Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 23.11.
Klement
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<zpátky Kuřátko z kolekce Kukaččí kemp a jiný zhůvěřilosti
Autor: farářskej (Občasný) - publikováno 5.5.2002 (11:21:44)
další>
Byla krásná, měla vlasy po pás, kouzelný oči, pořád se usmívala a já z ní byl absolutně na větvi. Říkal jsem jí Kuřátko a v okamžiku, kdy jsme si začli tykat, jsem pojal šílenej úmysl zatáhnout ji na vandr a tam ji okouzlit svým drsným zjevem, něžnejma rukama a umnou hrou v strunnej nástroj. V noci jsem kvůli tomu nemohl spát a ráno jsem se budil přilepenej k prostěradlu a s kruhama pod očima. Každej den, kdy jsem ji viděl (většinou jsme spolu jezdili ráno tramvají), jsem byl čím dál šílenější a mimo. Z tramvaje jsem vystupoval pravidelně s vlhkejma rukama, hlavou v oblacích a vědomím totální beznaděje, protože ačkoliv už jsem se dávno smířil s tím, že to s ní beztak nedotáhnu ani k pořádnýmu políbení, přece jen mě napadaly různý příšerný myšlenky. Byl to děs. V únoru to vrcholilo.
"No co," mávl rukou Dekáč, když jsem na to zavedl řeč v pátečním osobáku na Jeseníky, "prostě ji ukecáš, zatáhneš na kemp a my vypadnem do hospody."
"To je blbost," řekl jsem, "tohle není ten typ. Na ni se musí jinak. Dyť pokud vím, tak byla akorát tak na Portě, ale jinak pořádně na vandru ne. A v zimě vůbec. Hoši, takovou ženskou ste neviděli," zasnil jsem se, načež se Tomík chytl za osrdí a vzlyknul tragickým hlasem, "Ach chlapci, nejsem jí hoden očistiti botky, neb jest proti mně princeznou, ba co víc, královnou zdá se býti proti mně, obyčejnému honáku krav..." a zlomil se smíchy.
"Seš blbec," zakroutil jsem hlavou a vlak sebou cuknul, jak zastavil u perónu krnovskýho nádraží.
Hned v pondělí jsem do Kuřátka v tramvaji pumpoval zvěsti, jako že ten, co nejezdí na vandry, je vůl, a ten, co na vandry jezdí, ale nejezdí na ně v zimě, dělá obrovskou chybu, protože v zimě je na vandru přece nejkrásnějc, no však si to, Kuřátko, představ, když se ráno probudíš a všude je ticho, nikde nic, a pak se ještě ve spacáku postavíš a koukáš kolem na ty krásně zasněžený stromy a pak vylezeš, rozděláš oheň, uvaříš si čaj s rumem a vymačkáš si do něj celej citrón a od toho citrónu ti pak voní ruce celej den a pak děláš, co chceš, třeba se jdeš někam projít nebo zůstaneš sedět na fleku a koukáš kolem a piješ čaj a vůbec...a ona mě přerušila, usmála se na mně tím svým způsobem, co mi vždycky dovede vyklepat tabák z cigaret v kapse, a řekla, "Krásně se to poslouchá, doopravdy. Ale už jsme přejeli druhou zastávku. Co kdybys mě dneska pozval na čaj a dovyprávěl mi to jinde?" a já se nezmohl na nic jinýho, jenom na přikejvnutí.
Šichta utekla jako zajíc před brokama a já potom, co jsem si vypláchnul hubu Odolem a vypil dvě vajíčka na zpevnění hlasivek, vyrazil pro Kuřátko. Zatáhl jsem ji do jedný tichý, útulný vinárny na čaj. Pak jsem zahájil frontální útok. Dodnes nechápu, jak jsem to dokázal, ale po dvou hodinách a třech čajích jsem ji měl naťuknutou a další dva čaje ji zlomily. Kapitulovala a podepsala by cokoli. Následovala krátká instruktáž stran potřebnejch věcí a dohoda zněla na příští pátek.
"Pánové, neska to de na mně," ohlašoval jsem vítězství o čtyřiadvacet hodin později v trochu míň útulným a vůbec ne tichým lokále Kennedymu, Tomíkovi a Dekáčovi. "Cože? Tys ji zlomil? Tys ji ukecal?" vyjekl Kennedy. "Zlomil. Ukecal. Naprosto," shrnul jsem průběh včerejška a vsákl do sebe rum. "A jak si to dokázal?" zeptal se nevěřícně Tomík.
"Intelektem, hochu," poťukal jsem si zlehka na spánek, což Dekáč pochopil úplně jinak a rozchechtal se: "To jako že seš tak blbej, až se jí tě zželelo, nebo co?" Znechuceně jsem mávl rukou, "Co ti budu vykládat, blboune." A tím to skončilo. Následující pátek jsem po šichtě vyrazil v příslušný ústroji k nádraží, posilniv se předtím mírnou odlivkou rumu a očekávajíc výsledky s velkou literou na začátku. Podle teoretickýho předpokladu nemělo nic kiksnout, v kterýmžto případě bych byl v Kuřátčinejch očích BIG HERO. Už od posledního sezení jsem kluky instruoval skrzevá slušnýho vychování a při každý příležitosti do nich hustil idiomatický fráze jako 'jdi mi k šípku', 'doprkvančic' a podobně.
Před nádražím bylo poloprázdno a Kennedy s Dekáčem a Tomíkem očividně tloukli špačky nad kapučínem z automatu. Zmáčkli jsme si ruce a já se připojil k vybíjení ptactva.
"Už de," zajíkl se Kennedy, kterej má čtyři dioptrie, po chvilce, a nervózně si prolomil klouby na pravý ruce. Ozvalo se děsivý rachocení kostry. Dekáč na sebe letmo mrkl do skla výlohy za sebou a přičísnul si pěšinku, aby nevypadal jako vstalej z hrobu. Srknul jsem si z kelímku trochu vystydlýho kapučína a zvedl oči. Kuřátko přicházela od tramvají a už zdálky se usmívala.
"Ahoj, Kuřátko," podal jsem jí ruku a snažil se přitom, aby se mi moc netřásla.
"Ahoj," řekla. Seznámil jsem ji s celou skvadrou. Ještě nikdy jsem nepozoroval, aby se Dekáčovi červenaly uši, aby se Tomík rozpakoval, co s rukama a nohama a v životě jsem neviděl, že by se Kennedy usmíval jako upejpavá holka před první pusou. Byl to pohled, na kterej se nezapomíná. Bavil jsem se až do chvíle, kdy jsem si představil, jak při podobný příležitosti nejspíš vypadám já. Pak jsem sklapnul.
Když jsme pak vyjeli z nádraží a kolem oken vagónu se míhaly předměstský zahrady, vytáhli jsme s Kennedym kytary a tvrdě se do toho opřeli. Kuřátko seděla u okna a usmívala se. Nejspíš se jí to líbilo. Seděla ve svým zánovním maskáči a vytahaným svetru a vůbec nevypadala na to, že jsem ji na tenhle vandr musel tahat takřka jako k zubaři. To byla věc, kterou jsem na ní oceňoval nejvíc - totiž to, s jakou elegancí a klidem dokázala asimilovat mezi partu neoholenejch adolescentů. Ničemu se nedivila. Tvářila se přirozeně. Smála se našim vtípkům. Byla krásná. Dodrásali jsme Hardyho, co neuměl bez bouchačky žít a já nadhodil:
"Kam vlastně neska jedem?" Neměl jsem o tom sebemenší páru, ančto jsem dorazil jako poslední a lístky podle dávný dohody kupuje první, kdo přijde.
"Ále, daleko vod Moskvy," mávl rukou Dekáč. "'S kupoval lístky?" zeptal jsem se ho. Přikejvl. Mrkl jsem na hodinky. Čtrnáctýho února. "'S měl včera berouse, co?"
"Nojo, no," zakřenil se dementně a blejsklo mu v očích. Začal jsem to vidět ve špatnejch barvách.
"Tak kam?" zeptal jsem se, smířenej skoro se vším. "Ále, na Liščí boudu," řekl jakoby nic. Vytřeštil jsem oči.
"Co!? Na Liščí?!? NA LIŠČÍ!?!? Třistašestnácttisícosumsetjedenáct zelenejch Lemmingů, to mi říkáš jenom tak!? Nalačno?!? Ty ses zbláznil!" a s tichým vzlykáním jsem se zhroutil do sedadla, otíraje si slzy futrálem na kytaru. Nenávidím Liščí boudu! Kuřátko, která byla zjevně mimo obraz, se zeptala:
"A co je jako s tou Liščí boudou?" Ztrhaně jsem se na ni podíval, poplácal ji po stehně (v tom šoku jsem si to ani nevychutnal) a řekl:
"Liščí bouda je na polskejch hranicích hnedle za Žulovou. Vlakem dojedeme do takřečený Žulový, kde je jak známo kulový, a půjdem. Po pěti kilometrech vylezeme za poslední baráky a pak to bude furt pryč do kopce. V momentě, kdy si budeš myslet, že už to máš za sebou, to teprve začne. Pak to bude zase furt pryč a až už nebudeš moct, začne nejhorší kopec. Ten je tak dva kiláky a teprv pak přijde Liščí. No prostě..." a celej zbytek venkoncem sadistickýho popisu jsem vypustil mávnutím ruky. Jenom jsem patřičně nakrkle dodal: "Takže z toho plyne, milej Dekáči, že bych tě nejradši roztrhl jak hada, protože od tebe není moc dobrej a už vůbec ne strategickej nápad jet do takový díry, jako je Liščí, když s sebou máme novej ksicht, kterej není zvyklej jezdit štreku v zimě."
"Ale..." začal se ohrazovat Dekáč, ale přerušila ho Kuřátko: "Tak moment, já mám pocit, že bych to zvládla, ne? Mám přece nohy, ne?" a znělo to, jako bych jí ubližoval. Uvážil jsem to. "Že máš nohy, to vím," připustil jsem pak, "sám se na ně rád koukám. Ale tahle štreka je fakt zabíračka, takže..."
"Takže jsi mě odepsal, co? Jako že na to nemám?" zablejsklo se jí v očích a mně nebylo vůbec příjemně po těle, zvlášť, když si Tomík přisadil:
"Ále prosimtě, nehraj nám tady tyjátro, všem je jasný, že seš shnilej tam lízt, tak co..." Zvedl jsem hlas: "Tak moment, mládeži..." ale do řeči mi skočil Dekáč: "Abys věděl, tak sem ty lístky koupil schválně. Nemusíš bejt dycky nejlepší." Vagón se mi před očima zbarvil doruda. Zatnul jsem pracky. Kuřátko řekla: "Teda, to jsem si nemyslela. Tos mi tenkrát vyprávěl o sobě, jak jezdíš na vandr, nebo o někom jiným?" Důstojně jsem se na sedadle narovnal a řekl jsem: "A teď už toho mám fakticky dost. Co sem vám udělal, že po mně tak dete? Chcete mně zkazit už v pátek celej víkend, nebo co? A vůbec, kašlu na vás. Jedu jinam, než na ten váš debilní Liščí," a začal jsem si sundávat svý krámy ze síťky nad sedadlem. Pak jsem jim pokynul a řekl:
"No, moh to bejt dobrej vandr. Buénos aires, kabaléros, aneb chytré hlavy se neztratí!" načež jsem se dekoval ke dveřím vagónu, kterej úpěl u perónu v Opavě. Bylo mi do breku, ne že ne. Kuřátko teď pojede na vandr s těma plazounama a já zas utřu...jak já bych toho Dekáče rozerval...no co, pojedu se podívat na Starý kempy...nebo na Vagón...a tak nám spolu mohlo bejt hezky...no, mám půl hodiny času...skáknu na kofču a pak si koupím lístek...a třeba někoho potkám...ale heršvec, vona je toho Kuřátka fakt škoda...jo, na Vagónu už jsem sto let nebyl...ten pazneht Dekáč, naplivu mu do piva...a právě v tý chvíli mi dopadla na rameno těžká ruka, já se otočil a zjistil, že koukám přímo do Kennedyho rozšklebenýho exteriéru.
"Co je, vo'e, snad ses nenatočil?" povídá s hubou od ucha k uchu. Hodil jsem voko přes jeho rameno a viděl jsem, jak z vlaku na nástupiště leze nejdřív Kuřátko a za ní Dekáč s Tomíkem. Počkal jsem s Kennedym, až k nám dojdou.
"Tak se teda mrkni, blboune," zašátral Dekáč v kapse mantlu a vytáhl pět jízdenek. Strčil mi je před oči. Na každý stálo CÍLOVÁ STANICE: JAKARTOVICE. "Tak proč si...?" vyblekotal jsem ohromeně. Zakřenil se: "Sranda, ne?" Pomalu jsem se probíral ze šoku, takže jsem se zmohl jenom na chabý konstatování, "Dekoune, ty seš takovej vůl..." Pak jsem svůj kalnej zrak stočil na Kuřátko.
"Jenže tys to brala vážně," řekl jsem ublíženě. "Oni si dělali srandu, ale ty..."
"Ty sis nevšiml, že si z tebe střílí?" přerušila mě. "Kams dal oči?" A já stál a připadal si jako totální blbec, na kterýho hráli všichni betla a on nic nepoznal. Zdrchaně jsem řekl: "Voči? Ty sem dal na tebe a toho sis nevšimla zase ty." Přitiskla se ke mně a řekla potichu:
"Jseš úplnej šílenec," a znělo to, jako by mně hladila.
"Já tě miluju," zašeptal jsem. Postavila se na špičky a řekla: "Dej mi pusu." Měla krásně měkký rty a svět se v tý chvíli přestal točit a odněkud zazněl Mozart. Líbali jsme se asi deset let, dokud mě nějaká slepá pološílená stařena nenabrala kufrem do kolena, jak se kolem sápala na vlak. A tak jsme to tam sbalili a šli za klukama, kteří se mezitím decentně vytratili do hospody. Jak jsem říkal, máme tak čas na jednu kofču. Přede mnou byly slibný dva dny vandru.
Nebo že bych si dal radši tonik?


Poznámky k tomuto příspěvku
Thomas Hudson (Občasný) - 4.5.2002 > téééééda jedním dechem
Body: 5
<reagovat 
Thomas Hudson (Občasný) - 4.5.2002 > mě to nevadí, ale tobě by mohlo : "Co je, vole, snad ses nenatočil"
<reagovat 
langueur (Občasný) - 6.5.2002 > :-)))) Když se člověk po ránu zasměje, vydrží to pak celej den.. díky :-))
Body: 5
<reagovat 
Kapucín (Občasný) - 6.5.2002 > No to byla doba! :o)))
Body: 5
<reagovat 
jop (Občasný) - 6.5.2002 > Dá se to číst, je to relativně vtipné. Forma je na nízké úrovni, obsah je zcela nevěrohodný. Já byl na vandru mockrát, ale tohle mi připadá jako skautská kratochvíle pro hezké urostlé chlapce v krátkých kalhotách. /Zase když vyškrtneš to děvče, tak tam nic nezbyde :-)/
Body: 3
<reagovat 
Quotidiana (Občasný) - 6.5.2002 > Tohle se mi líbí. Fajn věcička, mě se to teda věrohodný docela zdálo. Jop: skautíci nejsou žádný másla, skautský holky taky ne
Body: 5
<reagovat 
Hellen (Občasný) - 7.5.2002 > :-)! ?
Body: 5
<reagovat 
RadimP (Občasný) - 9.5.2002 > Tak abych oponoval: číst nejen že se to dá, ale čte se to přímo samo, vtipnější text ve vodách zdejších pohledáš stěží, forma, myslím, u příspěvku tohoto druhu nerozhoduje a jestli to má nevěrohodný obsah, tak mně nikdy nebylo osmnáct. Ač sám vandrům nikterak neholduji, tohle mě dostalo :-)
Body: 5
<reagovat 
Miss_S (Občasný) - 26.5.2002 > je to vtipný a hezký, líbí se mi hlavně to, že i kdyby to nebyl příběh napsaný podle skutečnosti, nepozná se to, protže by se klidně kdykoli stát mohl. Akorát mi přišlo, že ta něchuť hlavního hrdiny k výstupu na Liščí boudu se podobala histerickýmu záchvatu.
<reagovat 
farářskej (Občasný) - 26.5.2002 > Miss_S: Liščí bouda je opravdová a já tam byl. Hysterie je v tomhle případě úplně na místě! :)
<reagovat 
Miss_S (Občasný) - 26.5.2002 > :o) já tam právě byla taky, jako horší už bych tedy hodnotila Kozí hřbety, to byla aspoň akce...šílená
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + osm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
zpátky   
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 (13) 14 15 16
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter