|
|
|
|
Podzemníci - Jack Kerouac > Počet zobrazení:960
Jack Kerouac (1922 - 1969), jeden z nejznámějších představitelů americké beat generation, napsal Podzemníky v roce 1953. Kerouac tuto novelu stvořil během tří dni a tří nocí, kdy pod vlivem benzedrinu reflektoval traumatický zážitek vztahu a následného rozchodu s černošskou dívkou, v novele pojmenovanou jako Mardou. Podzemníky díky silnému emocionálnímu náboji můžeme považovat za jeden z vrcholů Kerouacova autobiografického díla.
I.
Příběh je zasazen do roku 1953 a zachycuje měsíc života v beatnické komunitě, kde Kerouac (v knize vystupující pod pseudonynymem Leo Percipied) potkává černošku Mardou Fox, aby s ní posléze navázal intimní vztah. Oproti tomu skutečná Mardou si nepřála, aby kdy byla zveřejněna její pravá identita. Když jí totiž Kerouac přinesl rukopis knihy, byla šokována, co všechno o ní a jejich vztahu napsal. Doslova celou situaci uvedla větou: Jako by mi malý kluk přinesl mrtvou krysu se slovy - Nesu ti dárek. Kerouac ji nabídl, že rukopis spálí, ale nakonec jen předělal pár skutečností - např. přenesl děj z New Yorku do San Franciska.
V Podzemnících se rovněž potkáváme s dalšími beatniky. Allen Ginsberg zde vystupuje pod jménem Adam Moorad, Neal Cassady jako Leroy, William Burroughs jako Frank Carmody, ovšem nejlépe vystopovatelný je Kerouacův sok - Gregory Corso (Yuri Gligoric), který mu Mardou nakonec převezme. Jan Lamper popsal setkání Kerouaca a Mardou v doslovu prvního českého vydání takto: Když Kerouac spatřil Mardou v jejich (hipsterské) společnosti, fascinovala ho její vzdělanost, schopnost komunikovat s bělochy a přijímat podněty, okouzlilo ho, že ji respektují jako sobě rovnou. Dlužno dodat, že Kerouac dění spíš pozoroval než se ho přímo účastnil, avšak o to víc ho s romantickým zápalem popisuje.
(Z dnešního pohledu působí mytizace sebe a okolí, kterou uvádí čtenáře do děje, až trochu křečovitě. Údajné Ginsbergovo přirovnání hipsterů k Ježíšům a všeznalcům Pounda je sice hezké i dobově literárně funkční gesto, ale ve srovnání i s takovým sebemýtem, který si pěstuje věčně rozpolcený Bondy, přemrštěné.)
Celá kniha je psána jako procítěné idealizování skutečnosti z pozice sentimentu a smutku: záplava slov, dlouhých souvětí, odboček a myšlenek; bráno jedním dechem, spontánně. Myšlenkami v próze Kerouac jen hýří, zmítá se v rozporech, které ho uvádějí do podstaty konfliktní situace samé: co chce (jeho základní problém je si stanovit priority, které mu nevydrží déle než půl dne), co by měl (ve vztahu k druhým) atd.
Inspirací pro Kerouacovo psaní byla bopová hudba založená na improvizaci hudebníka vyplývající z momentálního emocionálního rozpoložení. Dlouhé kvílení saxofonů těch nejlepších bopových hudebníků prý dokázalo posluchače odpoutat od reality a přenést ho do snu mimo čas a prostor. O to se snaží nejen v Podzemnících i Kerouac, a nutno dodat, že se mu to daří. Jeho improvizace mají formu asociativních výpovědí - vypovědět všechno, co se k danému dá říci, protože jedině tak je možné situaci plně pochopit. V důsledku toho je v knize nekontinuální prostor i čas, potlačeny jsou dialogy, které jsou kusé a zpřeházené.
Souvisí to i s knihou Funkce orgasmu W. Reicha, žáka S. Freuda, rakouského psychoanalytika žijícího v USA, která je v textu několikrát zmiňována a která Kerouaca v té době velmi ovlivnila. Reich v ní tvrdí, že většina psychických i fyzických poruch má příčinu v nedostatečném a neplnohodnotném sexuálním životě. Mardou se k ní stavěla ovšem trochu jinak: Božínku, nevytahuj na mě toho Reicha v posteli, četla jsem tu jeho pitomou knihu, nechci aby náš vztah ovlivnilo a z....o, co ON řekl.
Kerouac si osvojil teorii, že psaní je (Lamperovými slovy) také formou sexuálního vyjádření. Čím víc citu uvolní autor psaním, tím uspokojivější zkušenost zažije jak autor, tak čtenář. (Kerouac) začal pevně věřit, že psaní nemá smysl, pokud neobsahuje tuto orgasmickou intenzitu. Jakákoli literární a gramatická pravidla jsou až na druhém místě: nejdůležitější jsou zvuky, rytmus, elektrická zuřivost samotného autora, který by měl být v harmonii s elektromagnetickou "kosmickou energií", jak ji předpokládá jak Einstein, tak i Reich.
II.
Kerouacův vztah ztroskotal na základě jeho pití, nerozhodnosti, jestli chce být s Mardou, která už komunity měla dost anebo s beatniky, se kterými diskutoval o literatuře. Když něco slíbil, jako například, že hned za ní přijde či si skočí do baru na jedno, většinou to nedodržel a vracel se až ráno. To Mardou samozřejmě popuzovalo a když se objevil Corso, tak se s ním (podle snu, který se Kerouacovi zdál) vyspala. Úlet považoval Kerouac za zradu, a tak Mardou po měsíci chození opustil.
Kerouacovi Mardou vyčítala vztah k matce, na které byl Kerouac až úzkostně závislý. Naopak Kerouac věděl, že i když má Mardou moc rád, nemohl by si ji přivést domů, k matce, která byla bigotní katolička. V Lamperově doslovu se dočteme, že hříčka jeho pseudonymu Leo Percipied se dá vyložit autorovo stanovení diagnózy odipovského komplexu. Jeho otec se jmenoval Leo a Percipied znamená ve francouzštině probodnuté chodidlo, což se shoduje s příhodou, ve které se bájnému Oidipovi v dětství přihodil stejný úraz. Doslova píše, že po otcově smrti Kerouacova vázanost k matce začíná hraničit s manželstvím.
Mardou později situaci konkretizovala: Unavilo mě to celé, všechno to pití, ty nenadálé návštěvy v bytech a ustavičné chození někam. Na to konto Jan Lamper píše: Lucien Carr tvrdil, že Kerouac by si ji vzal, kdyby byla běloška. Jack si sám připouštěl, že ohrožovala jeho život bělocha. Uvědomoval si, že i kdyby svůj vztah legalizoval, těžko by s ní mohl přijít domů k matce na Long Island, protože její nevraživost k černochům byla příliš silná. (...) Přesto si ji zřejmě představoval spíš jako černošskou milenku v Baudelairově stylu než svou manželku. U matky by měl skvělá jídla, víno, televizi, se železničářskou lucernou (kdyby zůstal s Mardou, rozhodl se pracovat na železnici, kde skutečně nějaký čas pobyl) by chodil ke své milence užívat sexuálních radovánek, kouřit marihuanu, popíjet víno, povídat si.
Jestliže se děj odehrává v padesátých letech, rasová nesnášenlivost společnosti, na tu dobu ještě normální, je z ní podprahově cítit: I v tak otevřeném prostředí hipsterů Kerouac o vztahu pochybuje - jen kvůli odlišné barvy pleti. Kerouac mimo jiné píše: Jasně, že je Mardou černoška, což se týká přirozeně nejen mojí matky, ale i sestry, u které možná budu muset jednou bydlet, a jejího manžela, Jižana, a celého okolí, každý by ztuhl a vyhýbal by se nám - taky by to docela vyloučilo možnost žít na Jihu...
III.
Obraz intelektuála bavící se divokými kousky, tak jak jej proklamovali beatnici s Kerouacem a spol. v čele, bychom mohli prvotně nalézt už u proklatých básníků, následně o pokusy vzbouření se proti konvencím, potřebou šoku z intelektuálních pozic zavadíme později často. Dalo by se říci, že se tento obraz vsáknul do kulturního prostředí 90. let jako něco samozřejmého, ba i do něčeho - samozřejmě v té nižší podobě - co nastolilo cestu ke specifickému kýči, který využívají nejrůznější komerční projekty - od filmu po hudební interprety.
Tendence společnosti tíhnoucí k totalizaci skutečností se vyskytuje v každé době. V prostředí, kde je totalita programově podporována, či spíš vyžadována z politického diktátu, je zákonitou reakcí, že bystřejší (a odvážnější) jedinci se vyhraní jakkoli, aby si získali prostor pro svobodné jednání, ať už za cenu bláznovství nebo třeba Kerouacem popisovanou skoro programovou volností. Svoboda a nucení k poslušnosti jsou a budou vůči sobě v odporu jako odstředivé síly a ne náhodou představují základní vzorec chování, který můžeme pozorovat i na animální úrovni. Touto naplněnou životní ideou jsou z jedné stránky věci Podzemníci velmi příjemným dokumentem o bytí z nekřečovité přirozenosti, byť jsou ve své neuspořádanosti jen utopickou vizí ideálního života podporující volnost bez tehdejších konvenčních zábran.
...vložil(a) Petr Vaněk
Komentáře::
skaven > 02-02...podzemníci jsou podle mě naprosto skvělá kniha.
nin-ex > 02-03...Tuhle knížku fakticky miluju, i když pochybuju, že by něco takovýho dokázal vysmahnout na benzedrinu :) Podle mě je přesně z těch věcí, co když člověku padnou do ruky v dospívání, vrací se k nim pak znova a znova...
čtenář > 02-03...Podzemníky sem zatím nečetl, ale určitě se chystám, Kerouaca obecně mám rád...
nnnnnn > 02-03...Podzemníky mám od Kerouaka nejraději (nedoporučoval jsem Ti je já? :-), takže to je super, že tu o nich píšeš... ono by se to dalo dát i do Tématu (tenhle text), zkus nad tím popřemýšlet, ok? :-) A dej vědět....
Radovan > 02-05...Trochu jsem toho od Keroaca přečetl :-), tedy nejvíc, co jsem kdy od jednoho Autora četl. Bylo to symfonie... Je to skvělý citový dílko.
.......... > 02-05...poprvé jsem ji četla už kdysi dávno, vracím se k ní pořád, nejradši mám od něj ale Na cestě a pak tu knihu, jak popisuje vůj pobyt na vrcholu hory coby strážce požárů?? - vypadlo mi jméno ...
díky za tohle fajn připomenutí:)
Larisa > 02-09...Nebudu psát, jak moc mám tuhle knihu ráda, jen bych musela opakovat, co se napsalo přede mnou. Ale strašně moc mě na ní zaujala ta myšlenka oidipovského komplexu. Je to něco, co mě přímo fascinuje...
Rawen > 10-04...včera jsem přečetl jeho Osamělého poutníka (sbírka povídek) - je napsaná stejným stylem jako Podzemníci - překotným, vychrleným sousledem asociací. Zhuštěné dojmy, žádné hranice... Fakt se mi to u něj líbí a vyhovuje mi to. Z Podzemníků navíc Kerouac doslova kape sám ze sebe...
Brkoslav > 10-06...Nesouhlasím, Podzemníky jsem neměl nikdy moc rád. Nejradši mám Anděly pustiny a Na cestě.
čtenář > 11-11...Teda Petře, opravdu geniální výběr knihy. Ani nemůžu vyslovit, teda spíš napsat, jaký mám názor na tuhle knihu, protože kdybych sem napsala úplně všechny chválihodná slova, nepopsalo by to vnitřní krásu této knhy, kterou v sobě ukrývá... Úžasné, nádherné.. Inuška :-)
|
|
Pro vkládání komentářů je nutné být přihlášený... |
|
|
