|
Hlas loutny,
které zpřetrhali struny,
svit svíce,
kterou vítr zhas
měsíc bez slunce
a nářek Prométheův
co navěky zní
pustou krajinou.
Na skále je
přikován člověk,
jen na chvíli
se vkradl a ohřál
u krbu s tím nejteplejším
ohněm na světě.
- a odměna za odvahu -
či trest za smělost.
Za chvíli přiletí
obrovský orel,
sevře ho do svých
strašlivých drápů
a zatne svůj zahnutý zobák
- do SRDCE,
ne, už ne do jater,
kdosi si vybral lepší daň,
kdosi, kdo daleko má radši krev,
kdosi kdo sebral naději,
neboť již umřel
Herakles.
Někdo zabouchl dveře,
klika spadla na zem,
a do ticha snad do věčnosti
zní
jeho
odcházející kroky.
Talířek pod šálek,
který marně čeká na
svého přítele a
kterému až na věčnost
bude v uších znít
ten zvuk rozbitého skla.
Prométhee !
Jen ozvěna je odpovědí,
skoro stejně jako na
Miluji Tě,
odpovídá se
Já odcházím,
a místo tepla
přiletí obrovský orel
a klove do srdce
a klove už navěky,
protože v té pustině lásky,
nikdo už neslyší,
že to bolí.
|
|
|