" O hrdosti
Jellymann G., s blízkou osobou putující velmi, velmi ...tmavým lesem, nebyl spokojen se schůdností cesty. Všechny ty změti kořenů, jámy jehličím zasypané, prudké
svahy i vyčnívající ostré kameny mu dost vadily.
Snažil se zprvu své rozladění skrýt, zvláště když jeho společník všechny jejich trampoty s veselou tváří zlehčoval, pak ale stále vehementněji sebe i něj začal přesvědčovat o oprávněnosti svých pocitů. -Nacházel nové a nové argumenty.
Tu, právě zrovna v návalu svého vzteku na ten les, plný protivenství, v šeru té nekonečné spousty kmenů, koutkem oka zahlédl jasný záblesk. Byl velmi lákavý. -Nemohl znamenat nic jiného než paseku zalitou hřejivým sluncem, paseku s osvěžujícími jahodami, paseku s měkkou travou, hebkou jak něžné ruce lesních žínek, paseku zvoucí k odpočinku!
Snad každé srdce poutníkovo radostí muselo by zaplesat.
Jellymann G. ovšem, potlačiv puzení k objevnému, osvobozujícímu výkřiku, odvrátil pohled od toho místa a šlapal dál. -Zachoval si svou hrdost, a setrval na svých stanoviscích.
Nedaroval tomu lesu ani jedno jediné pěkné slůvko až do samého konce.
-Jindy však již ale přeci jen tak nepohrdal konejšivou nabídkou k osvěžujícímu spočinutí, i když musel přitom úplně zapomenout na veškerý ten svůj spravedlivý hněv.
Těch slunných pasek totiž zase není tolik !
." |