Vchází,

zlomen, odevzdán nicotě a stínu,

prostý všech nadějí a života,

mlčí,

do země před sebou hledí,

své já zapoměl kdesi,

je bez sebe,

beze všech,

není vlastně ani sám.

Stojí ve dveřích,

ramena spadlá

a cesta sem je níčivá,

místnost se potemní jeho kalným pohledem,

v matu prázdných šedých slov mi kytky vadnou,

den končí,

konec začíná.

Přišel a vím,

čte v mích očích svůj epitaf,

minuty už nejsou,

rok je jen sen

a možná den,

je tento poslední,

poznáním zavání tento stav,

že neživý dialog ztrácí svou váhu,

že multihost odešel,

že sbohem.