|
|
|
|
Pátá hora - Paulo Coelho > Počet zobrazení:317
"Jsem přesvědčen, že lidstvo dnes pomalu potevířá brány věcem, které předtím odmítlo a neuznávalo. Nejdůležitější z nich je chápání tajemství. Musíme si uvědomit, že lidské poznání sice nemá žádné meze, ale že tajemství je součáastí lidského údělu," řekl Paulo Coelho v květnu 1998.
V románu Pátá hora (1996) ze starověké Fénicie opět P. Coelho na postavě proroka Eliáše, který se odhodlává čelit Hospodinovi, ozřejmuje svoje pojetí života jako zápas o vlastní osud, k němuž přistupujeme na základě svobodného rozhodnutí.
UKÁZKY Z KNIHY:
Autorova poznámka:
Hlavní myšlenku mé knihy Alchymista vyjadřuje věta, kterou říká král Melchisedech pastýři Santiagovi: "Když něco chceš, celý Vesmír se spojí, abys své přání uskutečnil."
Bezvýhradně tomu věřím. Žít svůj vlastní osud však také předpokládá překonat řadu období, která v mnohém přesahují naše chápání a jejichž cílem je vždy znovu nás uvádět na cestu našeho Osobníhi příbehu - anebo nás poučit, jakým způsobem máme svůj osud naplnit. Nejlépe to asi objasním na jedné příhodě ze svého života.
12. srpna 1979 jsem šel spát s jedinou jistotou: ve svých třiceti letech jsem měl na dosah vrchol kariéry v odvětví gramofonových desek: pracoval jsem jako umělecký ředitel brazilské CBS, právě jsem měl odjet do USA k jednání s majiteli nahrávací společnosti a dalo se čekat, že mi umožní uskutečnit vše, co jsem si ve své oblasti předsevzal. Samozřejmě že můj velký sen - stát se sposivatelem - musel jít stranou, ale co na tom záleželo? Skutečný život byl konec konců docela jiný, než jsem si představoval; v Brazílii se z literatury žít nedalo.
Té noci jsem dočwl k určitému rozhodnutí a upustil jsem od svého snu: musel jsem se přizpůsobit okolnostem a využít příležitosti. Svoje srdce jsem přece mohl vždycky uchlácholit tím, že budu skládat texty k písničkám, kdykoli se mi zlíbí, a čas od času třeba psát do novin. Byl jsem ostatně přesvědčen, že můj život se dal jiným směrem, o nic méně vzrušujícím: kynula mi skvělá budoucnost u nadnárodních hudebních společností.
Sotva jsem se probudil, čekal mě telefonát od prezidenta společnosti: právě mě bez většího vysvětlování propustili. Přestože jsem v následujících dvou letech klepal na různé dveře, žádné místo už jsem v tomto oboru nennašel.
Když jsem dopsal Pátou horu, vzpomněl jsem si na tuto epizodu - i na jiné projevy čehosi nevyhnutelného v mém životě. Pokaždé, když jsem se cítil být svrchovaným pánem situace, stalo se něco, co mě svrhlo dolů. Ptal jsem se sám sebe: proč? Je mi snad souzeno, abych se cíli vždycky jen přiblížil, ale nikdy ho nedosáhl? Je snad Bůh tak krutý, že mi staví před oči palmy na obzoru jen proto, aby mě zahubil žízní uprostřed pouště?
Trvalo dlouho, než jsem pochopil, že jde o něco jiného. Jsou věci, které nám vstupují do života, aby nás znovu uvedly na pravou cestu našeho Osobního příběhu. Jiné se zase objevují proto, abychom mohli využít všeho, čemu se naučíme. A konečně některé se dějí proto, aby nás poučily.
Ve své knize Mágův deník jsem se snažil ukázat, že tato ponaučení nemusí být spjata s bolestí a utrpením; stačí kázeň a pozornost. Přestože toto pochopení se mi stalo v životě důelžitým požehnáním, potřeboval jsem ještě porozumět některým svízelným okamžikům, jimiž jsem prošel, byť se vší kázní a pozorností.
Jeden z příkladů jsem uvedl výše; byl jsem dobrý profesionál, snažil jsem se ze věech sil vydat ze sebe to nejlepší a měl jsem nápady, jichž si cením dodnes. Došlo však k nevyhnutlenému, a to právě ve chvíli, kdy jsem cítil největší jistotu a sebedůvěru. Myslím, že takovou zkušenost nemám jenom já; něco nevyhnutelného už postihlo každou lidskou bytost na povrchu zemském. Někdo se z toho dostane, jiný podlehne - ale všichni jsme už někdy pocítili onen lehký dotek křídel tragédie.
Proč? Abych na tuto otázku mohl odpovědět, nechal jsem se Eliášem vést dny a nocemi v Akbaru.
Paulo Coelho
Levita ještě mohl změnit své vyznání a uniknout smrti. Eliáš však žádnou volbu neměl: ke všemu došlo jeho vinou a Jezabel rozhodně žádala jeho hlavu.
"Anděl Páně mě přiměl, abych šel za králem Achabem a varoval ho, že nebude pršet, dokud v Izraeli nepřestanou uctívat Baala," řekl a div se neomlouval za to, že uposlechl andělových slov. "Boží mlýny však melou pomalu; dřív než začne sucho účinkovat, pobije princezna Jezabel všechny, kdo zůstali věrni Hospodinu."
Levita na to nic neřekl. Přemítal, má-li od nynějška vyznávat Baala, anebo zemřít ve jménu Hospodina.
"Kdo je to Bůh?" pokračoval Eliáš. "Je to On, kdo třímá meč vojáka, jenž popravuje ty, kdož nechtějí zradit víru našeich praotců? Byl to On, kdo na náš trůn nastolil cizí princeznu, aby tak naše pokolení postihla všemožná neštěstí? Bůh zabíjí věšrné, nevinné, ty, kdož ctí zákon Mojžíšův??
Levita už se rozhodl; raději zemře. Vzápětí se rozesmál, protože představa smrti už ho neděsila. Pohlédl na mladého proroka vedle sebe a chláchol ho:
"S tím se obrať na Boha, když už pochybujeě o Jeho úradcích," řekl. "Já už jsem smířen s osudem."
"Hospodin přece nemůže chtít, aby nás všecyny nemilosrdně pobili," trval na svém Eliáš.
"Bůh může vše. Kdyby nedělal víc než to, čemu říkáme Dobro, nemohli bychom jej nazývat Všemouhocím; On by ovládal jen část Vesmíru a existoval by někdo mocnější než On, kdo by střežil a soudil Jeho činy. V tom případě bych uctíval toho mocnějšího."
"Jestliže On může vše, proč neušetří utrpení ty, kdo jej milují? Proč nás nezachrání, místo aby udílel moc a slávu svým nepřátelům?"
"Nevím," odpověděl levita. "Nějaký důvod však existuje a já doufám, že jej vbrzku seznám."
"Nemáš odpověď na mou otázku."
"Nemám."
Oba zmlkli. Eliáše zaléval ledový pot.
"Ty se děsíš, ale já už jsem se svým osudem smířen," poznamenal levita. "Půjdu ven a skoncuji s touto agonií. Při každém výkřiku, který zaslechnu zvenčí, si s hrůzou představuji, jaké to bude, až přijdu na řadu já. Za tu dobu, co jsme tady zavřeni, už jsem umřel stokrát, a přitom jsem mohl umřít jenom jednou. Když už mám přijít o hlavu, ať je to co nejdřív."
Měl pravdu. Tytéž výkriky slyšel i Eliáš a už vytrpěl víc, než mohl snést.
"Půjdu s tebou. Nedokážu dál bojovat o pár hodin života navíc."
Vstal, otevřel dveře stáje a dovolil, aby oba odhalil sluneční svit.
"Kdybys nebyl pracoval jako tesař, nebyl bys také schopen vkládat svou duši mimo sebe sama, tvářit se, že mluvíš jako havran, a chápat, že jsi lepší a moudřejší, než si myslíš," zněla odpověď. "Protože právě ve svém řemesle jsi ogjevil posvátno, které je ve všem."
"Vždycky jsem rád předstíral, e si povídám se stoly a židlemi, které jsem vyráběl; nestačilo to? Ta žena měla pravdu; když jsem s nimi mluvil, obvykle se mi vnořily myšlenky, které mě jinak nenpadaly. Jakmile jsem vak začínal věřit, že takto mohu sloužit Bohu, zjevil se anděl a - dál už to přece znáš."
"Anděl se zjevil, protože jsi byl připraven."
"Byl jsem dobrý tesař."
"Tvořilo to část tvého učetnictví. Ubírá-li se člověk vstříc svému osudu, musí mnohokrát změnit směr. Jindy zasejsou vnější okolnosti silnější a on se musí zaleknout a ustoupit. To vše patří k učednictví."
Eliáš pozorně naslouchal slovům své duše.
"Nikdo však nesmí ztratit ze zřetele svůj cíl. I když - v určitých chvílích - uvěří, že svět a druzí lidé jsou silnější. Nevzdat se - v tom je celé tajemství."
"Nikdy jsem neuvažoval o tom, že bych se stal prorokem," řekl Eliáš.
"Uvažoval. Byl jsi však přesvědčen, že je to nemožné. Anebo nebezpečné. Nebo nemyslitelné." Eliáš vstal.
"Proč si říkám věci, které nechci slyšet?" zvolal.
Vyplašený pták uletěl.
Jednou odpoledne se vrátil domů dřív než obvykle a uviděl vdovu, jak sedí na zápraží.
"Co děláš?"
"Nemám co dělat," odpověděla.
"Tak se něco uč. V takových chvílích mnozí lidé přestávají žít. Nic je nemrzí, nepláčou, jenom nechávají plynout čas. Nepřijali výzvy života a život už je k ničemunevyzývá. I tobě to nebezpečí hrozí; učiň něco, snaž se čelit životu, ale nevzdávej se."
"Můj život už má zase smysl," řekla se sklopenou hlavou. "Od té doby, cos přišel."
Na zlomek vteřiny pocítil, že by s ní mohl sdílet své srdce. Nechtěl však riskovat - ona určitě měla na mysli něco jiného.
"Začni něco dělat," řekl. "Čas bude pak tvým spojencem, a nikoli nepřítelem."
"Čemu bych se mohla učit?"
Eliáš chvilku přemýšlel.
"Písmu z Byblu. Můžeš to potřebovat, kdyby ses jednou vydala na cesty."
Žena se tedy rozhodla věnovat se učení tělemi i duší. Nikdy nepomyslela na odchod z Akbaru, ale - podle toho, co říkal - Eliáš možná zamýšlí vzít ji s sebou.
Znovu se cítila svobodná. Znovu ráno vstala a s úsměvem šla ulicemi města.
Chlapec jako by od té doby, co mu přinesl vodu, zase nabyl aspoň trochu chuti do života. Eliáš ho poslal na pomoc starci, který uklízel smetí a trosky, ale dlouho ho u té práce udržet nedokázal; hoch si teď hrál vzadu na náměstí s ostatními dětmi.
"Tím líp. Však se ještě zapotí, až bude velký." Nemrzelo ho však, že ho celou noc nechal o hladu pod záminkou, že musí pracovat; kdyby se byl k němu choval jako k ubohému sirotkovi, oběti zlých asyrských vrahů, hoch by se nikdy nezbavil malomyslnosti, která se ho zmocnila po příchodu do města. Teď ho chtěl nechat pár dní samotného, aby našel své vlastní odpovědi na to, co se stalo.
"Jak můžou děti něco vědět?" vyptávala se dál žena, která ho žádala o jídlo.
"Zkus to zjistit sama."
Eliášovi pomocníci ji pak viděli, jak mluví s dětmi, které si venku hrály. Děti jí něco říkaly, ona se otočila,usmála se a zmizela v rohu náměstí.
"Jak si přišel na to, že děti budou něco vědět?" zeptal se stařec.
"Protože jsme byl tkaé kdysi dítě a vím, že děti nemají minulost," řekl a znovu si vzpomněl na rozhovor s pastýřem. "Noc, kdy došlo k přepadení, je vyděsila, ale už to pustily z hlavy; město se změnilo v obrovskou zahradu, kde se mohou potulovat a nikdo jim v tom nebrání. Přitom nakonec objeví potraviny, které si obyvatelé uložili do zásoby, aby vydrželi obléhání Akbaru.
Dítě může vždycky naučit dospělého tři věci: být bezdůvodně spokojený, stále se něčím zabývat a umět vymáhat všecko, co si přeje. Kvůli tomuhle chlapci jsem se vrátil do Akbaru."
Eliáš znovu přezkoumal každý svůj krok; od té doby, co nechal tesařiny, přijímal své poslání bez námitek. I kdyby nebylo opravdové - a on byl přesvědčen, že takově je -, neměl nikdy příležisto vidět, co se dělo na cestách, jimiž odmítl jít. Bál se totiž, že by ztratil svou víru, svou oddanost, svou vůli. Domníval se, že by bylo nebezpečné, kdyby zkusil cestu obyčejných lidí - mohl by si na ni nakonec zvyknout a oblíbit si to, co by spatřil. Nechápal, že i on je člověk jako durzí, přestože slyší anděly a čas od času přijímá příkazy od Boha; byl natolik přesvědčen, že ví, co chce, že se choval úplně stejně jako ti, kdo se nikdy v životě k ničemu důležitému nerozhodnou.
Utekl před pochybností. Před porážkou. Před okamžiky nerozhodnosti. Hospodin však byl šlechetný a zavedl ho do propasti nevyhnutelného, aby mu ukázal, že lčověk musí zvolit - a nikoli přijmout - svůj osud.
Už před mnoha a mnoha lety, za podobné noci, Jákob nedovolil, aby Bůh odešel dřív, než mu požehná. Tehdy se jej Hospodin zeptal: "Jaké jest jméno tvé?"
O tohle šlo: mít jméno. Když Jákob odpověděl, Bůh mu dal jméno Izrael. Každý má nějaké jméno od kolébky, ale musí se naučit pojmenovt svůj život slovem, jež si zvolil, aby mu dal smysl.
"Já jsem Akbar," řekla žena.
Teprve zkáza města a ztráta milované ženy umožnily Eliášovi pochopit, že potřebuje nějaké jméno. A v téže chvíli nazval svůj život Osvobozením.
V každém okamžiku obnovy jsme věděli, že se Asyřané vrátí. Věděli jsme, že jim jednou budeme muset naše město předat a spolu s městem i naše úsilí, náš pot, naši radost z toho, že je město krásnější než dřív."
Ve světle ohně se zaleskly slzy, které stékaly lidem po tvářích. I děti, které si obvykle při večerních setkáních hrály, tentokrát dávaly pozor na to, co se říká. Eliáš pokračoval:
"Na tom nezáleží. Splnili jsme svou povinnost vůči Hospodinovi, protože jsme přijali Jeho výzvu i poctu Jeho boje. On na nás před onou nocí naléhal a říkal: choď! My jsme Ho však neposlouchali. Proč?
Protože každý z nás už si vyřešil svou budoucnost: já jsem se chystal svrhnout Jezabel z trůnu, žena, jejíž jméno je teď Znovunalezení, zase chtěla, by se její syn stal lodníkem, muž, který se dnes jmenuje Moudrost, si nepřál nic víc, než strávit zbytek života popíjením vína na náměstí. Zvykli jsme si na posvátné tajemství života a nepřikládali jsme mu žádnou váhu.
Tu si Hospodin řekl: oni nechtějí chodit? Tak ať zůstanou hodně dlouho stát!
A teprve tehdy jsme pochopili Jeho poselství. Ostří asyrských mečů nám vzalo naše mladé muže a zbabělost odvedla naše dospělé. Nechť jsou ti druzí v této chvíli kdekoli, zůstali stát; smířili se s boží kletbou.
My však jsme s Hospodinem bojovali. Stejně tak jako bojujeme s ženami a s muži, které v životě milujeme, protože takový zápas je naším požehnáním a umožňuje nám růst. Využíváme příležitosti, jíž je nám tragédie, a plním svou povinnost vůči Němu, dokazující, že jsme schopni uposlechnout příkazu chodit. I za nejhorších okolností kráčíme vpřed.
Jsou chvíle, kdy Bůh vyžaduje poslušnost. Jsou však také chvíle, kdy si přeje vyzkoušet naši vůli a vyzývá nás, abychom pochopili Jeho lásku. Tomu jsme porozuměli, když se zřítily akbarské hradby: odhalily nám obzor a umožnily, aby každý z nás viděl, čeho je schopen. Přestali jsme o životě uvažovat a rozhodli jsme se jej prožívat.
Výsledek stojí za to."
"Pokračuj tedy, dokud tě Pán nepovolá zpět do Izraele," řekl anděl. "Vstaň a dokazuj dál, že tvůj boj má smysl, protože jsi dokázal překonat proud Nevyhnutelného. Mnozí se přes něj plaví a ztroskotají; jiné zase proud strne do míst, jež jim nebyla určena. Ty ses však s plavbou důstojně vyrovnal, dokázal jsi udržet směr své lodi a bolest se snažíš přetvořit v čin."
"Škoda, že jsi slepý," řekl Eliáš. "Jinak bys viděl, jak z práce sirotků, vdov a starců znovu povstává město. Brzy bude všechno jako dřív."
"Doufám, že ne," pravil anděl. "Zaplatili ostatně vysokou cen za to, aby se jejich životy změnily."
Eliáš se usmál. Anděl má pravdu.
"Doufám, že se zachováš jako člověk, před nímž stojí jeho druhá příležitost: nedopusť se znovu téže chyby. Nikdy nezapomeň na smysl svého života."
"Nezapomenu," odpověděl Eliáš, celý šťastný, že se anděl vrátil....vložil(a) Vea
Komentáře::
Thomas Hudson > 12-15...jo toto je mňamimky
Mousmé > 02-02...stačí myslet
čtenář > 03-24...Pátá hora je dobrá, ale lepší se mi zdá Alchymista a Veronika. Coelha vřele doporučuju, i když je poněkud příliš senzacechtivý.
Zdravi
Hannibal
shax > 05-09...Coelho není špatný, ale trochu se opakuje, tahle kniha patří k jeho lepším. Nechapu však proč se všude uvádí jako jeho nejlepší dílo alchymista , když mě se nijak extra nezdálo.. (Doporučuju Veroniku...)
|
|
Pro vkládání komentářů je nutné být přihlášený... |
|
|
