Ostrjak JJ
A slunce otevřelo svoji náruč.
Do přepychového apartmánu v mrakodrapu někde na pomezí stratosféry nesměle nakukují jeho první ranní paprsky. Majestátní panorama obklopuje Henriksson Tower jako vozová hradba. Za oknem z palcového neprůstřelného skla je téměř na dosah. Obchodní centrum Quewoodu se probírá do dalšího hektického dne. Obchodní centrum, dokonalá symbioza železa a skla. Svou elegancí zastiňuje mnoho daleko větších a významějších měst. Tenhle pečlivě poskládanej kobylinec mrakodrapů je chloubou, vizitkou, výkladní skříní, která má zakrýt, schovat, nechat zapomenout. Celý ten závod, o to, kdo výš a luxusněji, je výsledkem hospodářského boomu v minulé dekádě. Ekonomika byla zase jednou na své horské dráze Disneylandem v nejvyšším bodě. Sešup? Pche, celá země se právě začala modlit k bohu inetových investic. Vyhlídky se zdály růžovější než šatičky z poslední serie Barbie. Ten vozíček dnes ještě není dole, tam u potetovaného pokladníka jménem recese, co vám možná prodá jízdenku na další kolo. Není, ale sviští tam rychlostí 2 G. Kdo by myslel na konec jízdy zrovna ve chvíli, kdy svým mozkem surfuje na vlnách adrenalinu? Magický žlutý kotouč vyslal další dávku slunečního prachu. Okna vozové hradby vystřelila přehradnou palbu prasátek. Skoro nábožné ticho místnosti rušila jen tichým vrněním klimatizace.
„Je právě osum nula nula a vy posloucháte rádio KDBL, u mikrofonu je váš superparťák Jim.“
Hranatá postava uprostřed pokoje ztuhne. Jen na zlomek vteřiny. V dalším zlomku reaguje neuvěřitelně rychlým a mrštným pohybem. Parakotoulem přesune své dva metry a dobrý metrák a půl živé váhy přes půl pokoje. Z krytu za křeslem vystřelí natažená ruka držící naleštěnou Beretu s na dva prsty dlouhým tlumičem. Ruka míří přesně do místa zvuku.
„Čeká nás úžasnej den, deštníky zapomeňte doma, tam nenechte úsměv a přibalte taky naši frekvenci rádia KDBL, které je tady 24 hodin jen a jen pro vás.“
Zpoza opěradla se vynoří zjizvená tvář. Nejsou to jen jizvy co ten krásnej fejs zdobí. Pravé oční víčko je spadlé(výsledek návštěvy nože v nervovém systému), takže ponechalo na jedné straně pátravému pozornému pohledu jen štěrbinku. Další gigantická jizva se táhne od koutku úst, přes spánek někam k temeni porostlém milimetrovým ježkem. Suvenýr z Kandaháru.
„Šit,“ tiše, na půl huby, zakleje.
„Dnešní ranní šou začneme pěkně zostra, máme tady soutěž s Patem Essoxem. Tenhle chlápek natočil nový album a my chceme vědět jak se jmenuje. Sedmý volající má šanci vyhrát exkluzivní sbírku všech Patových alb v koženém pouzdře, stejném, z jakých má Pat své koně. Tak volejte a soutěžte. Rádio KDBL a na něm náš milovaný Pat a jeho votvírák z předposledního alba Motor Cowboys.“
„Chceš slyšet zpěv kovboje, který za kuropění vchází…“
Muž se zvedne, otře si neviditelný prach z dlouhého koženého kabátu. Zkřiví obličej do nehezkého šklebu.
„Folklorist.“
Zakroutí hlavou a pokračuje v činnosti, kterou mu přerušil ranní vpád rádia KDBL Pečlivě prohledává každý kout bytu. Pohybuje se mrštně a tiše jako kočka. Opatrně pistolí otvírá skříně a prohrabuje se obsahem, zvedá polštáře, zotvírá celou kuchyňskou linku. Nespěchá. V jeho činnosti je vidět naučená systematičnost. Kuchyň, hala, obývací pokoj s tím zpropadeným audiosystémem už proluxoval. Zastaví se, ruka s pistolí klesne podél boků.
„Tak přátelé, to byl náš Pat, a máme tady prvního volajícího, jak se jmenuješ?“
„Milly Banks, sem Milly Banks.“
„Milly drahoušku, to je překvapení, že ses zase zrovna ty dovolala, znáš naší otázku, víš o co jde?“
„Jasně Jimmy, nejnovější elpíčko Pata.“
„A… čekáme na tvou odpověď Milly…“
V jeho hrubých rysech dochází k mimickým stahům, které ho evidentně bolí. Přemýšlí.
„Jimmy, sem velká fanynka Pata, už patnáct let, mám dokonce limitovanou sérii, kterou sem kdysi vyhrála v…“
..štunk… …štunk… …štunk…
Inter arma silent musae.
Když Berety promlouvají, audiosystémy utichají.
Vrátí se ke skříni v obrovské komoře, nacpané až po strop věšáky se značkovými obleky a zarovnané značkovou obuví. Hmátne na nejvrchnější polici a sundá krabici. Zaklekne a odklopí víko. Koutky se v jeho zvířecím ksichtě téměř neznatelně zvednou. Našel klíč. Od firmy Electrolux.
Dojde na záchod, který je součástí luxusní koupelny s nádhernou mramorovou vířivou vanou. Na okraj vany postaví žehličku a kabel zapojí na sítě. Nastaví teplotu na bavlnu. V přístroji tiše lupne. V klidu začne močit. Ticho ruší jen vzdychání přístroje. Správný nahřátí je důležitý, to ví přece každá hospodyňka. Pečlivě oklepe, spláchne. Natáhne ruku oblečenou v chirurgické rukavici a zvedne opatrně víko nádobky splachovače. Obličej se mu rozzáří. Na spodku víka je izolepou přilepená velká hnědá, umělohmotná obálka. Ticho přeruší další zvuk, tiché zvonění mobilního telefonu. Diskrétně. Jak je jeho zvykem ve všem. Odtrhne obálku a otočí se.
„Slušaju,“ hlesne a pozorně naslouchá, spokojený úsměv z jeho divoký tváře nemizel. Jen se trošku promísil s prvky překvapení a zvědavosti.
Zarazí se a řekne:“Kakája Alicia? Moment!“
Posadí se na okraj vany, vedle žehličky, nasliní prst a přiloží na rozpálenou žehlicí plochu. Slina jen zasyčí. Vejrá nepřítomně a dál poslouchá nějakou jemu zatím neznámou ženštinu. „Alicia, slušaj, u menja kakaja to rabota, panimaješ? Pazvanju.“
Sedne si na zem, zády k vaně. Zapálí si cigaretu a požitkářsky vtáhne kouř do plic. Opře si natažené, překřížené nohy o stěnu. Protáhne se až v jeho bejčí postavě zapraská. Znovu potáhne cígo. Zadrží dech a otočí hlavu. Mezi tou nádhernou vanou a stěnou leží svázanej týpek, oči zalitý krví má vyvalený jak pacient v poslední fázi basedovovy nemoci. Ruce a nohy pevně svázaný prádelní šňůrou. Přes podivnou rudou směs, kerá bejvala nosem a čelistí má nedbale přelepenou pásku na koberec.
Hrdlořez na něj vlídně koukne:
„Ty durak, smotri, abjom partfela u menja.“ Zvedne ze země hnědou obálku a významně na ni poklepe.
„Ty nedělej sobě ještě špatnějši, panimaješ?“a sloupne mu z nohou elegantní modré ponožky Calvin Klein. Mužík zamžiká tim hnojem, co byly ještě před hodinou jeho oči. Ostrjak mu strhne pásku.
„Govor.“
S cinkáním na zem spadne dvojka vpravo nahoře a celej levej horní můstek.
„Agarghhhh,“ zakráká neposlušnej klient.
„Čemodan, kde?“
“Nevhhmmm, nic nevim.“
„Eto ne mudre, tavarišč,“ potáhne znovu z cigarety Ostrjak. Po paměti hmátne za sebe, uchopí bachratou modelku od firmy Electrolux a zkušenym, elegantním grifem palce přepne knoflík z BAVLNY na LEN. |