Je nebezpečně snadné vytvořit v Česku simulakrum – to je hrozivé poselství přímé volby prezidenta. Pro mediální konstrukt Schwarzenberg, vyrobený naší „kulturní frontou“ a naservírovaný publiku a mládeži s využitím formálních prostředků anarchistické a punkové subkultury, použil ten výraz poprvé Jan Čulík v Britských listech.

Slovem simulakrum se označuje obraz, který skutečnost nezobrazuje, ale nahrazuje a snadno může být proměněn ve fetiš. „Je zde vyprázdněn komunikační kód celé subkultury a absurdně zneužit pro pravý opak toho, co kdysi symbolizoval… je ukraden přesně tím, co tak bytostně nenáviděl a proti čemu revoltoval – (establishmentem),“ dodává Dominik Forman.

Přímá volba prezidenta byla od počátku vějička, nabízená pod heslem: Na stranickou politiku rozhořčený lid si chce sám zvolit svého prezidenta. Byl to fetiš, který měl lidi smířit s úpadkem demokracie pod vládou „rozpočtové zodpovědnosti“.

O vznikání a zanikání kolektivních fetišů v politických dějinách moderního českého národa jsem už mnohokrát psal. Fetiš je ztělesněná lež, ke které se lze přimknout, abychom vytěsnili nesnesitelnou pravdu.

Tak například po roce 1918 se Karel Čapek a jiní upřímní demokraté fetišistickým heslem My máme Masaryka! snažili vytěsnit nesnesitelnou pravdu o malé legitimnosti státu neexistujícího „československého“ národa a také o neschopnosti parlamentu změnit strukturu státu tak, aby byl státem Němců, Čechů, Slováků i Maďarů; během Pražského jara fungovala jako fetiš slabá demokracie První republiky; dnes nás fetiš Jan Palach má smířit s nesnesitelnou lehkostí normalizace a fetiš Mašíni zase s tím, že československá demokracie se v roce 1948 rozplynula jako sníh na jarním slunci a velká část „demokratické kulturní obce“ se začala věnovat oblíbenému národnímu sportu – běhu na pomoc vítězi.

Církevní a státní pohřeb udělal například z Václava Havla, kritika civilizace samopohybu a aktivního ekumenika až náboženského pankáče, fetiš, jehož uctívání by nás mělo smířit s rostoucí klerikalizací a oligarchizací společnosti a státu.

Proliferace fetišů v českých dějinách souvisí s „nesamozřejmostí národa“, o níž nedávno psal Jiří Pehe v Salonu Práva. Jen málo národů zakusilo tak obrovskou distanci mezi tím, co historie nabízela a co obrozující se národ od ní potřeboval, jako Češi.

Naše národní obrození pracovalo se simulakry a fetiši v míře výjimečné, připomeňme si jen klíčovou roli fetiše husitství, jehož uctívání mělo kompenzovat „neozbrojený“ způsob, kterým národ usiloval o svou samostatnost. Nevděčným až nebezpečným úkolem kritického českého intelektuála bylo nějak tu distanci zmenšovat, donucovat společnost přijmout větší porci reality, aniž by se národ vylekal, že vlastně nemá proč se obrozovat.

* * * Rozlišme mezi logikou zobrazení a logikou simulakra. Zobrazení odkazuje na něco za obrazem, za co musí být zobrazující odpovědný, obyčejně tomu říkáme realita. Jedná se ale pouze o naši zkušenost, k níž každý obraz nastoluje znepokojující vztah, děláme si jej přece proto, abychom čelili nebezpečí, že nerozeznáme, co je v našich zkušenostech důležité, že neporozumíme rozporům mezi zkušenostmi vlastními a zkušenostmi druhých lidí a nebudeme umět vřadit své zkušenosti do dějin našeho společného světa.

Logika simulakra naproti tomu nezobrazuje naše zkušenosti, nahrazuje je, a nabízí nám tak možnost uniknout před vždy zraňujícími (někdy nesnesitelnými) rozpory reality přimknutím se k fetiši. Kampaň Volte Karla! je typickou ukázkou logiky simulakra, kulturní fronta tu nadbíhá českému mýtotvornému libidu a traumatizovanému kolektivnímu podvědomí.

Fetišistická logika, všudypřítomná v politických dějinách moderního českého národa, se v kampani Schwarzenberg for president ukazuje v celé své nebezpečné energii. Naše „kulturní (a zčásti i akademická) fronta“ volí „knížete Karla“, jehož mediální simulakrum nemá nic společného s působením Karla Schwarzenberga v českém politickém systému. Funguje jako fetiš, ve kterém působí podvědomé motivy z oblíbených českých pohádkových idyl o dobrých „knížecích jasnostech“, přimknutím se k němu lze slastně popřít rušivou politickou realitu.

Obraz Karla Schwarzenberga v nedávných politických dějinách je obecně známý. Po krátké spolupráci se Stranou zelených založil s Miroslavem Kalouskem TOP 09 – už název té strany je simulakrum, slova „tradice, odpovědnost, prosperita“ jsou dokonale vyprázdněná, kdo a komu například je odpovědný za současnou krizi finančního systému?

Bankéři občanům poškozeného státu anebo celému lidstvu, jak by vyžadovala globalizace? Anebo té „vyšší instanci“, kterou Václav Havel neuměl pojmenovat, ale kterou ctil svým životem? Úspěch této groteskní mediální směsky hesel především u umělců a mladých voličů ukázal, že česká společnost má snížený práh vnímavosti k simulakrům a fetišům. Proti politice této vlády se protestovalo po větší část minulých dvou let, dokonce se na Václavské náměstí přes nepřátelství médií sešlo sto tisíc lidí. Pokusila se také o reformu školství, ta zatím neprošla, v omezené míře prosadila druhý penzijní pilíř, jejím největším úspěchem byly církevní restituce. Slovo restituce, invokující nápravu křivd, je tu jen fetišem, který nás má smířit s politikou postupné klerikalizace státu.

Považuji pak poslední dva ministry kultury vybrané TOP 09 za nejhorší v polistopadové éře, jejich jmenování je pro mě příznakem přezíravého postoje ke kultuře, typického pro tuto vládu. V obraze (ne simulakru) Karla Schwarzenberga nelze zodpovědnost za tuto antikulturní politiku škrtnout, přesto ale kulturní fronta „olizuje nohu, která ji kopla“.

Není to typické pro politický aktivismus české kulturní fronty v nedlouhých dějinách české demokracie? Neudělali takový konstrukt nakonec i z Havla? Nahradit obraz simulakrem a ten pak povýšit na fetiš zakrývající zraňující realitu a získat pro něj konsenzus – to je politický aktivismus naší kulturní fronty. Nemá ale umění simulakra bořit?

* * *

Fetiše patří ke struktuře lidské existence, nikdo se bez nich neobejde, ani národy, ani jednotlivci. V českém kontextu ale fetišistická logika už ohrožuje veřejný prostor v jeho základní funkci, kterou je demystifikace, odhalování simulaker a obrana zkušenosti. Snadnost, s níž bylo simulakrum Schwarzenberg zkonstruováno a proměněno ve fetiš, je varující. A varující je také spontánní participace významné části „kulturní obce“ na této akci. Jiří David napsal, že volební kampaň K. S. mu byla „znechucena stupidním zneužitím grafiky prvního alba Sex Pistols, v pravý opak toho, co tehdy symbolizovalo, tedy revoltu vůči establishmentu, britské královně a obecně k vládním garniturám“, a že odmítá „zapomenout na poslední neschopné ministry kultury, zradu Strany zelených, kauzu Čunek … (a na to, že) je vše …poppolitický kýč“. Aktivismus kulturní fronty je v tomto ohledu neetický.

Jaký je hlubinný motiv úspěchu simulakra Schwarzenberg v českém veřejném prostoru? Myslím, že volič musí volit mezi obrazem zraňující reality a útěšným simulakrem. Miloš Zeman je kus naší zraňující historie, víme o jeho zásluhách i deficitech, mně například se nelíbí jeho postoj k Temelínu, fixace na ekonomický růst pomocí investičních pobídek a následné podcenění ochrany životního prostředí, bagatelizace důsledků opoziční smlouvy a mnoho dalšího. Vím ale také, že jeho vláda byla úspěšná, že zachránila a privatizovala hroutící se banky, hájila sociální stát atd.

Stejně jako Václav Klaus je Miloš Zeman kusem naší společné historie, není to simulakrum. Naopak simulakrum Schwarzenberg je totálně podřízeno logice fetiše, přimknutím se k němu odmítáme realitu, totiž jeho stranickou politickou angažovanost, která by měla být rozhodujícím argumentem pro či proti.

Politické dějiny Čechů jsou neúspěšné, to je realita, za necelé století jsme měli osm států, jestli dobře počítám. Volit „pana knížete“ je symbolická negace našich dějin, které se nám moc nepovedly, jsme z nich unaveni, jsme v pokušení zvolit si (alespoň na chvilku) snění o tom, že jsme ještě poddanými a píšeme ponížené supliky dobrému pánu. V politice ale platí neúprosně tato zásada: i mizerná realita je lepší než krásný únik před ní.

* * *

Shrňme naši úvahu. Z kampaně Schwarzenberg for president dělá simulakrum pečlivé vyškrtnutí toho, že je stranickým kandidátem, předsedou TOP 09, že jeho zvolení je referendem o politice této vlády. Mediální negace této reality je postavena na hesle: „V prezidentské volbě nejde o překonaný šibolet pravice–levice, ale o osobnosti.“

Je to vrchol simulakrové logiky – církevní restituce, privatizace školství, penzijní reforma jsou jasné příklady pravicové politiky. Osobnost je v komplexní postprůmyslové společnosti, v níž roste podíl specializovaného vzdělání na tvorbě zákonů, pouhý fetiš, alespoň v mírových poměrech. V politice si konkuruje pravice a levice, kdo to popírá, konstruuje simulakra, ne obraz reality.

Je vždy lepší volit obraz reality, jakkoli zraňující a rozporné, než simulakrum, které nám ji milosrdně překrývá, neříká se nadarmo „krutá pravda, luzný klam“. Fetiš se ale vždy nakonec rozplyne a zbude po něm jen stud.

Volit Zemana znamená přijmout naše dějiny a být na ně rozhořčen; volit pana knížete, zkonstruovaného „kulturní frontou“, znamená naše dějiny nahradit simulakrem a mít z toho slast fetišisty.