|
|
|
|
BOHUMIL HRABAL - I. Pábitel, milovník života > Počet zobrazení:465
Bohumil Hrabal patří bezesporu k největším českým spisovatelům 2. poloviny 20. století. O jeho spisovatelské genialitě svědčí i to, že byl jedním z mála autorů, kteří se objevovali v době totality ve všech třech proudech literatury. Jeho díla vycházela oficiálně (když pomineme určité potíže), v samizdatu i v exilu.
Jeho osobnost bych vám ráda přiblížila v několika následujících portrétech.
Úvodem snad bude nejlepší, nechat promluvit samotného autora:
„Jako skoro každý, kdo píše, začínal jsem obdivem. podivoval jsem se přírodě, věcem, lidem a jejich vzájemným vztahům. A ten podiv jsem vyjadřoval jako skoro každý, kdo píše, básněmi….Od malička jsem se zajímal o lidskou práci, od pěti let jsem vstával brzo, jen abych mohl vidět kšírovat a krmit pivovarské koně, dívat se na nakládání sudů, chodit po humnech ve sladovně a vysedávat v šalandách a poslouchat sladácké hovory… Proto jsem ani nedělal juristickou praxi, kterou jsem vystudoval, ale po způsobu amerických spisovatelů jsem pracoval v nejrůznějších zaměstnáních, trpělivě jsem naslouchal hovorům, aniž bych věděl co s nimi. Byl jsem z toho pořád vyjeven. A vyjeven jsem i nyní, když slyším, jak se lidé baví, jak sdělují svoje zkušenosti, osudy, jak rysy ve tváři, jak chůze člověka odpovídá tomu, jak se co říká. Vůbec, když se dívám nazpátek, vidím, že život za to stojí, aby byl žit, je jen třeba umět si udělat umělý osud, umět sebe sama vrazit do situací, ze kterých se vyjeví, nakolik člověku je člověk, jestli je sdostatek statečný, tak jako druzí. Vůbec umenšovat, kde je něčeho moc a přidávat tam, kde je toho málo.“
Bohumil Hrabal bývá označován za „pábitele“. Stejný název má také jeho kniha – Pábitelé (1964). Co to ale znamená ?
Původně toto slovo vymyslel Jaroslav Vrchlický jako označení pro nadměrného kuřáka. Později se stalo oblíbené a užívané například Františkem Hrubínem, Jiřím Kolářem, a právě od něj to slyšel i Bohumil Hrabal:
„ Před lety jsem se optal básníka Jiřího Koláře: „Tak co děláš ?“ A on mi odpověděl zasvěceně: „Pábím.“ Tak jsem poprvé uslyšel slovíčko: Pábitel. Hned tenkrát jsem vycítil, že pábení je jistý druh básnické činnosti, který se odchyluje od dosavadních zvyklostí, že spíš bude usilovat o zakázané, nejisté a neuchopitelné a na co nelze jít s pravidly a jehož význam se objeví až pak. Od té doby jsem začal používat toho slovíčka a pod dojmem situace jsem jistý druh lidí začal nazývat pábitelé a jejich činnost pábení.“
Bohumil Hrabal vytvořil například mýtus strýce Pepina (Postřižiny) a díky němu, jak sám uvádí, vytvořil mýtus pábitelů, „kteří se díky své spontánnosti dokáží dostat sami nad sebe a se svojí směšností dosahují vznešenosti, protože se ocitli tam, kde by je nikdo nečekal a neočekává“.
Bohumil Hrabal se k pábitelství hrdě hlásil. Pro něj totiž pábení znamenalo umět se radovat z přítomnosti, pábit jako psát. Snad nejvíce se pábitelem cítil v době, kdy nemohl publikovat. Oficiální autoři podle něj pábiteli nemohli nikdy být. Pábitelé jsou totiž lidé s tak silnou inspirací, že potřeba vnitřní tvorby je pro ně životní nutností, lidé, kteří se snaží vždy a za každou cenu uhájit svou duševní svobodu. A takovým člověkem Bohumil Hrabal bezesporu byl.
Příště : více k biografii autora
Použitá literatura:
Rothová, Susanne: Hlučná samota a hořké štěstí Bohumila Hrabala, 1. vyd., Pražská imaginace, Praha 1993.
Zgustová, Monika: V rajské zahradě trpkých plodů, 1. vyd., Mladá fronta, Praha 1997.
...vložil(a) Mišpule
Komentáře::
Thomas Hudson > 12-11...Krásný portrét autora :) a ještě k tomu mého oblíbeného :)
|
|
Pro vkládání komentářů je nutné být přihlášený... |
|
|
