obyčejně jsme na lásku čekávali za školou
a beze lsti za bukem za zdí vězení
kde často potkáváme z těšení vracející se rozmrzelost
jíž potom hojně vyrážíme do tváří nasycený vzdech
zesláblé es před několikerý poslední marš
když neunáhlen řízne kámen v botě
když s únavou se snažíme tam snít ač na jediné noze
a dovysypat veškerou neuviditelnou zatracenost
tak se nám z ničího nic bárka zkymácí
sic hlásí klid už jednou do hluků snad utopený zvon
stoupne si nadprůzračná vlna mezi čas a nebe
ukázat na čems ještě nepopás
a na čem ještě sejde
že neodpovídáš si sám a zřejmě na dotaz
kolika jasy září vážná snáz kolika dny byls jenom vážně sveden
kudy se ubíráš víc sám leč víc než jeden
vysvětli lásko snadnosti s nimiž jsi přelezla dnes přes mé štíty
a tam v mých obručích tak smírně zalehla
tam pod můj kabát jenž na míru mi po tmě šitý
snad na mě ví že svět zde není zcela postní
že nejsou zpozdilé i žádné city
|