Rozhovor dvou Barnesových postav, Olivera a Gillian, shrnuje „barnesovské vidění světa“. Není tedy náhodou, že další knihy, které napsal a které byly přeloženy do češtiny se jmenují Historie světa v 10 a ½ kapitolách a Flaubertův papoušek. V obou těchto příkladech autor restauruje obrazy toho „jak to vlastně bylo“ – nebo spíše „být mohlo“. Ostatně, občas se při restaurování může objevit zcela nová věc, jak říká Gillian, obraz někdy reaguje. Tak zažila znovuzrození Madony při čistění portrétu šlechtičny – postupně totiž odkryla přemalované sající nemluvně. V Historii světa takto Barnes popisuje situaci na Noemově arše; kam myslíte, že se poděli všichni ti jednorožci, draci a baziliškové? Noe byl dost mlsný kapitán.
Kniha Jak to vlastně bylo, která se tématu „objevovaní“ minulosti věnuje nejvíce, tentokrát ovšem na osobní úrovni tří postav. Barnes zde ukazuje, že i tak ohrané téma milostného trojúhelníku se dá stále ještě uchopit umělecky zajímavým způsobem (což se, neodpustím si, fatálně nepovedlo tvůrcům Tmavomodrého světa). Autor se ve své knize rozdělil mezi své tři hrdiny, tři body trojúhelníku: kamarády Stuarta a Olivera mezi nimiž je jejich manželka a ex-manželka Gillian. Jejich ústy střídavě popisuje své hrdiny, jejich příběh.
Hned na začátku knihy dává každému z nich prostor, popřemýšlet o tom, jak užívají paměť – Stuart si pamatuje všechno, Oliver to důležité („…věřím v rozmazlování paměti, podstrkuji jí jen ta nejlepší sousta zkušenosti) a Gillian se odmítá dělit o to, co si pamatuje. Postupně je tak zobrazován charakter postav a to jednak v jejich vlastních výpovědích a pak také ve výpovědích těch druhých. Zajímavým prvkem je v tomto ohledu i srovnávání různých popisů téže situace.
Pokud jde o děj samotný, nenabízí, snad až na samotný závěr, v žánru milostných trojúhelníků nic výrazně nového. Čtenáře čeká zamilování, svatba, opět zamilování, bitka, rozvod, svatba, výčitky…Tím, že autor nevybočuje z tohoto schématu umožňuje ocenit jeho přístup a vypravěčské schopnosti, bez nichž by, jak vidno, kniha zapadla mezi tucty dalších.
Mimo skvělé restaurátorské pojetí předvádí Barnes i příjemný humor. Oliver, Gillian i Stuart se vás pořád na něco ptají, něco vysvětlují - Oliver: „Podívejte, já vím, že se o mně říká, že servíruji pravdu s více než jen tradiční britskou přílohou. Trocha hrášku a karotkou a instantní omáčka, to není můj styl.“ V celé knize jsou, jak jinak, rozesety základní moudra partnerského života – „neustále je (muže) něčím zaměstnávat“, „manžel je vždy první, kdo podezírá a poslední kdo ví“, „…říkají My už se teď moc nestýkáme…ve skutečnosti to znamená: nechal jsem ji, dala mi kopačky, stejně mě to už nudilo, vyspala se s někým jiným“.