Titulní článek v novinách na Den díkůvzdání vyprávěl o učitelce, která dala prvňáčkům úkol nakreslit něco, za co jsou vděční.
V duchu si myslela, že děti z chudých rodin nemají moc věcí, za které by mohly být vděčné. Věděla, že většinou nakreslí pečenou krůtu nebo stůl naložený jídlem. Zarazil ji však obrázek chlapce, který se jmenoval Douglas a namaloval ruku - obyčejnou, dětsky načmáranou ruku.
Ale čí ruku? Třídu ta abstraktní představa uchvátila.
,,To musí být určitě Boží ruka, která nám dává najíst," řeklo jedno z dětí. ,,To je ruka zemědělce," prohlásilo jiné dítě, ,,protože chová krůty."
Když se do práce zapojili všichni, učitelka se naklonila nad Douglasovu lavici a zeptala se, čí ruka to je.
,,To je Vaše ruka, paní učitelko," zamumlal.
Vzpoměla si, jak často bere Douglase, to zanedbané a neduživé dítě, o přestávkách za ruku. Často brala děti za ruku.
Ale pro Douglase to tolik znamenalo.
Možná to bylo Díkůvzdání ne za hmotné věci, ale za naději a štěstí, které můžeme alespoň trochu předat ostatním.
(Neznámý autor)
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
JSTE NATOLIK SILNÍ,
ABY JSTE MOHLI KRITIZOVAT?
Důležitost nepřísluší kritikovi ani člověku poukazujícímu na klopýtnutí silného muže nebo na to, co mohl původce velkých činů vykonat lépe.
Úcta však náleží tomu, kdo se skutečně odvážil do arény a jehož tvář je pokryta prachem a potem a krví, tomu, kdo udatně napíná své síly, kdo znovu a znovu pochybuje a dopouští se nedokonalostí, kdo zná ono ohromné úsilí a stravuje své síly bojem za věc, která za to stojí, kdo se v lepším případě dočká vítězství až na samém konci zápasu a kdo je v nejhorším případě přes veškerou úctyhodnou snahu poražen, tomu, kdo ví, že jeho místo nikdy nebude mezi opatrnickými studenými dušemi, které nikdy nepoznají ani vítězství, ani prohru.
( Theodore Roosevelt )
|