Theodor Kramer
Plechová střecha
Můj pokoj je tu v domě nejvýš, sám;
A střecha padá pod okenní rám.
Jak roky ulpívají na mně dnes,
Též na střeše se usazuje rez.
Omítka, prach i kal a různý hnus
A zelenavý, ostrý ptačí trus.
Změť papírů mi plní každý kout.
Plech střechy prudce smáčí deště proud,
Pak mlhy, mráz, zas vedro spěchá;
Tak žijem spolu, já a střecha.
*
Das Blechdach
Mein Zimmer ist das höchste hier im Haus;
Es streckt vorm Fenster sich ein Blechdach aus.
Die Jahre lasten auf mir altem Mann;
Es sammelt sich auf ihm viel Unrat an.
Verputz und Staub, der Rost, der es zerfrisst,
Der grün verdorrte, scharfe Taubenmist.
Papier, zerknüllt, von meinem Tisch und Fach.
Der Regen schlägt wie Erbsen hart aufs Dach,
Der Nebel wird zum Reif, die Glut zum Stich;
So leben wir dahin, das Dach und ich.
Theodor Kramer (1897-1958) byl rakouský básník židovského původu. Válku přežil díky útěku do Londýna, kde byl zpočátku jako občan nepřátelské mocnosti internován, po válce však obdržel britské občanství. Teprve na sklonku života se vrátil do Vídně, kde – téměř zapomenut – zemřel. Jeho pozůstalost čítá více než 10 000 básní.
|