|
|
|
|
Heterocosmica: fikce a možné světy - Lubomír Doležel > Počet zobrazení:2117
Krásná literatura a pravda
Dlouhá léta mi nebylo jasné, jak se to vlastně má s pravdou v literatuře. A častokrát mě zaskočila díla, která po stránce literární nebyla nijak výjimečná... anebo třeba byla i dost příšerná, ale která obsahovala drastické pravdy či morální poselství, v jejichž světle bylo člověku jaksi ženantní se nad stylistickými nedostatky pozastavovat.
Před nějakou (relativně delší) dobou na to téma proběhla i debata na totemu. Převládal v ní tuším názor, že literatura (potažmo umění) by pravdě věrné být měly. Nějak mi to pořád neštimovalo, a teď jsem narazila na teorii, která mi připadá jako docela dobré řešení celého problému, a která by vás třeba taky mohla zajímat.
Úvodem letmý kotoul nad historií:
Evropskou teorii fikce už od starověku (prý od Sókrata) významně ovlivňovala mimetická teorie, která tvrdí, že fikce jsou nápodobou nebo zobrazením aktuálního (skutečného) světa. Literaturu namnoze hodnotíme podle toho, jak dobře „vykresluje mezilidské vztahy“, „odráží společenský či historický problém“ či „evokuje přírodní krásy“. To všechno zdánlivě naznačuje, že mezi aktuálním světem a krásnou literaturou existuje přímý, v zásadě nekomplikovaný vztah. Nicméně, je třeba si uvědomit, co všechno takové věrné nápodobě textem stojí v cestě. Například je sporné, nakolik mohou prostředky lineárního jazykového kódu vyjádřit hmatové či chuťové vjemy, nebo nakolik mohou zprostředkovat paralelní spolupůsobení více smyslových či mentálních podnětů najednou. Vzhledem k pestrosti a mnohovrstevnatosti světa i veškerého dění by také každý záznam usilující o zachycení „všeho“ musel být nekonečný. Fikční texty coby lidské výtvory jsou však nutně konečné, a tudíž neúplné. A navíc to, co tvoří literaturu krásnou, se při bližším ohledání nezdá být věrnost „literární nápodoby“, ale spíše způsob, kterým jsou „stavební kameny“ textu zvoleny a uspořádány (někdy se tomu říká „poetická funkce“).
Ve světle těchto postřehů se mimetická teorie fikce stala v druhé polovině 20. stol. terčem dosti silné kritiky, a ta zase zdrojem pro celou řadu teorií konkurenčních. Extrémním případem byli francouzští strukturalisté, kteří razili teorii, že literární text je izolovaná, zcela soběstačná struktura, nezávislá na našem aktuálním světě. Tato teorie ovšem byla trnem v oku mnohým, za všechny např. angažovaným tvůrcům, kteří v literatuře viděli jednu z možných zbraní v boji za lepší zítřky (marxistům, ale nejen jim).
A teď k oné geniální teorii:
Předkládá ji L. Doležel v knize Heterocomica: fikce a možné světy (Praha: Karolinum, 2003) a docela rozumně se v ní vyhýbá oběma extrémům – teorii nápodoby i teorii naprosté nezávislosti.
Důležité je hned vstupní dělení všech textů na ty, které svět zobrazují (Z-texty), a ty, které svět konstruují (K-texty) Zobrazující texty znázorňují aktuální (náš, skutečný, tento) svět a je smysluplné je posuzovat podle míry pravdivosti. Patří k nim například historiografie nebo publicistika. Naopak K-texty, včetně tzv. „krásné literatury“ či „fikce“, předcházejí světům, plně určují jejich struktury, a proto žádnému pravdivostnímu hodnocení nepodléhají. Záleží jen na autorovi, zda svému fikčnímu světu vtiskne řád přirozený (zákonitosti světa aktuálního) nebo nadpřirozený, a z jakých prvků a jakým způsobem jej sestaví.
Přestože každý fikční svět funguje na základě vlastních pravidel a zákonitostí, zůstává mezi ním a světem aktuálním nezničitelné pouto. Fikční texty (a tedy i fikční světy) jsou stvořeny autory žijícími v aktuálním světě a stejně tak i čteny obyvateli tohoto světa.
Autoři z reality všemožně čerpají. Je ale důležité si uvědomit, že tento materiál při přechodu do fikčního světa získává úplně novou podstatu a tím se všem „našim“ měřítkům pravděpodobnosti, pravdivosti nebo hodnověrnosti vymyká. Napoleon Tolstého je neméně fikční než jeho Pierre Bezuchov a Dickensův Londýn je ontologicky stejné povahy jako Carrolova říše divů. Všechny bezvýhradně podléhají autorskému záměru. Pokud by Tolstý nechal vyrůst Napoleona do dvou metrů a Dickens umístil na Trafalgar Eiffelovu věž, posunulo by to jejich díla do jiného žánru, ale jako autoři by na to měli svaté právo.
Čtenáři si naopak doplňují veškeré nedořečené „mezery“ v textech na základě své vlastní životní zkušenosti. Mezi tím, co autor nastínil a konkrétní čtenářskou představou pak může nastat soulad (ano, v tomto dialogu poznávám typickou rodinnou hádku) či napětí (jak to, že postava nazvaná Ježíš odmítá ukřižování a tráví šťastný zbytek života s Maří Magdalenou?). Soulad sám o sobě ovšem neznamená kvalitu (doslovný přepis nahrávky rozhovoru není dobrým literárním dialogem) a napětí neznamená chybu – dokážeme přece bez problému přijmout létající koberce v pohádkách i stylizované chování ostrovtipných hrdinů v komediích Oscara Wildea, pokud v daném fikčním světě „fungují“.
Přímé odkazy z fikce k realitě existují, ovšem nikoli v podobě osob či situací, alébrž ve zobecňujících komentářích. Doležel jim říká „zobrazující odbočky“ (metatexty). Patří k nim různé aforismy, ale i celé úvahové pasáže, které si činí nárok na platnost v aktuálním světě a podléhají tudíž pravdivostním podmínkám textů zobrazujících. „Zobrazujícími odbočkami“ rád špikuje své texty třeba Kundera.
Shrnuto a podtrženo:
Hodnotíme-li určitý fikční text (svět), nemělo by tedy jít tolik o „věrnost“ jako spíše o „životaschopnost“. Nehodnotíme dokument, ale stvořitelský autorský počin, který taví zkušenost aktuálního světa, míchá ji s imaginací a za pomoci jazykového kódu (tedy úplně jiného média, než z jakého vyšel) z nich v novém časoprostoru (rozsah textu) tvoří nový svět. Nehodnotíme schopnost mechanicky zrcadlit, jako spíš schopnost vdechovat fikčnímu světu život... poeticky řečeno :-)
...vložil(a) noa
Komentáře::
čtenář > 03-03...a hned vřele doporučíme práci navazující: M. Červenka: Fikční světy lyriky... :))) Noa má spoustu bodů.
egil > 03-04...Děkuji. Seženu si. Vnímám to velmi podobně.
jakpro > 03-14...Tenhle tip mě taky zaujal, mrknu brzy do knihkupectví:) Snad jen malou poznámku k tomu: každý text zobrazující realitu je vždy tak trochu stylizací, protože musí být nejen pravdivý, ale i zábavný,nebo aspoň zajímavý. A co se týče fikčních textů - já vždycky říkám, že jestliže je možné si něco představit, potom je možné to i realizovat, vždycky je nejdřív nápad, myšlenka, a potom realizace.
Naty > 03-16...Nevím, jestli se v současné době pustím do tak odborného čtení, ale výtah, kterýs uvedla, mě hodně zaujal a vpodstatě potvrzuje i můj názor na věc.
Díky za uvedení.
|
|
Pro vkládání komentářů je nutné být přihlášený... |
|
|
