Kdyby někdo včera řekl Samantě, že do čtyřiadvaceti hodin bude vdovou, neuvěřila by. Kdyby ji ten samý člověk řekl, že dveře jejich luxusní chaty usazené v tichých lesích kolem Silver Creek povolí pod náporem těl třech podivných hadráků páchnoucích po vlhkém sklepě a čerstvě vykopaných hrobech, nevěřícně by zakroutila svojí platinovou hlavičkou. Kdyby si ani potom ten blázínek nedal říct a tvrdil by jí, že na vlastní oči uvidí, jak jejímu manželi povoluje svěrací svalstvo, jak bude, ač sám ozbrojen opakovací kulovnicí, doslova roztrhán na kusy holýma rukama, vysmála by se mu a nenápadně vytočila tísňovou linku.
Je pravdou, že jediné, co by si skutečně dokázala představit, z toho co by jí tento virtuální Andersen vyprávěl, byly ty povolující svěrače a ruce vystřelené až u stropu. Její manžel byl výstavní ubožák. Slaboch a zbabělec, který se dobrovolně odzbrojuje v momentě, kdy by bylo záhodno zbraně použít. Ale vývoj její kariéry a především to, že před pár měsíci využila jeho slabošství a za docela výhodných podmínek ho pojala za muže, ji nedovoloval byť jen myšlenkami zavadit o možné obstrukce na její cestě ke spokojenému žití. Pochopitelně životu ve stavu vdovském, což jí zaručí jedině to, že Jonathan opustí tohle slzavé údolí přirozenou cestou. Přece jen Jonathan ještě nebyl zcela zdevastován stařeckou demencí a určité kroky na svojí a jejich společnou ochranu provedl.
Samantě zaškube hluboko ve vnitřnostech, když si uvědomí, co tak asi řekne zástupce pojišťovny Jonathanově nepříliš přirozené smrti? Nebo je snad přirozené, že člověka místo čaje o páte rozškubou a rozsápají tři monstra?
Jonathan ve svém slabošství nezklamal ani při své životní derniéře. Před několika hodinami do jejich chaty vtrhla skupinka těch příšerně zřízených individuí. Jonathan stál v té chvíli uprostřed přijímací haly a cosi nepříčetně ječel. Hlas mu hystericky přeskakoval. V rukou křečovitě svíral kulovnici s pažbou skládanou z pěti druhů dřev znázorňující lovecký výjev. Zdědil ji spolu s celou nemovitostí, po svém bezdětném strýci Alfrédovi. Pokusil se zdvihnout pušku a zalícit. Paže mu ale klesly zpět k bokům a zbraň s dutým zaduněním dopadla na zem. Samanta, která se ukrývala nahoře na schodišti a celý výjev sledovala, zahlédla, jak se jejímu muži rozkrok jeho hedvábných pyžamových kalhot zbarvuje do žlutohněda a nohavicí mu cosi sklouzlo dolů na podlahu. Trhani se bez váhání a s nelidským řevem na Jonathana vrhli a povalili ho na zem. Zvláštní bylo, že už z hrdla jejího manžela nevyšel jediný hlásek, jako by byl mrtvý už v momentě, kdy se dveře rozlétly. Samantha nečekala, až si jí vrazi všimnou a unikla z chaty po požárním schodišti umístěném v západním traktu budovy.
Jedinou její nadějí je teď Kirk. Její milovaný Kirk, který ji již ráno volal z budovy šerifa. Míří do hor, míří k ní, k Samantě.
Teď jí to připadá vše jako nějaký podivný sen. Nesměje se. Ujíždí ve starém bílém pikapu, který s manželem používají k přesunům po nerovných horských cestách. Neustále zcela iracionálně kontroluje zpětné zrcátko. Projíždí nočním lesem po staré dřevařské cestě. Kvílení motoru rozřezává noc na mikrokosmos ohraničený kabinou vozu a svět okolo, který se děsivě halí do toho ohlušujícího řevu. Podbřiškem jí projede ostří vykosťovacího nože, když motor zachrchlá a chcípne. Hystericky lomcuje volantem a zkouší znovu nastartovat.
Hlavou se jí honí obrazy hrůz, které právě prožila.
Obrazy jak za nelidského řevu přicházejícího z haly hledá horečnatě klíče od auta a když se jí to konečně podaří, neuváženě nahlédne ještě jednou do haly, kde vidí ty odporné trhany, jak se sklánějí nad Jonathanem.
Neudrží zasténání, když si vybaví, co následovalo.
Jeden z vrahounů výstražně zavrčel s tlamou plnou Jonathanových jater a zvedl k ní svůj krhavý, bestiální pohled.
“Mgghrrrr.”
Následoval snový běh o život a modlitba k startéru, aby se ješte alespoň jednou uvedl motor do chodu. Práskla do dvousetpadesátihlavého spřežení a s úpěním pneumatik obkroužila dům, aby se dostala na úzkou asfaltku klikatící se mezi stromy dolů na hlavní silnici. Neodpustila si ale letmý pohled do útrob domu. A ten se ji nesmazatelně vryl do paměti. Jeden z netvorů se plazil do kouta(ke schodům!) se zakrvácenou nohou nebohého Jonathana, zbývající dva se vztekle přetahovali o chuchvalce střev. Čvacht..čvacht…slyšela zcela zřetelně.
Neomylné senzory profesionální bulimičky v kombinaci s vědomím, že v peněžence má úhledně složený účet za nové potahy ji vrhnou zpět do reality. Vyleze ven z auta. Je chladno. Přes obří měsíc v úplňku se podivně toporně mihne stín sovy. Naučeně se opře o kabinu automobilu a dáví. Když se zbaví posledních zbytků bílé bagety a paštiky z husích jater s lanýži, otře si ústa do lemu svého negližé. Pohledem zkontroluje cestu po které přijela. Děsivá tma otvírá svá bezzubá ústa. Samantha se oklepe, cítí jak se propadá. Sedne do kabiny a spustí další kolo pokusů o resuscitaci pětilitrového srdce made in General Motors. Zarazí se.
Na vteřinu dvě přeruší pokusy a zaposlouchá se do zvuků. Vyděšeně se rozhlédne po rozlehlé pasece táhnoucí se vysoko svahem nad vozovkou. Slyší,(nebo se ji to snad jen zdá?) tiché šustění listí a praskání větviček. Může to být zatoulaný srnec…nebo liška, hledající potravu…nebo…Samantha tiše kvikne. Koutkem oka zpozoruje ve zpětném zrcátku stín.(příliš velký na drobnou lesní zvěr v Silver Creek). Samanhta se zakousne do spodního rtu. Už už zakřičela. Zase, zase ta mlaskavá serenáda jako večer… Krve by se v ní v tu chvíli nedořezal ani vítěz letošního místního šampionátu v dřevorubeckém desetiboji.
“Grrrrmhhhrrgghhhh.“
O boční okýnko na straně řidiče se rozplácne hnijící obličej jednoho z drbanů.
„Aaaiiiii.“ Zapiští Samantha.
Paňáca začne lomcovat dveřmi pikapu. Samantha jen instinktivně zamáčkne západku a s vřískotem sleduje, jak se trhan dobývá dovnitř. S citem pro detail, který je jí jako bytové designérce vlastní, si všimne zlatých Rolexek řady sExclusive zdobící zápěstí útočníka a cedulky z čistírny, která obludě visí z rukávu tvídového saka. Další detaily už nezaregistruje. Ozve se dunivá rána na skle bočního okénka exploduje pětigalonový kanystr krve. Koutkem oka zahlédne postavu stojící ve světle reflektorů jejího pikapu. Třesknou další dva výstřely.
“Kirk!” Vykřikne radostně Samantha.
Rozrazí dveře pikapu a žene se k zachránci. Vysoký svalnatý mladík v bílém přilehavém triku a dřevorubecké kostkované košili si přehodí opakovací brokovnici přes rameno a trpělivě čeká než k němu krasotinka doběhne, padne mu kolem ramen a sladce mu do ucha pošeptá:
“Ach Kirku, lásko moje…”
***
Na Skyhigh bulváru je zatím klid. Štáby televizních stanic se tiše připravují na okamžik, kdy místní stars šoubyznysu opustí Cinema Star Hall, kde právě probíhá premiérové promítání posledního kusu místního guru béčkových hororů a soap oper Ezry Gottsteina s názvem Mad Zombies Attack VIII – Dark Forrest. Reportéři přešlapují kolem přenosových vozů a polohlasně si předčítají své předpřipravené komentáře. Ekipa novinářů se tlačí na malém prostranství, které jim organizátoři vyhradili. Každý zabíjí čekání po svém, většinou se cpou praženýma šprotama z dílny Yana McLarda. Poplechované čtyřkolky s logem Dockers and Fishermen, modrým šprotem na červeném poli, krouží kolem srocení jak supi nad táborem Tutsiů. Opodál postávají řidiči v livrejích u svých nablýskaných limuzín a pokuřují z cigaret. Užívají si poslední chvilky klidu, než se masivní vstupní dveře Cinema Star Hall rozrazí a hvězdičky v předem určeným pořadí předvedou médiím práci svých dentistů a plastických chirurgů. Silicon Valley získalo díky NonSuchArt nový význam.
Nervozita by se dala krájet, práce paparazziů není pro nějaká ořezávátka. Jejich chvíle přijde, až ten skrček s pořadatelskou páskou na lokti, co mu hlava v jednom kuse padá na levé rameno, začne zdvihat nad hlavu cedule se jmény celebrit, které zrovna opouštějí budovu a limuzíny budou podle jeho pokynů opouštět svá stanoviště. Tyjátr k smíchu, to je každému jasné, ale ve večerních zprávách a zítřejších vydáních místních plátků to bude vypadat setsakra dobře.
Prozatím klidný cvrkot na bulváru sledují z rohu s Pátou Příčnou dva uniformovaní policajti. Starý nařvaný přistěhovalec, nejspíš už druhá až třetí generace, co si už zvykla na štědrý sociální polštář, odněkud z rýžových polí v Ku-ang-čou se dloube pendrekem mezi nalitýma půlkama a světácky něco rozkládá mladému vyzáblému zrzkovi. Oba žmoulají plastový kelímek od Phazera, přestárlého byznysmena, který si na starý kolena otevřel mléčný bar na Sedmadvacáté Souběžné v přízemí svého mrakodrapu, a své impérium předal potomkům, které ještě nepřežil.
“Nede, povim ti, seš dobrej kluk. Jinak by ses nedal k nám, žejo,” úlisně se zahihňá a plácne parťáka po hřbetě, pak zas zvážní a nasadí kazatelský tón “ale to nestačí, povidám! Musíš si dávat majzla kam strkáš ten svůj šňupec, hochu. Žádný hrdinství, na to už dojela pěkná řádka takovejch smrkáčů jako seš ty.”
Cha-Yen si dá pauzu, zašátrá tlapou v pytli plným koblih z Candied Hutu, zakousne se do ní a okraj, který mu zbyde v ruce, hodí do hejna holubů. Převaluje sladké těsto v masité tlamě a slastně funí.
„Chlapče, nemusíš mít strach, se mnou se nemusíš ničeho bát, tendle vokrsek znám jak svý boty,“ mimoděk sjede pohledem ke svým sešlapaným a zaprášeným polobotkám.
„Šlapu tady už dvanáctej rok, ty hlavouni nahoře si mysleli, že s mym ksiftem sem pásnu jak prdel na mísu, to víš, v 25 vokrsku je taky čajna taun, takže si řikali, že se jako dostanou pod kůži našincům.“
Cha-Yen přeruší školení a vydloube si nehtem ze stoličky půl koblihy.
„Mššškkh,“ vysaje zbytky.
„Takže kde sem skončil, jo... to neznaj týpky z delty Mekongu. Depak, to je stará škola, co vydrží vo náprstku chcanek a misce písku měsíc. Dostali se pod kůži leda tak pár smraďochům co vobejvaj Trax Railways. Neboj, poznáš to, to je chlape nejvěčí problém tohodle vokrsku, to mi teda věř.“
Mladej znuděně kope do špačků, ruce nacpané hluboko v kapsách. Takhle si budoucnost u QPD nepředstavoval. Viděl se se zápisníkem v ruce jak zpovídá rockové hvězdy a herečky tam někde nahoře, v Hell Air. Luští záhadné vraždy z lásky a nenávisti, je obletován paničkami bohatých producentů. Kurvičky herečky chodí k výslechům na ostro. Sakra! Svět naleštěnejch limuzín a van šampáňa. Pravda, teď se high society z Hell Air dostal na dosah. Ale jen jako bariéra mezi tím jejich skvělým světem a touhle lůzou.
Jako na povel se z davu odlepila podivná postava, strhla ze sebe kabát a rozběhla se směrem ke dveřím. Nahé tělo té osoby zdobil jen nápis: „Alicie, chci bejt tvojí vložkou.“
Kriste! Pomyslí si Ned, štěstí, že sem aspoň tady vzadu. Dva kolegové, má dojem, že je zná od vidění. Pokud si dobře pamatuje, tak je sem převeleli z Rory Wilson Airport, na něj skočili, složili ho a zabalili do připravené deky. Je vidět, že nejsou na podobné akci poprvé. Před pár dny si užili s příletem S.O.T. Prej to byla pěkná mela.
„Jo mladej,” vytrhne ho z rozjímání Cha-Yen „je to podělanej hnus, byls někdy v Trax? Strašnej chlív…eghhrrr..."
Ned se překvapeně otočí na svého učitele a pořádně se vyděsí. Cha-Yen začne chrchlat, když mu drobek z včerejší koblihy vlítne do průdušek. Ned je chvíli přesvědčen, že ho postihla mozková mrtvice. Nebylo by se čemu divit, jeho parťák zkonzumuje takové množství donutů z Candied Hutu, že už se prožral k desetiprocentní slevě pro něj a celou jeho rodinu. Stejně tak miluje Phazerovo přeslazené kapučíno. Jeho krev musí konzistencí spíš připomínat tuhnoucí sulc. Přesto ale Cha-Yen občas překvapí neobvyklou obratností. Jako třeba teď. Podivně se zkroutí a pendrekem, kterým si ještě před chvílí masíroval pučící hemoroidy, se mocně přetáhne přes hřbet. Vychrmlá žmolek zvláčnělého těsta a zjevně se mu uleví. Ned se odvrátí, nechce, aby si Cha-Yen všiml škodolibého úšklebku, kterým ocenil jeho herecký výkon zakončený bezchybným eskamotérským kouskem jak vystřiženým z jogínského představení Našrívidry v cirku Grub Inc.
Evidentně není v téhle sportovní disciplíně nováčkem.
Zatímco se pak Cha-Yen sbírá z přechozené nehody a přemýšlí, jak z toho vymlátit aspoň den volna, kolem projedou tři autobusy polepené logy NonSuchArt Productions. Zrudlý tlusťoch věštecky vztáhne ruku jejich směrem.
“Chrmh…přivezli komparsisty, neska je to velký, nic neponechaj náhodě, kamaráde, teď dávej majzla, nastane tóčo…ehrm…”
***
Obrovský sál Cinema Star Hall burácí potleskem. Občasný pronikavý hvizd ještě umocňuje slavnostní atmosféru. V popředí na sněhobílém plátně unyle kloužou plátnem titulky s nádhernym párem v pozadí. Krasotinka s poprsím připomínajícím kantýnu ve středně velkých jeslích s wrigley úsměvem a svalnatý mladík v dobře padnoucí khaki košili a skleněným účesem.
…
ALICIA KREUTZLER-GOTTSTEIN as SAMATHA COX
BOBBY HOWE as KIRK RAFALSKI
CARL HEISS as JONATHAN COX
And
HARRY HARRISSON, MIGUEL CAPILLO and ANDREW SMUTHERS as zombies
SPECIAL GUEST – GUY ROBERTSON as SHERIFF CHOMSKY
WRITTEN AND DIRECTED by EZRA GOTTSTEIN
THE END
V první řadě vstává malá skupinka lidí, otáčí se k publiku a s vážnými výrazy v tvářích se uklánějí na všechny strany. Hloučku dominuje impozantní poprsí platinové blondýnky umně zdůrazněné XXXL výstřihem. Po její levici se nesměle usmívá a uklání mužik drobné šlachovité postavy s křížalovitou pletí a na loket dlouhým rozcuchem. Po obou stranách bizarního párečku se pak toporně klátí dva uhlazení svalovci s účesy, které mají potenciál vyhnat hodnoty akcií kosmetických koncernů slušně nahoru.
Po malém pódiu před stříbrným plátnem zatím defilují modelky v bikinách s reklamními transparenty sponzorů spolu s plstěným rajčetem, maskotem hlavního sponzora filmu firmy Old Farmer’s, které vzápětí sestoupá po půlkruhovitém schodišti a z obřího proutěného koše začne divákům rozdávat malé reklamní lahvičky Old Farmer's kečupu.
***
Skupinka novinářů se vzrušeně zavlní a na chvíli celý dav čekající na své hvězdičky oslepí salvou blesků, když se ve vchodu do Cinema Star Hall objeví záprdek v perfektním obleku, napodobenině Versaceho.
“Dámy… dámy a pánové, uklidněte se prosím…”
Ulízlý blonďáček důležitě kyne davu.
“Co chvíli panstvo začne opouštět Cinema Star…,” na chvíli se zarazí a visí pohledem na jedné tváři v hloučku novinářů, kteří urychleně dojídají pražené šproty
”Och, vy jste tu také, rád vás vidím pane Lloyde, jsem rád, že dnešní premiéra neunikla hledáčku vašeho časopisu…ale rychle k věci: proč tu jsem, tisková konference se musela bohužel přesunout z bezpečnostních důvodů do konferenčního sálu v sídle NonSuchArt Productions. Žádnou paniku, už jsme pro pány novináře připravili autobus, který je na místo dopraví. Poroučím se!”
Mužík hbitě seběhne ze schodů a ztratí se v davu za horečnatého klakání filmů zapadajících do fotoaparátů jak zásobníky do kulometů na Omaha Beach.
Na rohu s Pátou Příčnou zatím Ned Farlow trhá koblihu a drobky hází holubům. Stále přemýšlí o tom, jestli neudělal chybu, když se přihlásil na nábor nováčků do řad QPD. Jeho parťák, který zrovna uvolnil na prosraný trávník při dlážděném chodníku Skyhigh bulváru konvici vynikajícího phazerova oříškového kapučína, ho zrovna neuklidnil. Za poslední půlrok je jeho třetí parťák.
“Kristova matko neposkvrněná…co je toto?!”
Ned sebou trhne, jak ho ze zamyšlení neurvale probere pisklavé lamentování. Ohlédne se jeho směrem. Vyzáblá karikatura Davida s bohatou plavou kšticí stojí opodál u ústí postranní uličky zaplněné odpadky a porůznu se povalujícími popelnicemi, lomí rukama a afektovaně vykřikuje předstíranou hrůzou a odporem. Pak se otočí k Nedovi.
“Strážníku! Strážníku, okamžitě pojďte sem a vysvětlete mi toto,” zabodne prst do hromady odpadků, kde se něco líně převaluje.
“Tato…odporná…hnusná…HNUSNÁ!!! hrouda špíny musí okamžitě opustit toto místo, panstvo bude každou chvílí opouštět Cinema Star a odmítám si byť jen představit, jaký šok by mohla paní Alicia utrpět, kdyby jen pohlédla na tento…odpad!” Pokračuje citlivka a zhnuseně si přiloží na nos krajkový kapesník.
Ned mu nahlédne přes rameno. V haldě igelitek a jiného brajglu se mezi popelnicema povaluje odrbanec s obrovským koláčem vousů, který by mohl být dostatečnym impulsem pro akademii věd, aby iniciovala vznik novýho vědního oboru - vomitologie.
“Kurva!” utrousí Ned. Houmles k sobě láskyplně tiskne obří umělohmotnou lahev stáčené čističe WC Feel It a spokojeně pochrupuje.
Mezitím dorazí na místo Cha-Yen a rázně vtrhne mezi dva čumily.
“Co je? Co se tady děje?! A do hajzlu!” zarazí se. "Buddy. Tak s tim nás ze záchytky poženou svinskym krokem…”
Skrček mu skočí do řeči.
“Podivejte se, za pár minut to tady bude vyčištěné od veškerého organického odpadu a je mi jedno, jak to provedete…sbohem, pánové!”
Parťáci udiveně pozorují toho umělce s hluboce zafixovaným sociálním cítěním. Kmitá zpět k budově kina, jen mu půlky lupou. Cestou štítivě odstrkuje komparsisty srocující se pod schodištěm.
“Buzik!” uleví si Cha-Yen. Pohledem sjede na hroudu hnijící špíny povalující se mu u nohou.
Povytáhne si padající kalhoty, projede rozkrok a koukne na mladýho.
“Tak, Nede, jeden exemplář z Trax Railways, pěknej sameček. Tady vidíš, že naše práce neni jen procházka růžovym sadem, paramedici pro něj nepojedou, musíme sami,” povzdechne si.
“Hele, vem si rukavice, na sedmý je takovej malej parčik. Já beru nohy…”
Asiat neváhá, natáhne si chirurgické rukavice až k loktům a popadne spícího Buddyho za nohy obalené smrdutýma hadrama. Ned jen zkroušeně vzdechne, mázne si pod nos tygří mast a skloní se k zaknocený Buddyho hlavě.