|
|
|
|
BOHUMIL HRABAL - II. Střípky z jeho života > Počet zobrazení:322
Narodil se 28.3. 1914 jako nemanželský syn a první tři roky ho vychovávali matčini rodiče.
Bohumil Hrabal, jak sám často vyprávěl, tím hodně trpěl a vysvětloval tak svou plachost a ustrašenost.
„Ten můj svět, to je život v nemanželském břichu a trvalý pocit strachu, který teprve psaním jsem se snažil překonat.“
Po matčině sňatku (1917) s Františkem Hrabalem žili v Polné, kde jeho adoptivní otec pracoval jako pivovarský úředník, od roku 1920 v Nymburku, kde byl zaměstnán jako správce a později dokonce ředitelem pivovaru.
Když bylo Bohumilovi 10 let, přistěhoval se k nim otcův bratr, strýc Pepin a stal se Hrabalovým nerozlučitelným učitelem života i přítelem. Od něho se naučil Hrabal naslouchat, dívat se kolem sebe a vyprávět. V celé Hrabalově tvorbě je možné najít kousek Pepinovy duše.
"Zatímco v létě si strýc Pepin oblékal dvoje kalhoty, v zimě nosil troje. Když lidé koncem léta viděli strýce v trojích kalhotách, říkali: To bude ale letos tuhá zima! Tatínek Bohumila poslal, aby se načas přestěhoval ke strýci a naučil ho pořádku. Chlapec pravil: " Strejdo, to přeci není pěkné, chodit spát oblečen.! Ale strýc odpověděl: "A co kdyby hořelo?" Chlapec se nedal: " A není to hygienické!" A strýc na to: "Co když si budu chtít v noci skočit pro cigarety?" ...Dopadlo to tak, že koncem prosince chlapec spával oblečený a v trojích kalhotách. Protože co kdyby opravdu hořelo? A nebo by si chtěl o půlnoci skočit pro cigarety?"
Hrabal studoval právnickou fakultu, během 2. SV pracoval jako písař na notářství, úředník na obchodní škole v Praze, skladník, traťový dělník, asistent traťmistra, telegrafista i výpravčí. Po válce dokončil práva, ale raději se stal pojišťovacím agentem, pak obchodním cestujícím Uznával teorii tzv. umělého osudu, tzn. experimentální snahu utvářet svůj život proti přirozeným dispozicím. V rámci toho také odešel v červnu 1949 na brigádu do Spojených oceláren na Kladně. Po těžkém úrazu se stal baličem papíru ve sběrných surovinách. Než se stal spisovatelem z povolání (v roce 1963), stačil ještě vyzkoušet profesi kulisáka. Všechny životní zkušenosti pak zhodnotil ve své tvorbě.
"Tam, kde jsem zklamal já jako člověk, tam zklamou i mí hrdinové. A na co já jsem pyšný, a to jsou obyčejné lidské maličkosti, na to jsou pyšní i mí hrdinové… Tím psaním se tak nějak léčím, tak, jako se léčili katolíci zpovědí, tak jako se léčili Židé u zdi nářků, tak jako se léčili naši předkové, že svoje obavy a tajnosti a hrůzy vyříkali do staré němé vrby, a konec konců tak, jako se léčili Freudovi pacienti tím, že se zklidňovali a vyprávěli to, co jim přišlo na jazyk...."
Jeho vnímání pocitů a prožívání života bylo tak intenzivní, že o tom musel psát. Psaní pro něj znamenalo dostat ze sebe přemíru pocitů a dojmů. V tomhle připomíná Kafku, který psal proto, aby se očistil a Hrabal proto, že cítil nutkavou potřebu podělit se s ostatními o své vidění života, poznání i chápání světa ale i sebe sama. Protože v něm bylo kousek Pepinovy duše i pábitele.
Hrabal byl ve své tvorbě ovlivněn svými literárními vzory, jako např. Haškův Švejk, Kafkova tvorba, psychoanalýzou Sigmunda Freunda apod.
Jaký byl člověk ? Úplně obyčejný, miloval obyčejné věci, obyčejné lidi, a snad právě tímto postojem k životu, vyčníval vysoko nad většinou ostatních.
„Je prvního máje, začátek padesátých let. Městečko Nymburk slaví svátek práce. Dělníci z továren a zaměstnanci státních podniků se nedělně oblékli, seřadili a kráčejí slavnostně vyzdobenými ulicemi, plnými praporků a papírových květin… A tu se najednou do přísného pořádku vloudí chaos; lidi si šuškají, ukazují na něco prstem… z postranní ulice právě vyšel muž středního věku v kostkované košili… na konci dlouhé tyče opřené o rameno mu visí kbelík, z něhož vychází nesnesitelný pach fekálií: muž vynáší močůvku ze žumpy. Prochází ulicemi kolem slavnostně oblečených občanů, kbelík se houpe ze strany na stranu a účastníci průvodu úlekem zapomínají mávat a provolávat hurá, s otevřenými ústy zírají na zdroj puchu a šátrají po kapesníku… Jako za králem vlečka se za mužem s kbelíkem táhne závoj pachu. I on slaví slaví svůj soukromý svátek…Kbelík za kbelíkem nosí do polí a pomalu, obřadně rozlévá jejich obsah jako hnojivo. Je očarován krásou svého každoročního ritu a v té chvíli se mu zdá krásným i lidský úděl s jeho proměnami.“
I to byl Bohumil Hrabal…
Literatura:
Janoušek, Pavel: Slovník českých spisovatelů od roku 1945, díl 1, 1. vyd., Brána, Praha 1995.
Rothová, Susanne: Hlučná samota a hořké štěstí Bohumila Hrabala, 1. vyd., Pražská imaginace, Praha 1993.
Zgustová, Monika: V rajské zahradě trpkých plodů, 1. vyd., Mladá fronta, Praha 1997.
...vložil(a) Mišpule
Komentáře::
Thomas Hudson > 12-11...Díky moc Mišpul - jo radovat se z obyčejných věcí to je moje řeč......
|
|
Pro vkládání komentářů je nutné být přihlášený... |
|
|
