Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 23.11.
Klement
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
Pokušení z kolekce Povídky
Autor: Venda (Občasný) - publikováno 11.10.2000 (10:35:50), v časopise 12.10.2000
další>
Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl. Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.“ On však odpověděl: „Je psáno: „Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.““ Tu ho vezme ďábel do svatého města, postaví ho na vrcholek chrámu a řekne mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno:
„Svým andělům dá příkaz
a na ruce tě vezmou,
abys nenarazil nohou na kámen“ !“
Ježíš mu pravil: „Je také psáno: „Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.““ Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu a řekne mu: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“ Tu mu Ježíš odpoví: „Jdi mi z cesty, satane; neboť je psáno: „Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.““ V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.
(Matouš 4,1-11)




Bloudil. Bloudil ne proto, že by ztratil cestu. Žádný konkrétní plán neměl. Prostě jen šel. Šel a uvnitř sebe rozjímal. Před očima měl písek a v tom písku snad viděl obrázky minulé i budoucí, věci vyhnutelné i nevyhnutelné, tisíce možností, směrů, cest....V duchu hovořil se svým otcem a nazýval to modlitbou. Nejedl. Nebylo co. A zřejmě ani jíst nechtěl. Občas při svém putování potkal pramen a tak se napil. Někdy to trvalo i několik dnů, než došel k prameni. Nebylo to divné. Vždyť všude kolem byla poušť.

Uplynulo čtyřicet dnů. Uvědomil si, že je téměř zpátky. Nepotrvá to dlouho a obejme se s Janem? Usmál se. Usedl na jeden z balvanů a zahleděl se do zapadajícího slunce. Jak úchvatný obraz! Tahle oáza byla opravdu jen malým ostrůvkem uprostřed písečných dun. Ale možná právě proto mu připomínala ráj. Ráj uprostřed tvoření. Nebyl tu ani strom. Jen pramínek vody a pár trsů trávy. Několik málo barev a scenérie oblohy nad nekonečnou pouští.

Uvědomil si, že tu není sám. Otočil se směrem k tušené osobě. Poznal ho dobře, i když tma přicházela rychle. Nepotřeboval mu vidět do tváře. Snažil se soustředit své myšlenky zpátky k Otci. Ale v jeho přítomnosti to nebylo snadné.

D: „Nedaří se Ti soustředit? Nedivím se. Musíš být dost vyhládlý..... Takovou dobu ani sousto, to máš výdrž. A propos ..... proč to vlastně děláš?“

Neměl v úmyslu odpovídat. Ale cítil, jak se mu do duše vkrádá smutek. Nádherných čtyřicet dnů o samotě s Otcem. Čtyřicet dnů radostného bloudění bez starostí o cokoli, kohokoli. Nemuset jíst, ba ani pít... (Dokud to ten pacholek neřekl, ani si neuvědomoval, že by jeho tělo mělo hlad!)

D: „Chápal bych, že si užíváš samoty. Až lidi zjistěj, jaký umíš čáry, nedají ti pokoj..... Ale tady? Na poušti? Proč ne u moře? Nebo v horách? Nebo prostě někde, kde je krásně? Tenhle písek...... Akorát leze do očí.....“

Nechtěl, ale musel se s ním pustit do debaty alespoň v duchu. Na poušti přece JE krásně! Mimoděk pozdvihl oči k nebi. Už jen ty hvězdy! Nikde na světě není krásnější noc..... Pousmál se. A pak. Všechno je tu tak prosté a jednoduché. Bezelstné. Nehýří to tu tvary ani barvami. Ale když objevíš rostlinku, obdivuješ se i trávě. Všechno tu má svou krásu, svou hodnotu. Nesplývá to s davem. Snad jen ten písek.....

D: „Je mi jasný, že to děláš kvůli nim,“ pohodil hlavou k Jeruzalému. „Mají svý představy. Aby Tě vzali za proroka, musíš přijít z pouště. Jako ten tvůj bratranec. Kdyby jim stejný moudra říkal a seděl přitom za prostřeným stolem, měl manželku, nějaký ty děti, dům a .... no prostě žil jako oni, kašlali by na něj. Maximálně by ho s úctou vyslechli a mysleli si svý. Ale že žije na poušti, žere kobylky a oblíká se do kůží, táhnou za ním. Jasně, že je ani tak nepřitahuje to, co říká, jako ten tyátr kolem. A tak ty musíš bejt taky podivín. Musíš přijít vyhladovělej, na kost vyzáblej. No... teda.... ale zatím vypadáš dost dobře.... Stejně... Já na tvym místě bych na tu hladovku kašlal. Až lidi uviděj, jak z jednoho pecnu chleba nakrmíš tisícovku hladovejch.... jak z vody uděláš víno..... Kdo by si pak mohl myslet, že jsi někdy někde měl hlad?! K smíchu! Jakmile poznají, co jsi zač, bude jim jasný, že jsi nikdy žádným hladem netrpěl. Že jsi ani hlad nemoh mít. Jedni budou tvrdit, že proto, že sis z kamení nadělal moc príma žrádýlko. Druzí proto, že Bůh přece nemůže cítit bolest...... vždyť to by potom nebyl žádnej Bůh! Tak se zbytečně nešponuj..... Já jedinej vím, že opravdu máš hlad. Z těchhle kamenů nadělej chleby a najíme se, ne? No tak, co ty na to? Tolik se povyšuješ, že mi ani neodpovíš?!“

J: „Ano, mám hlad! Jen chvilku na mě mluvíš a já stihnul vyhladovět! Ne ale po chlebu.... po slovech svého Otce hladovím, která jsi ode mne svým žvaněním zapudil. Jdi mi z cesty!“

Osaměl. Byl rozrušený. Věděl dobře, že nešlo o chleba. „On ví stejně dobře jako já, jaký bude konec. Vidí až na kříž. Vidí mnohem dál....“ Dřív než si uvědomil, že už zase není sám, ucítil, že je uchopen a nesen.

D: „To tě nenapadlo, že poletíš, co? A to jsi prej vševědoucí! No jo, máš smůlu, že tvoje vševědoucnost a jiná božská privilegia jsou krom jiného podřízena tomuhle mužskýmu tělíčku!........ A jsme tady, kámo.“

Ani nemusel otvírat oči, aby poznal, že je v Jeruzalémě, někde blízko chrámu. Cítil Otcovu blízkost. A dávala mu sílu. Fyzicky mu bylo dost špatně. Zkuste letět vzduchem v náruči někoho, kdo je vám tak odporný..... Byl bledý, chvěl se.

D: „Nádherný výhled, co? Jeruzalém ti leží u nohou.... Jestli jsi boží syn, víš, co tě tu čeká? Jestli jsi, tak víš.... Zvláštní, ne? Je přece psáno, že On dá příkaz svým andělům, aby tě na rukou nosili a tys nenarazil nohou na kámen..... To bych si radši narazil ten palec, než křižování..... Sám tomu nevěříš, co? Nevěříš tomu, co je psáno, ne? Se to nesmí brát tak doslovně, ne? Když bys teď skočil, žádnej anděl, nic, co? Ale taky tim pádem žádnej kříž, ne?! ..... Tak co? Skoč! Dokaž, že věříš svatejm knihám! Je přece psáno! ..... Skoč!“

Chvěl se. Já že nevěřím! Já, který vím! Který do detailu musím vědět!!! Bože můj! Otče! On toho tolik ví.... umí tnout do živého.... jak dobře umí svádět.....

J: „Zapomněl´s, že je taky psáno: Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého. To platí pro tebe i pro mě...... Jdi mi z cesty!“ Na chvíli měl pocit, že padá. Ale přece neskočil?!! Uvědomil si, že ho ještě někam nese, ještě někam ho vláčí. Zuřivě a trhavě. Daleko. Vysoko. Když se zastavili, D způsobil vizi. Nic neříkal. Z hory, kde teď oba stáli, jako by byl vidět celý svět. Rozpínal se před nimi v tisíci obrazech. Krásný a velkolepý. Běžel jim před očima čas prvních věků.

D: „Úchvatné scenérie přírody. Velkolepá města. A pozoruhodnost světa, bytost nejnádhernější, člověk.“ (Jeho hlas byl tichý a zněl unaveně.) „Ty jsi všeho stvořitelem. Dívej se, jakou krásu jsi vytvořil. Ale.... Kdybys nebyl vševědoucí, řekl bych, žes udělal chybu. Takové bytůstce, uzlíčku citů, vášní a nerozumu, dát svobodnou vůli!“ (Únava z hlasu ustupovala jízlivé ironii.) „Ó jistě. Stvořil jsi člověka k obrazu svému. A k Tobě svoboda jaksi patří. Jenže.... On není vševědoucí. Ani nechce být. Je tak lehce ovlivnitelný..... Podívej.“

Obrazy se začaly měnit. Nejdříve zvolna, pak stále rychleji. Byl slyšet stále častěji pláč a křik. Národy stály proti sobě a rvaly se o kousek země. Probleskla scéna křižování. Zástupy mučedníků rvaných lvy na kusy. Mastné, rozšklebené tváře tyranů nad nahými těly. Země rudá od krve. Křižáci. Hořící hranice a na jejím vrcholu - ejhle člověk. Zplundrovaná zem zahalená do mračen kouře. Chcíplé ryby. Udušená zvířata (a nikde Noemova archa). Zástup povražděných nenarozených. Sebevrazi s drogou v ruce. Zoufalci utrápení můrou marnosti života. Znal ty obrazy. Trpěl, když mu byly předváděny.

D: „Takhle já vládnu světu. Není dobro, které bys stvořil a já ho neuměl zničit. Ach ti nebozí tvorečkové..... Poslouchají jako loutky. Ve tvém jménu povedou války a budou jim říkat „svaté“. Tvé lásce budou učit mečem. Ze strachu před hříchem budou hřešit ještě víc. Vždycky je omámím. Jsem tak chytrý! Tolik toho o nich vím! Mám tolik prostředků.... a hlavně, a to si pamatuj, kašlu na jejich svobodnou vůli! Mně patří tenhle svět! Ty jsi ho stvořil, ale já jsem jeho vládce! Já!“

Bušil si do prsou a jako černý mrak se rozpínal nad hrůznou vizí. Ježíš mlčel. Po tvářích mu stékaly snad slzy, snad krápalo.....

D: „Skutečný vládce jedná. Ty jen vyčkáváš. Pořád a pořád se snažíš uzavírat s bláznivým člověkem smlouvu. Proč? Málo je podplácíš... Málo jim lichotíš.... Málo je ovlivňuješ... S tou svobodnou vůlí jsi to projel, kámo. Ohromnej prostor pro mě! Že jsem demagog? Že slibuju štěstí a dávám místo něj chviličku vzrušení a strach, že o to štěstíčko přijdou? Ale mně to nevadí.... Lanařím. A daří se mi. Viděl´s..... a dařit se mi bude čím dál líp, kámo.“ (Potěšeně se zachechtal a vychutnával účinek svých slov.) „Oni jsou tak nádherně ješitní a pyšní.... A tak snadno věří tomu, že jsou nej.... Časem uvěří, že sami všechno stvořili. I tebe! Že oni sami jsou tím věčným zákonem, koloběhem síly života, věčná inteligence, zákonodárci, tvůrci. Ustanoví se pány života a smrti. Zabijou dítě dřív než prvně zapláče.... Starcům ale věk ztrojnásobí.... Ty se teď chystáš umřít za všechny ty hříchy, abys je zachránil přede mnou??? Já ti říkám, že mám moc, mám prostředky, umím to tvý stádečko oblbnout tak, že se ti na to tvý gesto vykašlou a tu tvou velkorysou nabídku odmítnou s výsměchem a úšklebkem hodným svého pána!“ (A při posledních slovech se samolibě párkrát uhodil do prsou, až to zadunělo, jako když hřímá. Možná i hřímalo a snad opravdu začínalo pršet, protože J měl obě tváře mokré. A ve vizi zatím polomrtví hladem a koncentráky a Hirošima a .......) „A přitom by to mohlo být všechno tak, jak jsi chtěl, kdybych se do toho nemotal....“ A vize náhle změnila svou podobu. Vrátila se scenérie počátku a zase před jejich očima ubíhaly věky. J si uvědomil, že se nemihlo křižování.... A viděl pláč pro rozbitá kolena a z nešťastné lásky, ale ne jiný. A viděl zápasy pro krásu těla a síly, ale ne jiné. A viděl velkolepá města, krásu paláců, honosnost domů a čistotu přírody a ...... Usmíval se. Už nekrápalo.

D: „Takhle to může být. Bez utrpení. Bez zla. Bez válek.“ (a za zády mu rozkvétaly jabloně a země byla nevěstou čistou a neposkvrněnou)
„Když se já vzdám své moci.“ (a za zády mu vířil tanec šťastných a bezstarostných)
„A já se jí vzdám. A předám ji tobě.“ (a za zády měl obraz matek vítajících každé dítě jako zázrak, jako dar....)
„Předám ti ji teď hned a chci za to maličkost.“ (a za jeho zády lidská posádka opouštěla právě sluneční soustavu a všichni lidé na celém světě byli očima u toho)
„Padni teď přede mnou na kolena a klaň se mi!“

Nevnímal už vizi. Díval se do očí tomu, který se vypínal před ním.

D: „Padni teď přede mnou na zem a klaň se! A já ti předám vládu nad celým světem! Křížem ji nezískáš. Jen když já odejdu, jen když já přestanu škodit, dosáhneš to, co chceš! Padni a pokloň se. Jednou, jedinkrát, vyznej, že jsem mocnější. A oni všichni, které miluješ, nebudou už trpět. Nikdy! Ani ty ne......“


Chvěl se. Bolestí. Lítostí. Hnusem. Odporem. Chtělo se mu zvracet, jakkoli nic nejedl. Kterak to D všechno vychytrale zmotal! Cožpak ďábel má vskutku nějakou moc nad svobodnou vůlí člověka?! Cožpak se ďábel může vzdát toho, pro co se sám na počátku věků rozhodl?! Sepjal ruce, aby se mu netřásly. Díval se mu do očí pevně a rozhodně.

J: „Je psáno: Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat. Neovlivním, že se ti klaní jiní, když sami chtějí. Já ale jejich zástup nerozšířím. Já ne. Ty nejsi můj Bůh. Jdi mi z cesty, satane!“ a poslední slova už křičel a klouby na rukou mu bělely. Pak se od něj odvrátil a začal ve tmě hledat cestu dolů.


Jako by mu někdo otíral čelo. Jako by mu někdo omýval bosé nohy. Byl zpátky u nepatrného pramene vody na okraji pouště blízko, blizoučko bratrance Jana a jako by mu někdo zpíval matčinu píseň.



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
(1) 2 3 4 5 6
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter