|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Začal jsem žít v místech slavných vinic za 16. století, jejichž majitelem býval staroměstský měšťan Blažej Cibulka. Pak však prý přišla dlouhá léta válečná, kdy ty zdejší krásné vinice vojáci podupali, usedlost pana Cibulky pobořili, následují majitelé tu vysázeli sad. V našem údolí bývá vlhko, potok, který zde vytéká, přináší až k mým kořenům dostatek vláhy.
A v roce 1815 se to stalo. Skončily Napoleónské války a do Čech přijel český šlechtic, pasovský biskup, člověk, kterého první jarní kos budil již po šedesáté šesté. Opustiv Pasov zakoupil za celých 112 tisíc zlatých louku a dne, kdy se tak stalo, veverka sem zanesla žalud a z toho jsem vyrostl já. Starý pán byl na svém novém panství velmi oblíben, vybudoval tu obrovský anglický park, nechal postavit řadu soch a stavení. Fascinovaly ho různé pohyblivé hračky a hrací strojky, svůj park proto pojal jako oživlou pohádkovou zahradu. Studoval filosofii a mystiku, o dění na statku Cibulka se mezi lidmi vyprávěly různé povídačky. Biskup, který se jmenoval dlouze Leopold Leonhard Raymund Reichsgraf Joseph Thun-Hohenstein dokonce ve své v závěti svolil, aby byl pitván.
Bylo mi 11 let, kdy se pak vše zlomilo. Podzim shazoval listí a i já jsem celý zežloutl. Vypadalo to, že zima přijde brzy. Plechový kohout na Čínském altánku se v povětří otáčel jako splašený, měl jsem obavu, že mne počasí ve své bujaré síle zlomí. Pán parku zemřel a na jeho pohřeb přišlo lidí, že by jejich počet jistě přerostl počtu těch, kteří mávali na poslední cestě samotnému císaři. Sotva zaklopili hrobku, panství Cibulka odešlo do nebe s ním. Kde se vzaly tu se vzaly plameny, shořelo vše, co měl rád. Jedině stromy, sochy a drobné stavby v parku zůstaly bez dotčení té hrozivé síly. Nastala léta hospodářských krizi, hladu a nových nadějí, hlavní město Praha se k Cibulce přibližovalo a přibližovalo, pode mnou odpočívali jak páni, tak ztahaní dělníci z místních továren.
Léta míjela, já jsem sílil a stal se ze mne za šedesát let již poměrně silný strom. Park nikdo nechtěl, pod mými větvemi rostlo maliní a křoviska, ve kterých se ukrývali zajíci. V tom přijeli odkudsi koně a povozy s kamením. Park přehradili obrovským valem a deset let před založením pražského Národního divadla po tomto valu projel první vlak. V té době již k mému stínu přicházeli čím dále tím častěji Pražané. Za odpočinkem, za klidem, někdo tajně, někdo jenom tak. Na Cibulce se opět bydlelo, veselilo a časem tu na statku vznikla i slévárenská dílna.
Když mi bylo sto, vypukla první největší válka lidstva, které později začali lidé říkat První světová. To ještě netušil tehdejší majitel Cibulky, pan statkář Josef Hyross, že bude Cibulky posledním soukromým majitelem. V této době neklidu, slz a zmaru se dostal se do nesnází s penězi, odprodal park a opravený statek Pražské obci a Cibulka opět začala chátrat. Z pár let vypukla další vojna, ale alespoň u nás v parku, nebyla tak strašlivá, jako za předešlá. Vše zlé jednou pomine, a tak se stalo i u nás.
A to už mi bylo dvě stě let a Cibulka chátrala a chátrala dál. Slavné sluneční hodiny na věži rozdrolil vítr, měděná rafička odpadla a propadla se střecha panství. Ale můj potok mi zůstal věrný, to už se kolem mne honily děti na koloběžkách po novém asfaltovém chodníčku, v dutině jedné z mých větví se každoročně střídaly veverky jako v zájezdním hostinci. Nějací lidé k mým kořenům umístili cedulku „Památný strom“ a panství tento rok opět začali jiní majitelé opravovat. Snad se dožiji další stovky a budu moci vyprávět příběh o své daleké cestě a tomto místě, kde žijí, dál.
|
|
|
