 Ondrej Kern (Občasný) - 16.2.2007 > To bude možná ono - rozpoznatelnost světa (co to vlastně jako je? O tom, že je svět rozpoznatelný, se nedá ani v nejmenším pochybovat). Jestli máš ale na mysli "nesnadnost poznávání světa", tak to je skutečně složitý, jak říkáš. Jenže, a to je právě to, o čem mluvím, přijde mi to banálně podáno. Mám ti vyjmenovávat verše, a říkat "tak tohle a tohle, to nemá žádnou výpovědní hodnotu, držíš styl, hraješ si, ale dál tady a tady nepřesahuješ"? To mi přijde zbytečné.
Jeden příklad za všechny:
"Sotva viditelní
vlí sající tuši
sami nevidíme" - jeden si pomyslí, aha, tuš je symbol, hmm, sotva viditelní sami nevidíme, tak nějak "no a co?". Není to špatný, ale tak nějak vymletý, či co.
Pokud to budeš vnímat jako kritiku, která se nevypořádala ve vší slušnosti s kritizovaným, budiž ti přáno.
Problém je v tom, že můžeš opsat složitosti poznávání světa geniálně, můžeš ovšem i docela banálně, což se podle mě stalo. Pak se vyznění ztratí.
Předposlední: "nesnadnost rozpoznatelnosti světa" v tom čtenář spatřuje stěží. Myslíš, že si to přečtu, pokývám hlavou a zamyšleně řeknu... nesnadnozst r.s.? Obávám se, že nikoliv.
A konečně - jak můžeš jedním dechem mluvit o tom, že n.r.s., o níž prý básni jde, není banální a druhým dechem připojit poznámku o tom, že "dokonalý" rytmus je nositelem banality? Připomnělo mi to jistou generaci amerických umělců pozdních devadesátých let, kteří proti kýči bojovali jeho parodováním, kýčem. A co vzniklo? Kýč.
PS: Nic ve zlým, nic v dobrým. Samozřejmě. Hezký den.
| |
