Seděl na kolejích a prohlížel si dlaně.
- Myslíš, že až umřu, půjdu do nebe?
- Jak bys mohl jít do nebe? zeptala se ho dívka, která seděla vedle něho.
- Do nebe. Máma mi říkala, že když budu věřit v Boha a budu žít podle zásad jeho učení, půjdu do nebe.
Dívka se usmála.
- Do nebe? Tomu nevěřím. Je to hodně vysoko a nevím, jak by ses tam dostal.
Oba mlčeli, chlapec si stále prohlížel dlaně, dívka ho úkosem pozorovala.
- Jednou jsem se taky ptal mámy, na co máme ruce.
- A co ti pověděla? zajímalo dívku.
- Neuměla mi odpovědět.
Chlapec složil dlaně do klína.
- Mně máma o Bohu nikdy nic neříkala. Ale zase mi vypravuje pohádky a ty já mám moc ráda. Vypráví ti máma pohádky?
Chlapcovi se nechtělo odpovídat, ale dívka se na něj otočila a čekala, co řekne.
- Mně máma pohádky moc nevypravuje. Většinou mi povídá něco o učení a Bohu. Hlavně poslední dobou.
- A ten Bůh – to je něco jako princ z pohádky?
- Nevím. Co je to princ?
Dívka se zahihňala.
- Ty nevíš, co je to princ? hleděla na chlapce; ten jen sklopil hlavu a začal prstem do hlíny kreslit všelijaké obrazce.
Dívka chtěla otázku zopakovat, ale když viděla, jak se chlapec zachoval, neudělala to. Raději se zahleděla před sebe, kamsi do dálky, a začala mu vysvětlovat: - Je to takový hodný a hezký pán, který nosí hezké šaty a jezdí na koni. A na konci pohádky si vezme za ženu princeznu. To je zase hezká paní s dlouhými vlasy a oba pak mají děti a žijí šťastně až do smrti.
Chlapec přestal kreslit obrazce a otočil se na dívku.
- Tak to nevím, jestli je Bůh jako princ z pohádky. Máma mi říkala, že až ho budu mít v srdci, budu šťastný a nebude mě nic trápit ani bolet. Bolí nebo trápí něco toho prince?
- To já nevím. To mi máma neříkala. Většinou mi jen vypravuje, jak jezdí na svém koni a aby zachránil princeznu, dělá spoustu statečných věcí. Bůh taky dělá statečné věci, aby zachránil princeznu?
- Máma mi nikdy o princeznách nevypravovala. Jenom o Bohu. Takže asi statečné věci nedělá.
Dívka se zamyslela.
- A je teda ten Bůh hodný?
Chlapec nezapochyboval.
- Máma říkala, že je vševědoucí a že až se k němu dostanu, nic mě nebude bolet ani trápit. Takže asi hodný bude.
To dívku potěšilo.
- Tak to by se tomu princi podobat mohl. A má Bůh taky svého koně?
- Asi ne. Máma mi nikdy o koních nic neříkala.
- Tak to musí asi chodit pěšky… řekla dívka. Chlapec nijak nereagoval, nebyl si tím jistý, ale když nejezdí na koni, asi tedy pěšky chodí, pomyslel si.
- A kde žije ten Bůh? V hradu, jako princové s princeznami?
- Ne. Řekl bych, že žije právě v nebi. Máma říkala, že až umřu, půjdu do nebe.
To dívku zase rozesmálo.
- Nikdo přece nemůže žít v nebi.
Pohlédla nad sebe. Obloha byla zatažená.
- Už jsem jednou říkala, že je to moc vysoko.
Chlapec začal být nejistý.
- Ale máma to říkala…
Zase mlčeli. Chlapec špičkou boty začal mazat obrazce, které předtím nakreslil. Dívka ho očkem sledovala.
- A modlí se ti princové? pokračoval chlapec, jakmile z obrazců nic nezbylo.
- Nemodlí. Teda máma nikdy nevyprávěla, že by se modlili. Bůh se modlí?
- To nevím, ale já se modlit musím. S mámou. Naučila mě nějaké modlitby a ty každou chvíli musím opakovat.
Zasmušil se.
- Ale moc mě to nebaví. Ale máma říká, že to musím dělat, abych pak šel k Bohovi.
- Já se nemodlím. Ani máma ne.
Podívala se na chlapce, ten na ni. Během chvíle ale pohledem uhnul a začal si zase kreslit. Protahoval dlouhou čáru, avšak dřív než ji dotáhl do požadované délky, zarazil se, strnul a vážně se otočil na dívku. Ta si od něj v tom okamžiku o kousíček odsedla.
- Ale to potom znamená, že nepůjdeš do nebe.
Dívku ani nenapadlo zopakovat svou myšlenku o výšce nebe a trochu zbledla.
- A kam půjdu, když ne do nebe? přisedla si zase těsně vedle chlapce.
Chlapec polkl. Dívka na něj vykuleně hleděla. Chlapec si všiml, jak na něj v dálce mává máma. Podíval se na dívku a bez jediného slova vstal a odběhl. Dívka si všimla, jak mu při běhu žlutá hvězda na hrudi poskakuje ze strany na stranu.
|