|
|
|
|
MARNÉ HLEDÁNÍ DOMOVA EGONA HOSTOVSKÉHO > Počet zobrazení:323
Egon Hostovský bývá svou tvorbou zařazován mezi nejmladší generaci autorů tzv. psychologické prózy. Jeho osud by se dal shrnout do jedné věty: celý život byl bezdomovcem, marně hledajícím svůj domov.
"Včas jsem nepochopil, že at se se mnou v budoucnosti stane cokoliv a at se octnu kdekoliv, bude to jen variace předchozích let, kdy jsem měl domov a byl jsem obklopen přátelstvím, nikoli nenávistí."
Egon Hostovský se narodil 23.4. 1908 v Hronově. Pocházel z početné, asimilované židovské rodiny. A také téma židovské vykořeněnosti, viny i úzkosti, rozdvojení osobnosti je pro jeho tvorbu typické.
Byl ovlivněn českožidovským myslitelem Jindřichem Kohnem, který tvrdil, že se čeští Židé nemohou zříci ani svých židovských kořenů ani češství. To byl problém, který pociťovalo více autorů (např. Franz Kafka).
Za vlastní považoval verše Otokara Fischera (sbírka Hlasy).
„Neměl jsem ponětí, že Otokar Fischer byl Žid.“
„já nemluvím, to mluví krev, mé plémě,
já nezpívám, to něco zpívá ve mně“
….
„A já je nenávidím
A já jsem z nich.“
Každý člověk má podle Egona Hostovského dvojí domov – jeden je mu dán a druhý si vybírá sám, dobrovolně.. Bloudění a hledání toho pravého domova se stává charakterickým rysem jeho tvorby.
(Pozn. Dvojí domov bylo typické téma u Jana Čepa – podle něj byl jeden domov na zemi a . druhý v nebi).
Hostovský se stal emigrantem hned dvakrát. Poprvé odjel 25.2. 1939 do Belgie. Nejprve váhal.
„Váhal jsem, až moje rozhodnutí uspíšil dávný kamarád, katolický básník. ..Jsem prý jeden z mála Židů, které stojí za to zachránit. Jinak Židy nenáviděl, zavinili všechno neštěstí…Emigrace pro mě byla hrůza…“.
Nějakou dobu pobýval ve Francii, pak v Portugalsku a nakonec se dostal až do USA. „…a zas mi nic nechybělo. Byl jsem mladý, jedenatřicet mi bylo. Měl jsem zaměstnání na generálním konzulátě, přestal jsem se bát policajtů a Ameriku viděl – protože jsem to tak chtěl – jenom z pěkných stránek.“
Po válce přemýšlel, zda se vrátit, během války měl totiž možnost poznat se s našimi politiky v ilegalitě a byl z toho docela rozladěn.
„Chtělo se mi plakat. Té hašteřivosti, malichernosti, nevzdělanosti, snění o příští slávě.“
Před návratem domů ho varovali přátelé, např. Olbracht: „Nevím, nevím, snad bys neměl…“
Sice se také obával ovzduší politické scény, ale touha po domově byla silnější.
„ Politikové se o mě nestarali, měl jsem literární úspěchy a mezi umělci a čtenáři jsem neměl přátel…Přestože jsem dobře věděl, jak je exil zlý, rozhodl jsem se nakonec jít znovu do ciziny…Bylo mi úzko, stále víc na mě tlačili, abych byl nějak politicky aktivní…pochopil jsem, že se vrátit nemohu. I kdybych nakonec nakrásně třeba i vstoupil do strany, půjde mi pořád o krk. Komunistických přátel, kterých jsem měl vždycky hodně, bude ubývat a nakonec uvěří, že jsem vinen. Jenže já vinen nebyl.“
Neodcházelo se mu lehce. „Odchod do ciziny znamená nejdřív několikaleté oněmění a pak hluboký zlom.“
Znovu se stal bezdomovcem, bloudícím po světě. Nejdříve zůstal v Norsku, a když konečně získal vízum, vracel se po několika letech plný nadějí zpět do států.
Začátky byly optimistické, začalo se mu poměrně dařit, v USA i v Anglii vyšlo 9 románů, Clouzot zfilmoval Půlnočního pacienta.
Ale film propadnul, na knihy vyšlo pár nepříjemných kritik, takže se začaly hůře prodávat, ztrácel důvěru nakladatelů i sebevědomí.
A tak se Egon Hostovský znovu rozhodl hledat lepší domov, tentokrát odchází do Dánska. Ted už to nebylo tak jednoduché, bral si s sebou svou rodinu (americká manželka a děti). Po několika letech života v Dánsku přišly problémy.
„ Rodina, která nemusela z domova odejít, mne následovala…začalo se jí o stýskat po rodné zemi tak, že to až hraničilo s nervovým otřesem. Nechal jsem všeho a vrátil se do USA (1966), kde mne přátelé uvítali poněkud výsměšně. A kde jsem měl pocit, že jsem naprostý a definitivní životní smolař.“
„ Bylo to jakési podivné zmoudření dona Quijota, který přestal revoltovat, ale i žít plným životem, k němuž patří vždy nové naděje a nové sny. V tomhle zmoudření a rezignaci žiji dodnes. Sice bez permanentního existenčního strachu, ale také s jistou trpkostí vůči životu a především vůči sobě.“
Svou životní pout výstižně charakterizuje v Literárním dobrodružství českého spisovatele v cizině (1966): „Desatery hory jsem zatím překročil a mnohokrát po mořích se plavil a bloudil cizími zeměmi. A všude týž dvojí druh lidí: Přátelé a nepřátelé života.“
Dne 7.5. 1973 Egon Hostovský umírá v Motclair (New Jersey, USA).
Literatura:
Hostovský, E.: Literární dobrodružství českého spisovatele v cizině, 2. vyd., ERM, Praha 1995.
Liehm, A., J.: Generace, 1. vyd., ČS, Praha 1990.
...vložil(a) Mišpule
|
|
Pro vkládání komentářů je nutné být přihlášený... |
|
|
