|
|
|
|
Čtyři knihy o následování Krista - Tomáš Kempenský > Počet zobrazení:707
Čerpám z překladu J. Pernikáře, vydalo nakl. Cesta v Brně roku 1991. Kniha má imprimatur.
Následování Krista (jak se kniha zkráceně nazývá), je hned po Bibli druhou nejčtenější knihou všech dob. Její typ spirituality se řadí k tzv. devotio moderna.
Nejprve něco z předmluvy samotného překladatele: „O jejím (BC: tj. této knihy) skutečném autorovi kolovalo mnoho dohadů. Dnes se historická kritika zase vrátila k Tomáši Hemerkenovi z Kempen v Porýní (umřel 1471). O jeho spisovatelské činnosti svědčí četné spisy, z nichž zvláštní obliby si získaly uvedené čtyři knihy, které byly později spojeny v celek a nazvány Následování Krista. Po Písmě svatém je to nejrozšířenější kniha na světě…“. A dále překladatel shrnuje obsah knihy: „Je nebezpečné vzdělávat pouze rozum bez současného vzdělávání srdce. Lépe než pěstovat vědu o milosti, je milost žít a žít z ní. Ke komu mluví Bůh v nitru, ten se zbaví vlastního zmatku a porozumí více věcem, než kdyby spoléhal jen na svůj rozum…. Toto, řekli bychom, existenciální pojetí duchovního života, činí knížku milou i člověku dneška.“ To jsou slova překladatele.
První kniha se nazývá: Užitečná napomenutí pro duchovní život.
O čem je? Jak ji čtu já? Předně celé Následování je o OSOBNÍM VZTAHU S BOHEM. Vyzývá k němu, vychází z něho, točí se kolem něho. Dá se říci, že v celém díle se rozvíjejí, opakují a skvěle vyjadřují v různých kontextech některé základní myšlenky. Autor vyzývá k pokoře, k tomu, aby se člověk osvobodil od světských žádostí, přičemž zdůrazňuje lásku, tedy nikde v Následování jsem nevycítil důraz na nějakou vnější askezi, nýbrž na askezi vnitřní, která spočívá spíše v kontemplaci utrpení, smrti, pomíjivosti, Kristovy lásky a naděje plynoucí všem a všemu z této lásky. Tak třeba výzva k pokoře obsahuje mj. tato slova: ani kdybys viděl někoho zjevně hřešit nebo se dopouštět těžkých přestupků, nepovažuj sám sebe za lepšího; vždyť nevíš, jak dlouho sám vytrváš v dobrém. Kapitola O nauce pravdy obsahuje mj.: opravdu velký je jen ten, kdo má velkou lásku. … A opravdu vzdělaný je, kdo činí Boží vůli a zříká se své. V kapitole O čtení Písma svatého je mj.: neptej se, kdo to praví, ale dbej na to, co se praví. Kapitolu O poslušnosti a poddanosti mohu shrnout těmito citáty: a) nenabudou svobody ducha, pokud se nepodřídí celým srdcem kvůli Bohu (BC: tedy ovšem pokud to nejde kvůli Bohu a pokud mi Bůh říká opak, musím se vzepřít), b) nechtít ustoupit jiným, když toho vyžaduje rozum nebo vážná příčina, je vždy znamením pýchy a tvrdošíjnosti. Autor také bojuje nikoli proti vášním a světskosti vůbec, nýbrž proti NEZŘÍZENÝM vášním. V kapitole O užitečnosti protivenství čteme: je pro nás dobré, že občas míváme nějaké těžkosti a protivenství. Neboť často člověku připomenou, že je zde ve vyhnanství a nemá skládat naději v jakoukoli věc tohoto světa. V kapitole O zdrženlivosti v ukvapeném posuzování zase je mj.: Obrať zrak sám na sebe a chraň se posuzovat skutky jiných. Posuzováním jiných koná člověk marnou práci, častěji se mýlí a snadno hřeší. V kapitole O řeholním životě čteme: sloužit jsi přišel, ne panovat; věz, že jsi povolán trpět a pracovat, a ne zahálet a bavit se. V kapitole O lásce k samotě a mlčení mne zaujalo: a) chceš-li v srdci pocítit lítost nad svými hříchy, vejdi do svého pokojíku, uzavři se před hlukem světa…, b) v mlčení a klidu zbožná duše prospívá a poznává skrytou moudrost Písma. Důležitým pojmem v Následování je ZKROUŠENOST SRDCE. Myslím, že její opak (a tak protikladem i ji) skvěle vystihuje tento citát z kapitoly O zkroušenosti srdce: Pro lehkovážnost srdce a nedbání svých chyb necítíme bolest své duše; a mnohdy se smějeme, když bychom právem měli plakat (BC: rozuměj: nad sebou plakat). Nebo: Příčinou pravé bolesti a vnitřní zkroušenosti jsou naše hříchy a chyby, kterými jsme tak spoutáni, že zřídka dovedeme rozjímat o nebeských věcech. Důležité pro mé sympatie k Následování je to, že hřích tu není pojat jako nedodržení něčeho, nýbrž jako porušení niterného společenství s Pánem. Celá ta kniha stojí na niternosti a zdůrazňuje osobní, nezprostředkovaný vztah k Pánu. Pokud by někdo chtěl Následování obviňovat z toho, že vyžaduje vnější askezi, není obtížné ukázat mu, že tomu tak není. Zkroušenost je cosi vnitřního, co doplňují slova z kapitoly hned následující Jak rozjímat o lidské ubohosti (tu uvádí slova: jsi ubohý, ať jsi kdekoliv, ať jdeš kamkoli, pokud se nenavrátíš k Bohu): Člověk nepotřebuje ke štěstí hojnost, stačí mu střední míra. To ovšem nevylučuje silnou vnímavost pro spiritualitu knihy Kazatel. Ostatně člověk, který miluje (a na lásce Následování staví), musí vnímat vždy s velkou hořkostí smrt, utrpení a pomíjivost, které pohlcují postupně vše. Pouze v rozptýlené povrchnosti a sobeckosti to nemusí být patrné, tedy Následování praví např.: Ano, žít na této zemi je vždycky kříž. Čím chce být člověk duchovnější, tím víc mu tento život hořkne. První kniha končí slovy: Tvůj duchovní pokrok bude takový, jak usilovně budeš přemáhat sám sebe. Dá se položit otázka: přemáhat v čem a proč? Z Následování plyne jasná odpověď: přemáhat ve směru lásky, kvůli lásce a vždy ve společenství s Bohem, nikoli přemáhat sám sebe kvůli nějakým doktrínám a biskupům, stát se poslušnou loutkou jednoho z miliónu slepých náboženství a systémů příkazů. Také Následování mluví o tom, že člověk musí odvrhnout tento svět, aby mohl být s Pánem (to je vlastně parafráze evangelia). Ale být s Pánem je být v lásce a láska musí být angažovaná a nevyznačuje se odporem ke kráse stvoření a k přiměřeným požitkům, jak nás učí sám Kristus svým jednáním. Odvrhnout tento svět je odvrhnout satana pokušitele, který ukázal svou logiku, když Krista pokoušel na poušti. Tu logiku je třeba ve vnitřní konverzi od tohoto světa odvrhnout.
Druhá kniha nese název: Napomenutí k vnitřnímu životu. Budu už stručnější. Kontroverzně může znít: láska k Ježíši učí člověka pohrdat sebou. Říkám: jistě, pokud si člověk uvědomí, že to jeho hříchy přibili Pána na kříž. V kapitole o pokorné podřízenosti čteme hned na začátku: nedávej příliš na to, je-li kdo s tebou nebo proti tobě, ale svým konáním dbej o to, aby ve všem, co činíš, byl s tebou Bůh. Ano, to je skvělé, k takové pokorné podřízenosti se hlásím celým srdcem, ač netvrdím, že se mi vždy daří být takovým :-(. Nebo v téže kapitole: nemysli si, žes v duchovním životě sebeméně pokročil, pokud se nepovažuješ za posledního ze všech. V kapitole O čistém úmyslu a upřímném smýšlení je tohle (obzvlášť pro východní spiritualitu Lisovu): kdyby tvé srdce bylo spravedlivé, byl by ti každý tvor zrcadlem života a knihou svatých naučení. V kapitole O pozorování sebe sama si autor uvědomuje, že nám často chybí milost, že nemůžeme spoléhat na sebe sama. Ale neradí utíkat k prelátům, dekretům atd. Asi si uvědomuje, že těm tak občas může chybět milost. Naopak autor reaguje jako Abrahám, velký patriarcha a otec vykoupeného pokolení: nic ti nebuď velkým, ani vznešeným, ani milým, ani příjemným, než jediný Bůh a to, co je z Boha – BC: tedy obrací se k Bohu, přímo k Hospodinu, svému Pánu, obrací se k němu v důvěře přes svou omylnost. V kapitole O radosti dobrého svědomí autor píše: sláva dobrých je v jejich svědomí a ne v chvále lidí (BC: doplnil bych: včetně lidí tvořících církev), radost spravedlivých je z Boha a v Bohu a jejich potěšení je z pravdy. Nebo: trvalým stavem duchovního člověka je trvalé obcování s Bohem a neutkvívání na žádné vnější věci. Metu duchovního života líčí autor krásně v kapitole O tom, jak málo je milovníků Ježíšova kříže: aby všechno opustiv, opustil i sebe sama; aby vystoupil sám ze sebe a neponechal si ani stín sebelásky; a když učiní všechno to, co ví, že má vykonat, aby ještě měl za to, že neučinil nic. V kapitole O královské cestě svatého kříže čteme: nikdo nectí utrpení Kristovo tak srdečně jako ten, koho potká podobné utrpení. Nebo: poneseš-li svůj kříž ochotně, sám tě ponese a povede k touženému cíli, totiž tam, kde bude konec utrpení; a to nebude zde na zemi. Dále: všechna potěšení poruč Bohu; ať s nimi učiní, jak se mu bude líbit.
Třetí kniha nese název: O vnitřním potěšení
První kapitola se nazývá O Kristově vnitřním promlouvání k věrné duši, je uvedena těmito slovy: blažená duše, která slyší ve svém nitru mluvit Pána a z jeho úst přijímá slovo útěchy… věru blažený duch, který nenaslouchá hlasu znějícímu zvenčí, nýbrž pravdě, která je uvnitř. V kapitole Kterak Boží slova pokorně poslouchat a kterak si jich mnozí neváží se píše: nelze je (BC: tj. Boží slova) obracet na nicotné zalíbení, nýbrž nutno jim naslouchat mlčky a přijímat je s veškerou pokorou a s velikou vroucností. A dále: čemu neporozumíš při četbě (BC: předchází tomu věta o zapsání si Božích slov do srdce), pochopíš v den navštívení; dvojím způsobem navštěvuji své vyvolence: totiž pokušením a útěchou. V kapitole Kterak třeba žít před Bohem v pravdě a pokoře čteme, co Bůh říká člověku: synu, žij před mou tváří v pravdě a stále mě hledej upřímným srdcem. V kapitole O podivuhodném působení Boží lásky je: nic není sladšího než láska, nic silnějšího, nic vyššího, nic širšího, nic radostnějšího, nic plnějšího ani lepšího na nebi ani na zemi; vždyť láska se zrodila z Boha a může spočinout jen v Bohu, jenž převyšuje všechno stvořené. Nebo: kdo miluje, ví, co volá tento hlas, velikým voláním Božích je ta plamenná touha duše, která říká: můj Bože, má lásko; tys celý můj a já celá tvá. Nebo: kéž zpívám zpěv lásky, kéž letím za tebou milovaným až do výsostných výšin, kéž omdlévá má duše v tvé chvále, jásajíc láskou. Nebo: bez bolesti nelze milovat… milující musí pro milovaného rád snášet všechno tvrdé i hořké a neodvracet se od něho ani ve chvíli protivenství (BC: ne snad proto, že by mu nějaký král nebo generál nebo biskup přikázal, ale protože TO JE LÁSKA, protože to chce v jeho nitru sama láska). V kapitole O nízkém oceňování sebe před Bohem je: pokud jsem nezřízeně miloval (BC: tedy vnější, světské věci), ztrácel jsem sebe; a kdykoli jsem hledal a čistě miloval jen tebe (BC: ovšem víme, že z lásky k Bohu přímo a nutně pramení láska k bližnímu, k tvorstvu, prostě následování Krista :-), nacházel jsem sebe sama, a tebe zároveň. V kapitole Kterak jen u Boha hledat pravou útěchu čteme: (BC: Má duše) kdybys příliš nezřízeně toužila po těch vezdejších věcech, ztratíš věčné a nebeské; časných věcí máš užívat, po věčných toužit. V následující kapitole je: větší je tvá péče (BC: Boží) o mne, než veškerá starost, kterou mohu mít sám o sebe. V kapitole O snášení křivd a osvědčování pravé trpělivosti čteme: není opravdu trpělivý, kdo chce trpět, jen kolik se mu zazdá a od koho je mu milo – a zároveň čteme v téže kapitole: Ty víš (BC: Bože), jak málo dovedu trpět a jak rychle malomyslním, když mi vyvstane sebelehčí protivenství.
Čtvrtá kniha se jmenuje: O svátosti oltářní, obsahuje přitom kontemplace o svatém přijímání, které jsou variací na téma předcházejících knih. ...vložil(a) nnnnnn
Komentáře::
Petr Vaněk > 09-09...uj, snad si někdy udělám tu trochu času...!
|
|
Pro vkládání komentářů je nutné být přihlášený... |
|
|
