nebudu odporovat. V ničem.ak přispívali světovýmu
blahu. o, co si to o nás myslíte? te? sis nevšim, že nás tu proti naší vůli
zadržujou dva úchyláci,
si ulev,
když máš na mále! eda bych že to doslova pojmenovává situci
Obraz 4 –
MacGyver
Neodehrává
se nikde jinde než opět v kanále. Ovšem tato část kanalizace vypadá
zabydleně. Vpravo vidíme křeslo, malou poličku, na které je narovnáno množství
knih. Některé hřbety jsou pokryty zelenomodrou plísní. V levé části je za
květovanou látkovou plentou keramická záchodová mísa. Autor podotýká, že je
záhodno využíti látkové plenty pro osvědčenou metodu stínohry.
Erika: Vy
jste určitě vzdělanej člověk, to se pozná, máte vkus. Nechcete sebou něco ke
čtení?
Miloš: Já
si na to moc nepotrpim.
Erika: A
co vlastně děláte?
Miloš: Studuju
– kulturistiku a sinologii.
Erika: To
jako nauku o hříchu?
Miloš: Ne,
o číně, čínštinu, čínskou historii, a tak…
Erika: To
se vám bude jistě hodit. Znáte nějaké čínské básně? Třeba bych se mohla
inspirovat.
Miloš: Ne.
(začne vydávat neartikulované zvuky pramenící z jeho tělesného
přepjetí) Asi vám to tady trochu zasmrdím.
Erika: My
jsme tu na smrádek zvyklí. Jen se nežinýrujte. Můžu vám k tomu zarecitovat
nějaký z mých dalších kousků.
Miloš: Kdybyste
byla tak hodná a nechala to raději na potom – teď se to opravdu nehodí.
Erika: Ale
já bych…
Miloš: Ne-e-e-e-e!
(ozve se zvuk, jenž se nedá označit pouze jako pšouk, je to něco víc, něco
takříkajíc nadpozemského)
Erika: Co
to bylo?
Miloš: No
právě – já vás varoval.
Erika: To
je síla… i na mě… to je opravdu síla…(omdlí)
Miloš: Hotovo!
(přichází zpoza plenty, natahuje si kalhoty, v okamžiku kdy spatří
omdlevší Eriku, dojde mu, že právě nastala jeho tolik očekávaná šance).
Stůj při mně MacGyvere, stůj při mně… (naposledy se rozhlédne po místnosti,
a vydává se na úprk skrze kanály)
(pauza)
Eda: (z
vedlejší místnosti) Mami… mami… je všechno v pořádku?
(pauza)
Eda: (přichází)
Mami, co ti to provedli… maminko, probuď se! (pauza) To je smrad, že by
jeden pad!
Obraz 5 – Nomádi
Tma. Stejně jako předchozí
obrazy, i tento se odehrává v kanále. Během celého výjevu hraje kromě pohybu
postav na scéně, nejdůležitější roli zvuková složka – zurčení vody, cupitání,
klepání, ťukání, mlaskání ad.
Do tmy vchází první, poměrně
malý zdroj světla. Zatím ještě není možno spatřít postavu, která drží baterku.
Celý temný prostor je opatrně a s velkou pečlivostí prozkoumán světelným
kuželem, který vzápětí mizí opět v hlubinách kanálu.
Během několika následujících
desetin sekundy vtrhává na scénu dav Číňanů, každý se svou baterkou. Dle
specifické záře lze identifikovat v jejich čele onoho tajemného průzkumníka,
který se na scéně vyskytoval před chvílí. Samotný vstup všech osob není bez
řádu. Všichni příchozí mají přesně sesynchronizované drobné krůčky. Vytváří
rytmické variace: vždy po osmi krocích se na malou chvilku pozastaví. Skupina,
která jde první, tedy hned za „průzkumníkem“ vypadá následovně: Vpředu jí
dominuje tlustý pán v evidentně drahém obleku. Osoby za ním jsou patrně rodina:
starší paní, dva synové, asi třicetiletí s manželkami, každá z manželek má v
náruči malé dítě. Nemluvňata spí, ani nedutají. Potom pět dívek. První je
dvacet, druhé osmnáct, třetí šestnáct, čtvrté čtrnáct a páté asi sedm let.
Poslušně se drží za ruku a uzavírají svorně celou skupinku.
V těsném závěsu za nimi jde
další, téměř totožná skupinka, akorát pán v jejím čele je o něco méně tlustý.
Stejně tak to pokračuje dál a dál až k páté skupince, kterou vede opravdu
vychrtlý a malý Číňan. Členové poslední skupiny jsou velmi nuzně až uboze
oblečeni. Soudný a charakterní divák by je měl politovat.
Málem bych však zapomněl na
posledního asiata, který se zcela nerytmizovaně, téměř bych řekl chaoticky
pohybuje mezi jednotlivými skupinkami a neustále vyrušuje fotografováním - tedy
nejen tím, že mezi stlačením závěrky, expozicí a následným přetočením jednoho
políčka filmu ozve se nepříjemný zvuk ne nepodobný skřípání nehtů na školní
tabuli, ale především velmi intenzivním světlem blesku, které postupně oslepuje
všechny aktéry tohoto výjevu. Asiat je nejdrobnější ze všech a vzhledem k tomu,
že fotoaparát, jímž irituje své spoluturisty je značky Fuji, můžeme usuzovat,
že se jedná o pravého a nefalšovaného japonského turistu. Nasvědčuje tomu i
fakt, že na jeho hustou černou kšticí pokryté hlavě trůní světle modrý
klobouček, totožný s tím, který nosila malá Mičiko v seriálu Goro bílý pes.
Dav
se přesunul přes jeviště a zmizel.Tma.
Obraz 6 – Kohout
Opět v kanále,
v pozadí je velký červený kohout, přesně takový, jaký si člověk představí
když se řekne červený kohout. Nemám ovšem namysli kohouta, nýbrž kohout, čili
ventil.
Láďa: Já to tušil – nomádi!
Číňani, už migrujou. Přesně jak říkal Karel. Hele, ale jak to že se vejdou do
kanálu?
Jarda: Turisti to jsou.
Japonci. Vomrzel je Karlův most, tak se vydali do kanálů. Viděls přeci ty
jejich foťáky, fuji, sony, kodak, a tak.
Láďa: Neviděl! (pauza) –
hele, jedls někdy lidskou polívku?
Jarda: Co?
Láďa: Polívku z lidí.
Jarda: Ne, a ty?
Láďa: Jed!
Jarda: To sis uvařil babičku
nebo co?
Láďa: Ne, ale znáš ty čínský
– nudlový? No tak jak je tam to ostrý koření, jo? Ten sosík, tak to se dělá
z lidskejch kostí.
Jarda: A na tos přišel jak?
To ti zas navykládal Karel, ne?
Láďa: Náhodou… povídal, že
to čet v Týdnu.
Jarda: Vod kdy čte Karel
Týden?
Láďa: Já nevim, třeba ho
objevil někde na záchodě, ale co von mi řek, hele, v Číně je ti totiž
taková řeka do který pohřbívaj Číňani krávy. A pak to z tý řeky těžej –
teda ty kravský kosti z ní těžej buldozerama a z těch kostí že prej
vyráběj to koření, jako Magi, chápeš?a ho objevil
někde na záchodě, ale co von mi řek, hele, v No jenomže je v tom
ten fígl, že tam taky pohřbívaj normální lidský nebožtíky, a je proto logický,
že ty vytěžený kosti se pak prostě smíchaj dohromady. Každopádně ta řeka je vod
těch mrtvejch Číňanů celá žlutá, takže se jmenuje… …Ganga!
Jarda: No počkej, ale to je
v Indii, ne?
Láďa: V Indii, nebo
v Číně, to máš jedno, já prostě vod tý doby nejim čínský polívky a vůbec
si vod tý doby dávám na tyhlety šikmovokáče lidožravý pořádnýho bacha.
Jarda: No tak to neřeš!
Podej mi radši mapu. Už jsem moh bejt dávno v posteli, nebejt těchhle
pohotovostních výjezdů…
Láďa: Kde?
Jarda: No kde asi? Doma
přece. Kluku jeden pitomá, furt akorát na samý prasárny myslíš.
Láďa: Já myslel, kde je ta
mapa?
Jarda: V brašně
s nářadím, která je pověšená na tom co spojuje tvý neduživý tělo
s tvojí dutou hlavou.
Láďa: Není.
Jarda: Podívej se pořádně.
Láďa: Ať se dívám, jak se
dívám, prostě jí tu nemáš.
Jarda: A víš kde teda jsme?
Láďa: No bez mapy teda – ne!
Jarda: Já ti to řeknu i bez
mapy. V prdeli, milej Jardo, v prdeli. A navíc v pěkně temný.
Láďa: (přikyvuje,
rozhlíží se pátravě po prostoru, objeví obrovský kohout na ještě větším
postrubí) Hele, není to ten kohout, kterej hledáme?
Jarda: Kterej?
Láďa: No tenhleten,
červenej!
Jarda: No je červenej, ale
jestli je to von, to nevim, protože nemam tu blbou mapu.
Láďa: Já myslim, že je to
von. Mám takový tušení, že by to von bejt moh.
Jarda: A podle čeho máš jako
to svý tušení?
Láďa: No řikals přece, že to
má bejt v tý nejmzapadlejší části kanálu, a kudy jinudy by táhli nomádi, než
tou nejzapadlejší částí, protože voni sou chytrý, voni vědi, že v
nejzapadlejších částech bejvá nejbezpečnějš.
Jarda: Hele, já si fakt nejsem
vůbec, ale vůbec jistej.
Láďa: Tak to zkusíme,
uvidíme, ne? Co se může stát? (Bere za kohout) Je to nějaký zarezlý nebo
co.
Jarda: Tak na to vem sikovky
a vodrezovač. Mě se to furt nějak nezdá.
Láďa: (Otočí kohoutem) A
je to!o máš jedno, já prostě vod tý doby nejim
čínský polívky a vůbec si vod tý doby dávám na tyhlety šikmovokáče lidožravý
pořádnýhmíchaj dohromady. kostii, chápeš?
Obraz 7
Pro změnu v kanále
Kristýna: Ten hajzl mě v tom
nechal! Zbaběle zdrhne… Jestli má v sobě kousek člověka, tak snad přivede
pomoc.
Eda: Máma je pořád ještě
otřesená, ale jestli se ten smraďoch zase objeví, tak já mu ukážu - (provede
chvat) Kung-Fu – čínské bojové umění.
Kristýna: (v žertu) To já
vám můžu ukázat To-Fu!
Eda: Co to je? Ukaž!
Kristýna: (ukazuje) Tam!
V batůžku!
Eda: (přehrabuje se
v batohu, postupně vyndavá na světlo světa různé předměty,
v okamžiku, kdy mu zůstane v ruce papírový balíček, Kristýna řekne:)
Kristýna: No, to je To-Fu.
Eda: A to má být co?
Plastická trhavina, nebo co?
Kristýna: Ne, sýr, prostě sýr.
Eda: My sýry nejíme, tady
se všechno kazí, máma onehdá koupila hermelín a ten byl hned plesnivej. Nic tu
nevydrží. Ani já už tu nemůžu vydržet, vlastně se taky začínám pomalu rozkládat
a plesnivět, stejně jako celá společnost.
Kristýna: Ale hermelín má na
sobě vždycky plíseň.
Eda: Vždycky, povídáš?
Kristýna: No jasně, to je sýr
s ušlechtilou plísní na povrchu.
Eda: Jak může bejt taková
plíseň ušlechtilá.
Kristýna: No stejně jako vy,
říkal jste, že celá společnost je zkažená a přesto jste z ní vzešel vy, se
svými ušlechtilými myšlenkami.
Eda: Jak to myslíš?
Kristýna: To je jedno. Nemáte tu
aspoň televizi?
Eda: Televizi? Proč?
Kristýna: Dávaj teď skvělej
seriál. Přived by vás na jiný myšlenky.
Eda: Televize manipuluje
lidma. Podívej se na sebe – jasnej výsledek manipulace. Nechci se stát otrokem
obrazovky jako ty.
Kristýna: No jasně, otrok
obrazovky, O. O. – to jsem celá já. Mimochodem, víte taky že jsou v těch
bednách zabudovaný kamery a těma vás nepřetržitě sledujou?
Eda: Kdo?
Kristýna: (lišácky se usměje)
No, tamti nahoře –
Eda: Jak to víš?
Kristýna: devatenáctsetosmdesátčtyři!
Eda: Co že? To je krycí
jméno?
Kristýna: Ne, rok mýho narození
a taky mimochodem název jednoho románu.
Eda: Románu?
Kristýna: Jo, mám to řikat třikrát?
Normální knížka. Četla jsem jí cestou do Londýna. A vedle mě seděl stejnej
pošuk jako vy.
Eda: A cos dělala
v tom Londýně?
Kristýna: Au pair.
Eda: Ty ses prodávala!?
Kristýna: I tak se to dá říct.
Každopádně jsem neseděla na zadku schovaná v nějaký hnusný díře a nesnila
o spáse světa. Možná by vám taky neuškodilo občas vylézt a podívat se jak to
tam nahoře funguje.
Eda: Nefunguje to! Já to
vím.
Kristýna: (na kameru) A
co tahle hračka, ta funguje? Točíte tu zoofilní péčko s krysama, nebo
večerníčka pro zlobivý děti?
Eda: Natáčel jsem svůj
projev k lidem – k takovým jako ty, abych je přesvědčil o
smysluplnosti našeho jednání. O čistotě našich myšlenek.
Kristýna: Aha, takže taky tak
trochu manipulace, že jo?
Eda: Pouze využívám zbraní
protivníka.
Kristýna: Neslyšíte kapat vodu?
Eda: To je snad normální,
v kanále.ko řikat třikrát? ození a taky
mimochodem název jednoho románu.
Kristýna: Kape vám to na stůl.
Eda: (otočí se a vidí,
že mu skutečně na stůl kape voda, kapičky začínají přerůstat v čůrek,
čůrek ve větší proud...) Co to je? Co to je? Co zas tohle má bejt?
Kristýna: Takhle
začíná v Číně Tsunami.
Obraz 8 – Xylofon
Kde? V kanále!
Jarda: Furt
si nějak nejsem jistej že to byl ten pravej.
Láďa: Co?
Jarda: No
že to byl ten pravej kohout.
Láďa: Já
myslim že byl, každopádně bych vo tom radši nepřemejšlel, tak co, je to hotový,
můžeme jít dom, na tu ligu mistrů, ne?
Jarda: Nebyl
to ten pravej.
Láďa: Proč?
Jarda: Voda.
Láďa: Kde?
Jarda: V holinkách.
Láďa: (Podívá
se k zemi) Co teď?
Jarda: Nevim.
Láďa: Já
taky ne.
Jarda: Zdrháme.
Láďa: Kam?
Jarda: Ven
Láďa: Ven?
Jarda: Jo.
Láďa: Rychle?
Jarda: Jasně.
Láďa: Kde?
Jarda: Co?
Láďa: Vercajk.
Jarda: Tam.
Láďa: Beru.
Jarda: Fajn.
(přes
scénu přeběhne uřícený Miloš, je celý mokrý, nevíme však zdali to co ho smáčí
je pot či voda proudící kanalizací)
Láďa: Vidíš?
Jarda: Co?
Láďa: Člověk.
Jarda: Kde?
Láďa: Tam!
Jarda: Světlo.
Láďa: Jdem!
(oba prchají
směrem za Milošem)
Obraz 9 – Matouš 24/38
Je mi to opravdu trapné, ale
nacházíme se stále v kanále.
Eda: Mami, vstávej, je tu
všude voda!
Erika: (z mrákot) Co?
Co?
Eda: Voda, rychle pryč,
valí se to sem všema otvorama.
Kristýna: To jsem zvědavá co
hodláte dělat.
Erika: (vzbudí se) Třeba
nás spasí poezie.
Kristýna: No to se mi zrovna
nezdá. Nemohla byste mě aspoň rozvázat, budeme mít tak rovný šance na přežití.
Erika: Edoušku?
Eda: Tak ji rozvaž mami.
Celý náš plán je v háji. Kamera je v háji. Výbušniny v háji. Všechno
v háji. A navíc já neumím...
Erika: (Skočí mu do řeči)
Hleď v zástup krys
co opouštějí loď.
Však nejsou bez naděje.
Tak zvedni nohu svou,
a i ty s nimi pojď.
Kurděje nekurděje.
V dáli se rudě slunce žhne
po hladině se krysí konvoj mhne.
Kristýna: Co to je to mhne?
Erika: To je básnická
licence a nepřerušuj, děvče. Kde jsem to skončila? Ano,
Posilnil je na cestu
čerstvý sýr a rum.
Nožičkami kmitají,
plavou vstříc svým snům.
Eda: Mami, já ale neumím
plavat!
Kristýna: Tak to vám nezbývá než
se modlit!
Eda: Zkusme to: Neboť
stejně jako v těch dnech před potopou jedli a pili, ženili se a vdávaly se až
do toho dne, kdy Noé vešel do archy, a nic nepoznali až do chvíle, kdy přišla
potopa a všechny smetla, tak to bude i při příchodu Syna člověka.
Kristýna: Amen! No vidíte,
najednou vám je pánbůh vhod.
Eda: Matouš, dvacetčtyři
lomeno třicetosm
Erika: Edoušek se chtěl stát
knězem. A takhle to dopadlo.
Kristýna: Káže
víno a polyká vodu. Radši jste ho měla víc vodit do bazénu. Jó co se v mládí
naučíš, v stáru, jako by najdeš, bye bye a tohle si beru sebou (natahuje se
pro batůžek, který plave opodál, pak sama odplave pryč kanálem)
Dohra –
Happyend
Stejná scéna
jako při předehře; Kristýna s Milošem sedí na okraji kanálu.
Miloš: Chtěl
jsem přivolat pomoc! Nenechal bych tě tam!
Kristýna: Už
to neřeš Milošku, už je to za náma.
Miloš: A
co ty dva?
Kristýna: Zůstali
tam.
Miloš: Utopili
se?
Kristýna: Já
bych se o ně nebála, takový jako oni se dřív nebo později zase někde vynořej.
(pauza, je
slyšet šplouchnutí)
Hlas Ládi: Haló,
pomóc...
Kristýna: (na
Miloše) Slyšíš?
Miloš: Tam
dole! (natahuje dolů ruku, vytahuje z vody totálně mokrého Láďu, Láďa má na
krku stále zavěšenu brašnu s nářadím.)
Láďa: Dík
moc - (na Kristýnu) Neznáme se náhodou.
Kristýna: Ani
náhodou.
Láďa: Podává
Kristýně ruku. Já jsem Láďa -
Kristýna: Kristýna.
Miloš: Miloš:
Láďa: -
Mistr!
Miloš: No
dobrý!
Láďa: -
Dole!
(najednou se
ozve z hloubi kanálu strašně nahlas Jardův řev)
Jarda: Tak
se tam nahoře nevykecávejte a dělejte něco. Jsem ve sračkách až po uši!
Miloš: Po
uši!
Láďa: Po
uši!
Kristýna: Po
uši!
Konece jsou všichni velmtlý a malý číním u ěsu z a