Martin pročítal její první „recenzi“ a tvářil se všelijak, jen ne spokojeně. „Nejsi hráč, to je jasný.“ Vrčel a škrtal. Pak začal vysvětlovat: „Tohle je normální, to je prostě v každé hře… skoro… a tohle…“ propadala se pod stůl, choulila se do sebe, bylo jí nanic. Neobstála. Martin mezitím dočetl do konce. „Ale líbí se mi to. Máš dobrej styl. Máš to s sebou na disketě?“ přikývla. „Tak si tuhle sedni a předělej to.“ Ukázal k prázdnému stolu. Pustila počítač, začala opravovat.
„Jo, taky jsem ti zapomněl říct, že ty recenze jsou současně něco jako reklama. Prostě i když to zkritizuješ, i když to bude sebehorší hra, vždycky nakonec bys tam měla najít něco, co pochválíš, co doporučíš.“
„Proč?“
„Protože pak nás začnou ty firmy, co hry distribuujou samy kontaktovat a předhánět se v dodávkách nejen těch CD, ale i případnejch hardwerovejch doplňků…. Chápeš?“
Přikývla. Sklopila hlavu a psala.
V příštím čísle Hráče vyšel první článek podepsaný redakční zkratkou –ven- .

Psala rychle a lehce. Časem měla na své „recenze“ dokonce i metodu. Spolu se „svým“ úkolem dodávala ještě jeden i více článků, obvykle souvisejících s tématem „své hry“. Šéfredaktor jásal a Martin ji zval na kafe, při kterém si nechával radit s vlastními články. Věděla, že to je největší pochvala, jaké je schopný, a na oplátku z něj tahala „mužské názory“, protože tvrdila, že stejně…
„ty hry jsou hlavně pro kluky, nevím, nevím, asi by to měl přece jen dělat chlap“
„ale ne, je to dost dobrý… mimochodem, konečně jsem přečetl všechny tvý stránky. To, co tam píšeš, jsou dost zajímavý věci. Proč ty vlastně něco nestuduješ?“
„a co? Zajímá mě všechno a nic. A vydělávat se taky musí.“ Mávla rukou, že o tom už nechce mluvit. „Ty stránky zruším. Rok jsem na ně ani nesahla – vlastně celou dobu, co jsem v redakci.“
„proč? Jsou pěkný…“
„Od tý doby, co píšu na papír, nemám potřebu exhibovat virtuálně…“
Zdvihla se od stolku a tradičně nechala peníze u šálku.
„Zaplatím…“ (vždycky to zkoušel)
„Kdepak, já sama.“ (vždycky marně)
Odešla lehkým krokem a věděl, že by ji našel buď v knihovně nebo u řeky. Píše až v noci.

Převlékla se do svátečního a odešla se nechat přezkoušet. Když se vracela se státnicí v kapse, věděla, že pravá zkouška ji teprve čeká. Potřebovala papír, že umí anglicky, aby si věřila. A připravenou recenzi na hru, kterou v redakci ani neměli, a kterou šířil kdosi jen prostřednictvím Inetu, odeslala mailem hned, jak se vrátila. Ani se nepřevlékla. Odpověď z Ameriky přišla včetně nabídky na další spolupráci. Zdálo se, že redaktor netušil, že hotmail patří někomu z větší dálky, protože ji současně zval na kávu.
„Všichni redaktoři zvou na kafe“ usmívala se ještě i ze sna.

Měla pocit, že by se ke svým novým aktivitám měla přiznat šéfredaktorovi Hráče dřív, než to nějak „praskne“ samo, i když si neuměla představit, jak a že by to vyplulo na povrch. Přece jen ale …. Možná čte i anglicky psané časopisy. A Verka Navard je natolik podobné Věře Navardové, že by si jejího jména u cizích recenzí všimnout mohl. Váhala jen do pátého zveřejněného anglicky psaného článku. Jen pozdvihl obočí, nevěřícně zakroutil hlavou:
„A my si lámali hlavu, co pořád děláš, že nejsi nikdy nikde vidět. A ty máš vedlejšák.“
Vděčně se usmála, byla ráda, že se nezlobí. V tu ránu ale zpřísněl.
„Podívej, je to ale proti našim redakčním pravidlům. Takže máš nejvyšší čas začít stát na vlastní noze, nebo obou, jak jsi se toho před rokem bála.“ Přísný tón zaměnil za takřka otcovský a dodal: „Mezi námi … za to, co dokážeš vyplodit do každýho čísla, dostaneš rozhodně víc jako externista.“

Trochu se toho bála, ale nakonec se vůbec nic nezměnilo. Jen se jí vážně zvýšily příjmy. A Američan se s ní snažil nasmlouvat recenzi na jakousi novou hru, která ovšem vyžaduje speciální hardware a tak by bylo údajně vůbec nejlepší, kdyby ji přijela testovat k nim do redakce. Vyměnila si s ním na to téma několik mailů, než mu prozradila, že na cestu do Ameriky nemá (ani peníze ani pomyšlení). A že tedy si musí ten článeček napsat sám, nebo tu věc dopravit do Čech. Odpověděl, že to s tou firmou projedná, ať mu napíše svou poštovní adresu. Odepsala ihned – pod rozesmátý ksichtíček připsala adresu…

Za dva týdny jí byl doručen telegram, aby byla v pět hodin odpoledne následujícího dne připravena k převzetí zásilky. A na minutu přesně pak přijelo malé bílé combo, ze kterého dva maníci vyběhali do pátého patra s novým počítačem a dalšími krabicemi. Když tu věc rozbalili a rozchodili, přišlo jí, že její vlastní PC se v koutku přikrčilo, aby si ho nikdo nevšiml. Dohodli se, že si to zase odvezou 15.července v pět, tedy přesně za dva měsíce. Pak, když odjeli, trochu s bázní zasedla ke stroji. Chtěli po ní otestovat a poté recenzovat celý průběh hry – včetně instalace. A tak zahodila všechny příručky, manuály a návody a pustila se do práce…

Vlastní hra, jejíž název si sama pro sebe počeštila na „Bohem býti“, se instalovala poměrně dlouho. Když k tomu vzala v úvahu, že má poměrně speciální počítač, poznamenala si, že hra je zřejmě určena spíše pro herny. Pak si uvědomila, že nepíše pro Čechy, a svou poznámku zase vygumovala. Odběhla si ohřát večeři a zavolala Martinovi, že do příštího čísla nebude mít zhola nic, že si bere volno. Těsně předtím, než položila telefon, z pokoje se ozvalo: „I am ready, and you?“
„Máš tam amíka?“ zeptal se Martin, napůl pobaveně, napůl podrážděně.
„Jasně a jdu se mu věnovat.“
„Tak si to užijte.“ Praštil jí s telefonem. Pokrčila rameny nad jeho náladou a zasedla k počítači. Na monitoru byla poušť a na ní černá postavička, která občas zdvihla hlavu, pátravě se rozhlédla, pokrčila rameny a postávala dál.
„Už jsem tu.“ Prohodila, když si sedala ke klávesnici, jak byla zvyklá.
„Nerozumím ti. Umíš anglicky?“
„Jů, hlasem ovládanej! Jo, umim! Yes. I do!“
Postavička se usmála, doporučila jí nasadit si takovou tu jako helmu a začala ji poučovat, jak se hra ovládá.
„Můžeš ji hrát i na obyčejném PC prostřednictvím klávesnice. Ale já vím, že máš instalován ten nejlepší hardware a doporučuji ti ho plně využívat. Na vyzkoušení toho horšího je vždycky dost času…“ postavička občas zavtipkovala a Věrka se s chutí zasmála. „Slyším, že se směješ, to jsem rád. Nebo chceš, abych byl průvodkyně?“ postavička rychle několikrát změnila podobu, pak se vrátila k té původní. „Vidím, že se ti nejvíc líbí ta moje první …“
„Ty mi snad čteš myšlenky?“
„Jenom trošku. Jestli ti to vadí, můžeš mne ovládat jen hlasem nebo i jen rukama. Ale ovládání myšlením je nejrychlejší. Takže ti mohu jen doporučit nechat si tu věc na hlavě…“
Postavička se pousmála a dodala: „Jistě že ovládání hlasem a rukama funguje“.
„Když ty čteš moje myšlenky, jak to, že já neumim vnímat ty tvoje a musím se dívat a poslouchat?“
„Ale kdyby sem teď někdo přišel, tak nic neuslyší. Obraz a zvuk je ti zprostředkován taky rovnou přes tu věc…“
Popadla helmu a sundala si ji z hlavy. Nebyla si jistá, jestli to chce. Jestli si přeje, aby něco vidělo do ní.
„Tak aspoň takhle, přes mikrofon a repráky, prosím. Rukama je to vážně na dlouho…“
postavička sepjala dlaně a zaprosila.
„Řekni mi, co je to za hru a jak se ovládá.“
„Stručně nebo obšírně?“
„Stručně.“
„A mohu tě přitom na něco upozornit? Na některé zvláštnosti?“
„Můžeš to udělat až během hry?“
„Ano.“
„Tak to nech na potom.“
„Tak tedy – máš před sebou hru, která ti umožní být v jistém smyslu bohem. Jestli trochu znáš příběh stvoření světa…“
„Znám.“
„Tedy, všechno už je, zbývá stvořit člověka. Záleží na tobě, jestli stvoříš jeden pár, několik párů, skupiny… kde na zemi je rozmístíš, jaké jim dáš vlastnosti – fyzické, psychické, duchovní…“
„Duchovní?“
„Ano, můžeš jim dát i víru – v boha - v sebe, ve stvořitele. Všechno se to na začátku parametricky nadefinuje. Krom toho ještě stanovíš časovou jednotku. Tedy – jestli vteřina strojového času je kupříkladu den nebo tisíc let.“
„No, to budu muset nastavit docela dost, abych se dočkala aspoň doby bronzové.“
„Ano, ze začátku je rozumné nechat čas běžet rychle. Ale můžeš s ním manipulovat i v průběhu hry. Zpomalit ho nebo zrychlit. Můžeš se vracet časem zpátky. Jsi bůh, čas pro tebe nehraje roli. Jsi nadčasová.“
„To je zajímavej nápad.“
„Že jo“. Postavička se samolibě pousmála.
„A co je cílem hry?“
„No přece zkusit si vytvořit lepší svět, ne? Přece taky občas zažehráš, že to všechno je na nic, že by svět měl bejt lepší? Máš v rukou dokonalou a fantasticky rychlou simulaci. Model, který velice věrně kopíruje realitu. Dělal na tom tým psychologů a sociologů a kdo ví koho ještě. A po celou dobu, kdy si budeš hrát, mě máš k dispozici jako poradce.“
„Možná by bylo nejlepší zkusit nastavit ty parametry a spustit to?“
„Nejsem proti!“ postavička se vznesla nad písek, ten se zmenšoval a vzdaloval, až uviděli zeměkouli.
„Nechceš si nasadit tu helmu?“
„Ne!“

Pod vedením poradce vybrala území a pro začátek nadefinovala jednoho muže a jednu ženu.
„Adam a Eva?“ poznamenala postavička.
„Tak nějak.“
„Můžu ti poradit?“
„Jistě. Pořád mi radíš. Pokud tedy nechceš říct, že si mám nasadit helmu.“
„Dala jsi jim moc mírumilovné vlastnosti. Za chvíli bude po nich. Musíš je vybavit patřičnou dávkou sebevědomí a sebelásky. Nesmí být tak pečliví a opatrní, musí umět riskovat. Musí být taky odvážní, nejen moudří. Zkrátka, jestli to teď spustíme, za vteřinu je po nich.“
„Za vteřinu? Pche!“ a spustila program.
„Co jsem říkal?“ ani ne za vteřinu řekla postavička.
„Zapomněla jsi, že vteřina je tisíc let.“ Pochechtávala se. „Tak znovu a …. nechceš si nasadit tu helmu?“
Rezignovaně, ale s úsměvem, přikývla. Myšlenková komunikace byla o tolik rychlejší a pohodovější, že jí bylo jasné, že v recenzi tuto investici doporučí. Napodruhé strávila nastavováním parametrů několik hodin a začala se skupinou pěti žen a pěti mužů. Podle toho, že poradce zmlknul a s napětím ji sledoval, usoudila, že se rozhodovala tentokrát dost dobře. Spustila běh a sledovala překotný vývoj vznikající civilizace.
„Tak. Teď ti každou vteřinou nabíhá tisíc let. Algoritmus běží na principu psychosociologie skupin. Přesto je udělána možnost vytáhnout si kteréhokoli z lidí a nějakým způsobem mu pomoci. Tedy udělat něco jako zázrak. Zrovna tak můžeš měnit minulost. Tvůj svět je svět možnosti. Může být dobrý i špatný. Můžeš mu pomáhat nebo ho nechat se rozvíjet a jen se dívat. Můžeš zkoušet ovlivňovat povahy, charaktery, vzhled, prakticky cokoli – a sledovat, co to udělá. Až se ti civilizace rozroste, můžeš se soustředit globálně na všechny, nebo si vybrat jednu skupinu a té se věnovat. Můžeš cokoli. Jsi pro ně bůh.“
Uvědomila si, že to „jsi bůh“ opakuje postavička poměrně často. Napadla ji otázka „a co jsi pro ně ty“ a hned i odpověď „rádce“. Postavička se zachechtala a řekla „jo, přesně. Ale ne pro ně. Jsem tvůj rádce.“
„Jak to uložím? Chci si jít lehnout.“
„Prostě skončíš a je to.“
Kývla hlavou, otočila se po hodinách a z hrůzou si uvědomila blížící se svítání.
„Tak dobrou.“ Řekla postavičce a ukončila hru. Vypnula počítač, proběhla sprchou a usnula spánkem plným fantastických světů, lidí a jedné malé postavičky.