Já myslím, že jsi to pochopiloa dobře...tedy ...právě naopak...vždyť to v té básni je, byť šifrovaně- ta nedostatečnbost mužské logiky, která chce sama "jen" pochopit.  To "občas" tam nehraje vůbec žádnou roli, je to jen takový "povzdech", že něco, co se snažím svojí logikou "jen pochopit", má být nejdřív nebo zároveň prožíváno, zakoušeno, a ne jen posouzeno, předpokládáno či myšleno z odstupu

Myslím, že (aniž bych teď chtěl nějak zvlášť si šplhnout u žen) mužům je častěji vlastní jakási logická "životní metodika" a ženám "praktikovaní a zakoušení mnovrstevnatosti života" z vícero zdrojů, než "obvykle" berou muži. Muž chce často pochopit a zapomíná na prožít. Že by moudrost Matky země?

No a poněvadž nemám rád, když chytračím a zobecňuju (což dělávám někdy s oblibou), tak asi mluvím dost o sobě, mno...       

"Pokřtíme hříchy"...to mě oslovilo.

Je v tom pro mne něco důležitého. Mně většina typů kázání moc nesedí, nemám rád ony "umělé autority", s pravdou v ústech "a na srdci blaho", ale spíš ty, kteří něčím sami na vlastní kůži protrpěli a volí slova s jistou osobní razancí, ale také naslouchavě a opatrně, aby moc "nesoudili".

Mně je ono jasné zavržení toho, co se nazve hříchem a odsoudí (vytěsní and vrátí se s desetinásobnou naléhavostí!) proti srsti v tom smyslu, že se vyhne tomu nejpodstatnějšímu, totiž pochopit, že I TO JSME MY. Že jde jen o nevědomost, zbloudilost, ale pořád cestu.

Zavrhování druhých za něco je dost často "naším vlastním převlečeným strachem".

No, trochu jsem se zamyslel a poodjel, snad to nebude moc vadit... když už něco jako hlubší kritiku...  u některých obrazů...

Možná, že místo pana "přemoudřela", tu máme dvojníky "játonevím" a "jájentuším" a aby se na to sebesoustředení a "výprask metafor či symbolů" chlap poněkud vybodl, k tomu pak tedy...

musí přijít žena

aby ti náručí řekla

co jsi chtěl pouze pochopit

Snad je to tak, ouvej. Snad tahle báseň opravdu není tak sevřená, jako jiné. Snad je mnohem méně "povedená". Možná, že právě proto k ní (vyjimečně) pojmu sympatie. Jak jsem si už kdesi pro sebe nad dílky druhého zabrebentil...mám rád, když vyrtuózní skvělosti všeho druhu přemůže obyčejnej lidskej pocit nebo odhalení vlastní omylu (třeba výkřik, pocit souladnasti, nebo naopak rozesmátost nad vlastní sebestředností, odhalená pýcha na snášení samoty a tak) - a to když z tý básně zdařile čouhá, jsem pak celkem spokojenej a cítím to jako tu správnou pohodu...

"je prokazatelné, že to poezie není..."

...já jsem teda asi křupan hloupá, ale že by někde bylo definovaný co přesně poezie "je"??? Jo, píše se  a srovnává s prózou atd. a ani tam to není na 100% jasný. A to že se v poezii něčeho často pužívá - rým, verš vázaný či volný, to jo, ale že by striktně bylo někde psaný kde poezie sama končí???

A že by se třeba u takové "básně v próze" (třebas u Demla) dalo říct, že to nejsou "básně"??? Já teda nevím, ale myslím si, že báseň může docela dobře používat podobenství či metonymie, a metafory tam nechat leda mimoděk a přece je to báseň, tedy jakýsi útvar víc z "ducha básnického naznačování" než z "prozaického větného popisu". 

Koukám, že číst tyto příspěvky kontinuálně za sebou je dost o schízu!!!

Jo, jak napsala Naty "rozháranou" báseň v klubku řvounů , tomu já říkám Básník... (před infarktem!).

Pak už od něj chodily jen nedešifrovatelné pohledenice z léčebny:

Mám se tu velmi... ozdravil...a vzduch...moc vás...cítím se tu... tehdy, u nás, v rodné...vzpomíná...

Tý vole, to je lavina...a jak dlouhé jsou některé ty věty fejetonové ani nedohlédnu...

Osobně říkám takovýmto útvarům "vyvřeliny" a zasouvám je někam do oblastí "termální paměti"

Od jisté doby příliš přesný rým nemusím,

tobě však, milá Naty, jako se léto vrací

na chvíli s kouzlem kolem podzimů a zim

při chladu na římsách slunce ti k básni obracím  

Moc fajn. díky.  

To jo Naty, dyť já za NĚHO taky skrytě bojuju, dyž to mám doma furt...teda ty řvoucí děti, manželku, partičku pod okny...a tak.

Ne, vážně, nevím jak kdo, ale jeden kamarád mi tvrdí: kde začínaj rodinný problémy a všednodenní starosti, končí básníkovi dech. Něco na tom možná bude, jest třeba vyzkoušet. Ale zase na straně druhý, znám takovýho tady jednoho, dva, co to všecko zvládají v poho...

Já to tolik nesledoval, ale myslím, že tzv.jistoty asi potřebuje nějaké každý (byť:co je jisté?), ale básník je asi většinou divnej tvor, co dává přednost dramatičtějším stupnicím života. Potřebuje hodně samotu, snění, inspiraci. A tohle většinou hledali básníci dlící v samotě nebo stopující dobrodružství.........

Básník si sice taky rád pochutná na domácí stravě a ocení útulnost domova, ale myšlenkama bývá často někde na sousední hvězdě...

Ale taky je to určitě u každýho trochu jináč, nerad bych to tvrdil za druhý... 

No to jo, ale otázka dlí v tom, že Sova měl na to asi "klid" a dost "samoty" a "prostoru ke snění" - i když měl syfilis (což měl kdysi každej pořádnej francouzkej básník, ne?.

Pokud by mu pod okny furt vyřvávali nějaký partičky, před ním zběsile blikala telka a z rohu pokoje na něj dorážela svým mocným hlasem manželka, po pokoji běhalo 5 dětí ...nevím, nevím, jestli by ty pokusy psát nekončily v domácím krbu.

Jasný HáDé, snad si rozumíme. Já to směroval k takové té maloměšťácké představě zatuchlýho domácího štěstíčka, kdy dva v papučích mlaskají pochutiny, čumí do bedny a jsou to zkrátka naši milí čeští pašáci!:::Už aby zas hrála Slávka, nebo dávali seriálek o tý něžný, co jí všichni ubližujou a ona se z toho dostane a vezme si toho nádhernýho super podnikatele... (čímž se samosebou nechci nikoho dotýkati...)