"Nebyl jsem přinucen sem přijít ze strachu Přišel jsem sám od sebe Pouhá myšlenka V dlouhé řadě objevů Obklopen tím samým - tebou
Někdy mne tvůj odliv zatáhne do moře A já zemřu v zuřivé kletbě Někdy jsme milí Častěji dřímám
Tak daleko na pobřeží že ti kdo se snaží dosáhnout Jsou spáleni zaživa v pekelném žáru pouště mého klidu Tak daleko Nikdy neslyším vodu Pouze jednou či dvakrát za měsíc, když vidím zrcadlo A odmítám věřit v některé věci, o kterých se říká že tu jsou Natož v ty, o kterých se to neříká Snažím se změnit svůj kurz Náš je smutný Podle mého skromného názoru
Miluji tuto planetu, velkou dobrotivou vlčici, patrona Chvátající pomalu od čtyřdobí k červenému obru Až budou všechny zahrady růží snědeny plamenem letícího času Přijde za tebou…"
Když na mne pohlédneš ze svého století Můžu ti připadat divně stavěný Ale když větry vanou ode mne Ucítíš mne ve tvém odrazu Myslím, že tě cítím, ale nikdy to nebudu vědět Jak vlaštovky odlétají a děti rostou
Chtěl jsem žít navždy Tak jak budeš chtít ty Chtěl jsem žít navždy A každý to věděl
Když jsem tě zahlédl v zítřejším zrcadle Myslel jsem, že cítím jak mi vyskakuješ z kůže Liješ olej do mé plápolající paměti Zaplňuješ prázdné stopy, ve kterých jsem stál
Chtěl jsem žít navždy Tak jak budeš chtít ty Chtěl jsem žít navždy A každý to věděl
S padajícím deštěm, severské džungle Zanechávajícím kapičky na listech, bombadujícím můj mozek Slyším tě přes pokoj A pole narcisek rozkvete
Ty jsi ta mlha Ten mráz za tabulkami mého okna A znovu Pohne se a její šepot krouží A svět se točí a říká mi, že nikdy nebudu chtít odejít
Když na tebe myslím v tomto temném století Vždy to bude s vděčností Že můžeme oba sdílet naději v tom že slyšíme Že nejsme jed duše, které se ztratí
"I was not put here by anyone in fear I came alone as me Just an idea
in a long chain of discovery Surrounded by the same you
Sometimes your tide pulls me out to sea
and I die in a thrashing curse Sometimes we are kind More often, I doze
So far up the beach that those who try to reach are burnt alive in the searing heat of the desert of my dispassion So far removed,
I never hear the water 'Cept once or twice a month when I see a mirror And I refuse to believe in some of the things that are said to be here Let alone those that are not I'm trying to change my direction Ours is pathetic
in my own humble estimation
I love the planet, the great benign she-wolf, benefactor Spinning gently on towards the red giant four aeons hence When all the rose gardens are consumed in the flash-fire of flying time She'll leave alone to you"
When you look at me from your own century I may seem to be strange archeology But when the winds blow from this direction You may sense me there in your reflection I think I feel you but I will never know As the swallows leave and the children grow
I wanted to live forever The same is you will too I wanted to live forever And everybody knew
When I caught you there in tomorrows mirror I thought felt you jump out of my skin Throwing oil into my blazing memories Filling empty footsteps I was standing in
I wanted to live forever The same is you will too I wanted to live forever And everybody knew
With the falling rain of the northern jungle Hanging droplets on the leaves bombards my brain I hear you across the room A sea of daffodils spring into bloom
You are the mist The frost across my window pane
and again She moves her body and her whispers weave And the world spins And tells me that I'll never wanna leave
When I look at you on this dark century It must always be with generosity That we both may share the hope in hearing That we're not just spirits disappearing |