|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Firemní večírky, to je věc. Čas od času přemítám, proč vlastně existují. Možná je záměrem popovídat si při sklence vína a obloženém talíři se svými obchodními partnery v uvolněné atmosféře. Nebo prezentace firmy ve smyslu “já na to mám”, snad se i tímto způsobem nějak utrácejí peníze z rozpočtu pro daný rok (v případě těch vánočních večírků). Prakticky to ovšem vypadá tak, že jde o chléb a hry. A když si člověk tohle uvědomí, je mu, jako kdyby si povolil knoflíček u krku těsné košile.
Nemám moc pozvání na tyto akce, jen pár, ale stačí to. Za poslední rok jsem jich, hlavně ze zvědavosti, absolvovala asi 20. A jak by mohla vypadat zpráva z této potulky?
Ideální je tam nikoho neznat. Jen tak se vyhnete debatám o práci nebo o rodině s lidmi, které to vlastně vůbec nezajímá. Jen tak můžete ostatní pozorovat a nasávat atmosféru. Jen tak se můžete uklidit do koutku, popíjet višňovku a klít.
Zjistila jsem, že: nemám ráda kaviár, olivy, uzeného lososa, že stále neumím jíst na veřejnosti špagety a obírat kuře, a také, že spousta žen se neumí oblékat, že muži stále častěji voní, že nadřízené a podřízené poznáte při rozhovoru už z dálky, že se dnes lidé na takových večírcích vůbec nebaví o politice, o kultuře – vede sport, peníze, sex. (A práce.) Že obsluhující personál je pěkný a vzrušující, muzikanti průměrní a lidé co mají proslov neumí srozumitelně mluvit do mikrofonu. Že po určité hodině a dávce alkoholu se lidé párují, svlékají, vřískají a tancují, prostě jako to dělali vždycky.
Jídlo je základ. Klasikou jsou obložené velké mísy nebo tácy se šunkou, sýrem, vejci, zeleninou okrasně vyzdobenou, kus prasete, které okrajuje kuchař v čepici, mini dortíčky a mísy s ovocem. Na lepších večírcích jsou bufety s teplým jídlem, kde vám na talíř naloží nač si ukážete. Když těch večírků obejdete víc, všímáte si způsobů JAK je to jídlo podáváno. V galerii Miró na Strahově v Praze, gotickém prostoru, mě naprosto uchvátil jeden obrovský tác. Bylo to vlastně zrcadlo zasazené do rámu jako obraz, položené na servírovacím stolku a jak z něj lidé postupně odebírali, v zrcadle se objevoval krásný gotický strop galerie.
Pití je neméně důležité. Tradičně bývá v nabídce pivo (na tom Strahově si mniši sami pivo vaří, je černé a hutné, vrchní dotáčel jednu sklenici čtvrt hodiny, jak pomalinku pěna klesala) a víno. Chudší společnosti už nechají tvrdý alkohol hosty platit, ti bohatší si pozvou dva rozverné míchače, kteří dělají koktejly na požádání úplně jako Tom Cruise ve filmu Cocktail. Blbá je ochutnávka archivních či značkových vín – fronty jako v supermarketu a nakonec dostanete jen slzu, kterou si vychutná asi jen prvotřídní znalec. Ochutnávky vynechávám.
A taky jsem zjistila, že si pořád ráda hraju. Protože lidé nemůžou na takovém večírku jen žrát a chlastat, to dá rozum. Je to přece KULTURNÍ AKCE, takže se předvádějí různé pěvecké a taneční soubory, zakoupí se představení Zdeňka Izera, který to sfoukne s rutinní grácií (mimochodem mu a jemu podobným nezávidím přiopilé hecování, ať předvede to, co v televizi). Tančí většinou ženské, ono se na to asi lépe dívá. Kankán, latinu, nebo teď tak oblíbené břišní tance. Ale! Hlavně, hrají se hry, soutěží se o věcné ceny. Při jedné takové jsem se v šipkách umístila mezi ženami na prvním místě a vyhrála triko, při vědomostní soutěži “Co všechno víte o jisté firmě” zase krabičku ručně dělaných bonbonů. Zajezdila jsem si v Audi závodní rychlostí, a jednou, šmarjá, teď si to uvědomuji, hrála na piáno a zpívala asi stovce lidí. Získání bonbonů bylo legrační, za to vlastně nemůžu. Dostala jsem se do skupiny, kde jeden člověk znal všechny odpovědi na dotazy typu: “V kterém roce uvedla naše společnost na trh čip číslo 15F/327?”
Člověk by neřekl, že se to může stát, ale někteří lidé se dokonce podělí i o svůj světonázor. Uchlácholeni zřejmě tím dobrým jídlem, pitím a tombolou, pustí si pusu na špacír. Dost z nás by to vůbec dělat nemělo, nebo se aspoň opít tak, aby si to druhý den nepamatovalo. Takhle jsem se celkem zbytečně hádala s jistým šéfredaktorem jistého měsíčníku o potřebnosti úvodníků. On si myslí, že je stejně nikdo nečte, takže tam může beztrestně povídat cokoli. Zároveň to ale musí být nenáročné, takže cokoli nenáročného, co stejně nikdo nečte. K tomu ještě, aby tomu každý rozuměl, to už máme cokoli nenáročného, co nikdo nečte, podaného tak, aby tomu každý rozuměl. Na konci seznamu došel k tomu, že není větších idiotů, kteří čtou úvodníky a on za svůj mrzký peníz (tipuji od 35.000 výše) plýtvá časem a talentem. Znám pár úvodníkářů, kteří dokážou napsat malé umělecké dílo. On je neznal. Proč taky.
Karikaturista na posledním večírku byl pro mě novinkou. Nechtěl mě namalovat reálně, ale prý mě udělá aspoň hezčí. -Byl vtipný. Protože se taky pokouším malovat, umínila jsem si, že musím zvládnout aspoň velké frňáky a rty jako Mick Jagger, abych se mohla posadit na Karlův most a moci si přilepšit.
Ještě pár zajímavůstek:
Ředitel českého zastoupení Nadace Konrada Adenauera, mluví neodolatelně česky s německým přízvukem a rád používá archaismy.
Socky se vyznačují tím, že snědí všechno a chodí si třikrát, otrlí večírkáři chodí pořád a nikdy nedojí, co si nabrali.
Nepřitažlivé ženy, ochomýtejte se kolem fotografů, je velká naděje, že odejdete domů s vizitkou na někoho, kdo vás nafotí jako bohyně.
Ti, kdo konzumují šampaňské a jahody jsou první opilí.
Zjistíte, že nikdo z přítomných nemá svoji práci rád.
To je asi tak všecko. Jo a v tombole jsem vyhrála první cenu. |
|
|