|
|
|
|
Ladislava Chateau - Portrét pro Lou, Sabinu a Marii > Počet zobrazení:1202
Spisovatelka a publicistka Ladislava Chateau, původní profesí právnička, žijící od 90. let ve Francii, se ve svém díle zabývá zejména osudy neprávem opomíjených postav české a francouzské historie. Pro svou poslední knihu Portrét pro Lou, Sabinu a Marii (Psychoanalytické nakladatelství Praha) vybrala tři mimořádné ženy, které stály u zrodu psychoanalýzy: Lou Andreas-Salomé, Sabinu Spielreinovou a Marii Bonapartovou. Každá z nich svým způsobem přispěla k rozvoji psychoanalytické medicíny, každá z nich se stýkala s jejím zakladatelem Sigmundem Freudem; všechny publikovaly články a studie z této oblasti, a zanechaly po sobě také pozoruhodnou korespondenci a deníkové záznamy. A zasáhly výrazně i do životů jiných známých mužů.
Louisa Andreas-Salomé (1861-1937) se narodila v Petrohradě v německo-francouzské rodině. Na cestách po Evropě se seznámila s filosofem Friedrichem Nietzschem, se kterým na čas sdílela i společnou domácnost. Pod jeho vlivem začala psát své první romány a články. Mnoho cestovala, navazovala blízké vztahy s muži a snadno je opouštěla; tehdejší společnost pobuřovala i tím, že si s manželem Friedrichem Carlem Andreasem dopřávali naprostou volnost (tolerovala mu i nemanželskou dceru, dokonce dívenku pomáhala vychovávat a později jí odkázala všechen majetek). Osudový vztah ji spojoval také s pražským německým básníkem Rainerem Mariou Rilkem. Autorka knihy vyslovuje domněnku, že její nestálost vycházela z toho, že v každém muži viděla jen dalších ze svých bratrů (byla jedinou dcerou ze šesti sourozenců). Později navázala přátelské kontakty se Sigmundem Freudem, zajímala se o psychoanalýzu a litovala jen, že nebyla objevena dříve, aby se jí mohla věnovat celý život. Sepsala knihy vzpomínek na významné muže svého života a také Freud ji po její smrti na rakovinu ve svých pamětech velmi uznával.
Sabina Spielreinová (1885-1942) pocházela z židovské rodiny v Rostově na Donu. Za studií ve Švýcarsku se seznámila s Carlem Gustavem Jungem, který původně léčil její neurotické stavy, a vzniklo mezi nimi pouto, přesahující vztah lékař-pacientka. Spielreinová byla posedlá myšlenkou mít s Jungem dítě, což tehdy vedlo téměř k rozpadu jeho manželství. Pod jeho vlivem se ale začala také zabývat psychoanalýzou, dopisovala si i s Freudem a přes své psychické problémy nakonec vystudovala medicínu (vedoucím její práce nebyl samozřejmě nikdo jiný než Jung). Židům nepříznivé ovzduší v Německu, kde ve 20. letech žila, ji přivedlo k návratu do Ruska, nejdříve do Moskvy a poté do rodného Rostova. Působila tu jako dětská lékařka a publikovala různé studie. V roce 1942 se spolu se svou rodinou stala obětí vraždění německých jednotek.
Princezna Marie Bonapartová (1882-1962) byla praneteří slavného francouzského vojevůdce. Vyrůstala sice v přepychu, ale bez matky, která zemřela těsně po jejím narození, a s otcem nikdy nenavázala důvěrnější vztah. Byla provdána za řeckého prince Georgese, ale silný milostní vztah zažila například s francouzským premiérem Aristidem Briandem. Byla velmi vzdělaná, sepsala mnoho studií, například zevrubnou práci o Edgaru Allanu Poevi a jeho fobiích. Po seznámení s Freudem se stala jeho pacientkou i žačkou, překládala jeho díla, mocně jej finančně podporovala, a díky jejím kontaktům se v roce 1938 dostal z Vídně do Paříže a posléze do Londýna. Za války utekla do Jižní Afriky. Založila francouzskou psychoanalytickou společnost a publikovala studie o ženské sexualitě. Prosazovala psychoanalýzu nelékařskou, laickou; její přístup se ale nakonec neprosadil. Přesto je dnes považována za zakladatelku psychoanalýzy ve Francii.
Autorka v publikaci vypráví nejen příběhy těchto pozoruhodných žen, které leckdy není snadné zrekonstruovat, ale zabývá se také osudy lidí, do jejichž životů zasáhly, a značnou pozornost věnuje i dobovému kontextu. Je třeba ocenit práci, kterou rekonstrukci životů oněch tří dam věnovala – zejména u Spierleinové, která byla dlouho zapomenuta a u níž lze vycházet jen z nevelké zachovalé části korespondence a deníků. Životopisy jsou ale podávány dost roztříštěně, odbočky k dobovým událostem, citace z nejrůznějších literárních děl (Sofoklés, Wilde, Puškin) a podrobné informace o mužích v okolí hlavních postav jsou mnohdy příliš nahuštěné a přehlušují vyprávění. Hlavním úkolem by přece mělo být přiblížení těchto tří žen, nikoli psychických problémů Nietzcheho! Navíc autorka celou řadu faktů nedovysvětluje, jen nahazuje, a čtenář má pak problém vytvořit si ucelený obrázek. (A ne vždy proto, že se zachovalo málo informací.)
Markantní je to zejména u líčení milostného života Lou Andreas-Salomé. Cílem seriózního životopisu by samozřejmě nemělo být vyprávění o milostných eskapádách osobnosti, jedná-li se ale o ženu, která měla vztahy s důležitými moderními mysliteli, vymykala se tím dobovému kontextu a zároveň sama psala o sexuálních obsesích, pak by bylo na místě podat trochu ucelenější obraz. Čtenář se nejdříve dozvídá o vztazích krásné Lou, o tom, jak žila s Nietzchem a lékařem Paulem Réem ve společné domácnosti, o jejím manželství s F.C.Andreasem a dalších mužích, aby se zčistajasna dozvěděl, že Lou byla i ve třiceti po několikaletém manželství stále panna! O pár stránek dál se dozvídáme, že se svým dalších přítelem Friedrichem Pinelesem byla ovšem těhotná. Těžko dát tyto věci do kontextu… A v závěru konstatuje Ladislava Chateau zcela nečekaně, že Lou „měla víc milenců i milenek, než bylo obvyklé“. O ženách se tu předtím už vůbec nemluvilo, takže obrázek se skládá opravdu jen stěží. (Hlavně že se ale dozvíme, že Andreas měl v bytě „ten hezčí pokoj s širokými okny“!)
Podobně se nedozvíme mnoho bližšího o potížích, kvůli kterým léčil Jung Sabinu Spierleinovou, a zcela dořešena tu není ani otázka, zda byla opravdu jeho milenkou, přestože je tak běžně označována. (Nejsou o tom doklady, nebo si to autorka nechala pro sebe?)
U Marie Bonapartové se zase například dozvíme, že „nejbohatší dívka tehdejší Evropy chodila jen v přešívaných nebo zděděných šatech“ – pročpak tomu tak bylo?
Sevřenější informace neposkytuje ani doslov Josefa Vojvodíka, který přidává několik detailů o tvorbě tří žen, ale díky svým odbočkám k dílům jiných autorů a dějinám psychoanalýzy v Čechách znamená spíše jen rozšíření knihy o další aspekty.
Publikaci bohužel škodí také opravdu nedbalá redakce textu, zejména pokud jde o jména a názvy: Poe nebyl Allan Edgar, jak je tu několikrát zmiňováno, ale Edgar Allan, Sandová není Georges, ale George, dílo filosofa Clauda Lévi-Strausse se nejmenuje Smutné stropy, ale Smutné tropy atd. Navíc tu najdeme i faktografické nepřesnosti: matka Marie Bonapartové podle jednoho údaje zemřela měsíc po narození dcery, jednou dva apod. Velmi ruší také neobratné konstrukce vět typu „Svatba byla jen malou rodinou oslavou; formálním sňatkem na věčnost“, nebo špatně umísťované zájmeno „se“. Korektoři si asi opravdu nedali moc práce.
Na knize Ladislavy Chateau je zajímavé zejména její téma, skutečnost, že zmíněné dámy „vytáhla“ na světlo světa a věnovala jim zaslouženou pozornost. Při množství materiálu, který nepochybně nastudovala, je ovšem škoda, že výsledné dílo je příliš nekoncepční a nedbalá redakce jeho účinek oslabuje.
...vložil(a) Oplatka
Komentáře::
ztratila > 12-04...OPLATKO, PREDOVŠETKÝM BYCH TAKOVÝHLE TEXT VLOŽILA SPÍŠ DO NAŠEHO VAŠEHO PROSTORU, TADY SI TO ASI PŘEČTE MÁLOKDO.
Oplatka > 12-15...Bohužel ve Vašem prostoru není nic jako rubrika Knihy.
ztratila > 12-26...ale je tam treba rubrika recenze. tohle je vic recenze nez prosta anotace.
Miloslav Nosál > 01-12...jen malé upřesnění: Ladislava Chateau nežije toliko ve Francii, ale pendluje mezi Paříží a Prahou, střídavě žijíc v obou metropolích. Mimochodem včera měla zajímavou prezentaci této knihy v PENu...
|
|
Pro vkládání komentářů je nutné být přihlášený... |
|
|
