To středeční ráno jsem nechal v parku na lavičce sněhovou kouli. Samotnou a smutně hledící. Doufal jsem, že se třeba rozkouká a až si zvykne na nové prostředí, přestane se stydět, možná se odváží i navázat nové kontakty.

   Krok střídal krok a já se nechal nést davem černých plášťů do míst, kde se mraky páry číhající u úst všech metafyzických dušiček pomalu vzdávají a podléhají nátlaku teplého vzduchu.

    Rozhlédl jsem se a bylo mi jasné, že jsem na místě. Byl jsem najednou sám. Dav se ztratil a já stál na začátku dlouhé a tiché chodby. Jako každou středu. Sundal jsem si rukavici a obezřetně jsem se dotkl stěny. Pohladil jsem ji – opatrně, aby neucukla – a pomalu jsem pokračoval ke dveřím, které kdesi v dáli unaveně odpočívaly.

   Krok střídal krok a já se nechal nést davem tichých duší, které tu diskrétně odpočívaly. Nevšiml bych si jich – nikdy –, kdybych býval neotevřel oči. Ale to už se člověk naučí, když se v tom začne orientovat, začne si všímat věcí, které každý nevidí. I to je součástí mé práce.

   Co jsem?

   Mnozí by řekli černý stín na konci cesty. Jiní by to neuměli pojmenovat. Jsem tím, čím jsem. A jsem tím dobrovolně, řekl bych já.

   Otevřel jsem dveře a vstoupil jsem do spoře osvětlené síně. Vysoká okna byla brány, kterými do místnosti proudily dva ostře seseknuté pruhy bledého světla. Zimní slunce dovede být zákeřné a nečitelné, ale na mě se tvářilo jasně. Téměř mě oslňovalo.

   Sepjal jsem dlaně a přitiskaje si je k ústům, vpustil jsem do nich oblak vzduchu ohřátého mými plícemi. Byla tam zima. Je to nezvyk, na chodbě bylo příjemně, ale sotva jsem vstoupil sem, chlad se do mě zakousl stejně nebezpečně jako venku. Trochu to pomohlo.

   Přistoupil jsem až k regulátoru teploty a nepatrně jsem pootočil tím správným knoflíkem.

   Co asi dělá? Už si někoho našla? Nebo pořád jen sedí a tiše pozoruje okolí? Snad jí nebude zima jako mně.

   Nepřeháněl jsem to – byly tu předpisy a já nesměl teplotu zvyšovat podle své vůle, byla tu hranice a tu jsem nemohl překročit. A já tu hranici respektoval.

   Zaběhl jsem si ještě do schránky, kde jsem měl rozpis práce, kterou musím dneska udělat.

   „Petr Michálek…“ První jméno na krátkém seznamu. Pod ním – každý na nové řádce – sedělo ještě šest dalších. Dvě z nich byly ženy. Přečetl jsem je bezmyšlenkovitě. Je to tak lepší, když si člověk začne představovat obličeje nebo jejich hlasy, konfrontace s realitou ho pak ochladí jako ta zpropadená zima.

   „Devět třicet.“ Stálo vedle prvního. Mám ještě dvacet minut čas. I proto tady pracuji rád, není to náročné, ráno přijdu a obvykle mám ještě chvíli volno.

   Pomalu jsem si sundal těžký kabát – začínalo mi být teplo. Pověsil jsem ho na věšák a z levé kapsy jsem vyndal útlou brožovanou knížečku. Navykl jsem si po ránu číst pár stránek básní – často ze starého Říma. Dostanu se pak do nálady, kdy k práci přistupuji s ještě větší důstojností. Mám ty verše rád, můžu v nich hledat to, co v nich nikdy nikdo nenašel. Co v nich nikdo nikdy nehledal… Navykl jsem si nahlížet pod kůži a dívat se daleko za řádky natištěné na bílém papíře. I to je moje práce.

   Dva ostře seseknuté pruhy bledého světla se během těch dvaceti minut o kus posunuly. Zavřel jsem ji a chvíli jsem nehnutě hleděl před sebe. Povzdychl jsem si. Vstal jsem a vrátil jsem ji do levé kapsy.

   Hlavou mi začaly znít vzdálené kroky. Pořád hlasitěji.

   Dveře do síně se otevřely.

   „Dobré ráno,“ pozdravil mě menší človíček s pleší na hlavě. Kulaté dioptrické brýle vrhaly po jeho obličeji světelné stíny, když prošel bouří střel, kterými sem zvenku pálilo slunce.

   Potichu jsem přikývl a poněkud nesvůj jsem ho sledoval. Je to dobrý člověk, ale mám pocit, že ještě neotevřel oči. Přitom tu pracuje déle jak já.

   „Pane Bartoši,“ oslovil mě potichu. „Dneska máme jen těch sedm lidí, odpoledne pak další čtyři v místnosti B, pak můžete jít domů, nebudu vás tu zbytečně držet. Za chvíli jsou Vánoce – teď není tolik práce a navíc se vám trochu volného času určitě hodí.“ Obhlížel si velkou místnost.

   „Děkuji vám…“ zašeptal jsem. On se mi podíval do očí a pokusil se o úsměv. Nemám to rád, sám se už řadu let nedovedu nuceně usmívat. A teď jsem neměl důvod k smíchu. Poznal to a ihned mu na tváři vyskočil zase ten neutrální výraz. Kývnul na mě a odešel. Ještě však do okolí vystřelil světelné oštěpy zpoza svých brýlí, když proplouval deštěm paprsků.

   Zase tu bylo ticho. Zaposlouchal jsem se a během chvíle jsem věděl, že tu nikdy takové ticho není, takové, jak se navenek tváří.

   Devět třicet. Dostavil jsem se do místnosti A. Už tu všichni byli. Mladí, staří, hubení tlustí. Ženy s kapesníkem u očí, muži s maskou silných chlapců. Dával jsem si pozor, abych se nikomu z nich nepodíval do očí. Podobná konfrontace je to nejtěžší, co na téhle práci je. Vadí mi, když v těch uplakaných tvářích zahlédnu smutek, lítost nebo zdrcení. Víc mi ale vadí, když v těch uslzených očích uvidím přetvářku nebo nucenost. Naučil jsem se to. Nedívat se. Někdy je lepší klopit zrak. Před světem. Před nimi.

   Celý obřad funguji jako stroj, který se netváří, ale který ví, co je třeba. Beru to jako poctu, kterou dávám těm lidem pod černým víkem. Je to moje poslední rozloučení s jejich těly, ale už vím, že když budu ráno potichu a odvážím se otevřít oči, nebudu tu sám.

   Odpoledne. Pruhy světla prohrály svůj boj se zemskou rotací. Okna hleděla směrem k východu. Bylo tu tajemné dusno protkané tichou vzdálenou melodií varhan. Přivřel jsem oči a uvolnil jsem se. Cítil jsem, jak mě to ticho objímá a hladí po kůži.

   Zůstal jsem tak přesně deset minut. Že by se mi někdy chtělo spát? Ne, tady ne. Přerývaně jsem otevřel oči. Pomalu jsem vstal a šel jsem se do šatny převléknout. Sundal jsem si černý oblek. Navlékl jsem si rukavice a plášť a odešel jsem do místností B.

   Čtyři stěny v pravidelném čtverci svíraly tmu mocnou silou. Nebýt tu na stropě řady zářivek, utápěl bych se v černotě – nepronikl sem ani jeden sluneční paprsek. Rozsvítil jsem. Párkrát to zapraskalo a zablikalo, a když se bledá clona umělého světla ustálila na své obvyklé intenzitě, začal jsem pracovat na prvním. Prvním ze čtyř.

   Tady se s nimi důvěrně seznámím. Neřekneme si sice ani slovo, ale oba víme, že jsme v té chvíli nejlepší přátelé. Dívám se mu do temných očí a chovám k němu velkou úctu. On na mě hledí a stále mlčí. Postarám se o tebe, chtěl bych mu pošeptat, ale tím jediným pohledem do očí mu všechno vysvětlím. Postarám se o tebe… Až se zítra uvidíme, tvoje poslední setkání s rodinou bude důstojné. Já budu stát vedle tebe. Ty budeš ležet vedle mě. Nepodíváme se na sebe, ale budeme to cítit. Až pak černé opony zakryjí minulost a ti uslzení lidé odejdou, ty zůstaneš tady. A já to vím, oba to víme, ale nebudeme o tom mluvit. Až bude v ranním ostrém slunci zase plavat ticho, pochopím, že jinou práci nikdy dělat nebudu.

   Seznámím se se všemi čtyřmi. Postarám se o ně a zhasnu zářivky.

   „Nashledanou zítra,“ zašeptám tak potichu, že se téměř ani sám neslyším. Zavřu dveře a jdu do šatny. Převléknu se, umyji se a dlouho chodbou jdu ven. Dotknu se stěny a vím, že neucukne. Už si na mě zvykla. A já na ni.

   Venku mě oslní studené zimní slunce. Přimíchám se do davu a nechám se unášet domů, kde budu zase sám.

   Cestou se stavím v parku. Podívám se na lavičku, kde jsem ji nechal, a zlehounka se usměji. Sněžilo. Mezitím, co jsem se seznamoval, sněžilo. Vrstva bílé peřiny všechno přikryla, ale já ji poznal. Seděla tam, a ač se seznámila s vločkami sněhu, byla zase ráda, když jsem ji vzal do ruky. Nepromluvili jsme mezi sebou ani slovo, nebylo to potřeba.