Nepřilétli

(z Petřínských pohádek. Strašidélka pečují o různé druhy tamního ovoce a podle něj se jmenují Jabloňáci, Hruškouni, Třešňáci atp.)

Každý strom i keř má svého ptáka pošťáka. Třešňové pecky roznáší špačči, jadérka jablek a hrušní kosáci, o lískové oříšky pečují vrány. Nebýt těchto poštovních doručovatelů semínek, rozmanitost přírody by vymizela. Sotva daný pošťák sebere seménko, odnese jej daleko a tam vsadí do země počátek nového stromu. Strašidélka, která o stromy pečují,  jsou malá a bez těchto ptáků se v životě neobejdou.

 Před příletem pošťáků musí být každý plod proslazený – inu takový pošťák je gurmán a bez sladké odměny nepracuje.

Jednoho červencového rána netrpělivě podupávala Žofka společně s ostatními před svým domečkem z třešňových pecek. Petřín pokryly drobné chomáčky noční mlhy a jak byli všichni mokří, byli rozcuchaní jako ježci.

Starý Jablkoun, Bradáč  seděl na stromě a opatrně smrkovou větévkou rozčesával jeden vous po druhém.

„St, st...“ sykal bolestí, vousy měl zaknocené a nešly od sebe.

„Co se  stalo, že tam dupete, jako ve frontě na záchod?“ Zakřičel směrem ke třešňákům. Ti však byli natolik nervózní, že mu z nich žádný neodpověděl. Poskakovali a vypadali legračně.

„No ták, Žofko, proč tam tak stojíte?“  Smál se Bradáč. Nechcete alespoň kousek mé švestkové šťávičky, ať je vám tepleji?

„Čekáme tu netrpělivě na špačky, měli tu být už před týdnem!“ Zavrčel ten nejmenší třešňák. Pokud nepřiletí, tento rok nevzejde po celé krajině jediná nová třešeň!

Na švestkovou šťávu Třešňáci pokaždé slyšeli. Zapomněli na chvíli na své starosti, sebrali se a už jich dobrých padesát stálo pod Bradáčovou větví. „Mně taky, mně taky,“ mnuli tlapkama o sebe a po chvíli vypili té Bradáčovy švestkovice celý hrnec!

Když se najedli, seběhli rychle pod vyzrálé stromy a špačci stále nikde! „No, to se na to podívejme, to je divné...“ zabručel Bradáč.

 Kde se vzal, tu se vzal i Prďola, který má vždz vynikající čich.

„Nedivím se, že neletí,“ pravil Prďola, sotva přišel.

„A próč!“ Pískli třešňáci, až to trhalo uši.

„Neletí, protože o těch Vašich třešních nevědí. Zapomněli jste je navonět.“ Zabručel Prďola. „A kde to nevoní, tam ani špaček nepípne“

Jen co to dořekl, nastala ohromná mela. Třešňáci se rozeběhli po větvích a skutečně! Na každý plod se srdce smálo, ale nevoněl!

„No to jsme tomu dali!! Pravila Žofka. Sebrali veškerá strašidélka, která na Petříně žila a už tu byly včely, které snesli z květů plné sosáčky nektaru, jabloňáci smetali z trav čerstvý pyl, Prďola s ostatními hruškouny míchal vše v hrnci dohromady a jakmile bylo vše hotovo, třešňáci drobnými štětečky nanášeli lektvar na každou ze třešní. Nakonec vysvitlo slunce a sotva celý Petřín políbilo, vánky přivolaly hejna špačků.

„Jsme zachráneni! „ Pištěli Třešňáci. Všechna strašidélka pak ulehla do trávy a naslouchala krapotu i zpěvu spokojených špačků.