"O ztraceném klíči
V záři odpoledního slunce stál Jellymann G., spolu s milou dívkou, hleďíc s ní dolů do kraje tepajícího životem, na zeleném pažitu mezi ostře se rýsujícími romantickými konturami starobylé zříceniny.
Bylo tu nahoře krásně, velice krásně, byla to ale krása nehybná, nostalgická krása dožívajícího věku. -Byla sžírající a již stěží, opravdu ...jen stěží udržitelná.
-Rozhodli se proto sejít z nádvoří, dolů a pak ven starou zrezivělou brankou. Byli snad již poslední.
„Zamkneme tu raději, sem není možno se vracet,“ děl tiše Jellymann.
Ten klíč pak, od té celé epochy, cestou spolu někde ztratili.
."
|