|
"Intermezzo I - Moji věrní"
Když slunce
barvou smutku
poraní mi tvář
kropící vozy svým usedavým pláčem
smývají hříchy ulic
V pokrytecké naději
k nebesům
vzpínají se dlaně chodníků
žadonící už po tisíckrát
o křest
Jaké to slizké gesto pokory
vyryté výsměchem zlata
pak v odpoledním čaji
(s nahořklou příchutí života)
utopím
zbabělostí nevyřčená přání
a z krve obrazů
prázdnem pořezaných ulic
svolávám
postavy živých
Tam někde
v pohrdavém sametu dětinské naivity
krčí se místa
kam nebojím se vstoupit
svým stínem:
ostrovy nicotných hvězd
(ach vy naivní Robinsoni)
vzpomínkami unavené tváře stromů
a přístavy posledních věrných
|
|
|