„Mir – je příliš pozdě“                                         23.3. 2001

                                         Dosluhující stanici zazvonil umíráček

                                         v houstnoucích vrstvách atmosféry

                                         a oči vesmíru utřely si slzu.

                                         Na spáncích cítím tlak, polykám slinu.

                                         Vzpomínky nostalgické směr času obrací

  vznáším se v beztíži, ve fantazii vše zpátky vracím,

  dívám se na hvězdy – bláhově sním.

  Poslední oběhy než dráha změní se,

  ustane všechno i hučení strojů.

  Dívám se na Zemi pohlcen lítostí,

  starému vojáku nechce se dolů.

  Tak už ho prej zapečetili . . .

  Orbita mění se v bezmezném prostoru,

  spádová křivka vše vznítí.

  Již nic nezabrání konci v ponoru,

  trosky se nezvratně do oceánu řítí.

  Tomu říkám slavnostní pohřeb.

  Ale mám divnej pocit, tak jako vědci v řidicím  středisku…

  Minuta ticha !

  Mir už není, vesmír osiřel.

… ne, slzám dojetí se neubráníš.

Lítosti se neubráníš. Ty sám jsi jednou z hvězd,

co osaměly.

                                           Osaměla orbita, osaměla Země.

                             Když jsem spatřil ty kouřový čáry, osaměl jsem i já.

                             Stejně jako tahle naivní báseň . . .

                             Vesmír mlčí.

                             V tajemném souznění všech věcí něco osamělo.

                             Část mne zemřela v Pacifiku …

Hudba : COSMIC BABY - Planetenmelodie