básničku čtu, s dovolením i bez, asi takto:

Dalešice
Jsou linky jako třeba: 303 na Kuřim
světelná dráha nad břichem přehrady
sešívá železobetonová ňadra

Intelektuál, jenž se v počtu slabik zesnívá
zafuní na tři poštěvání v bas
štvaný ke zmlknutí - v dešti pro kontrast

(není nad zamilovaného hydro-inženýra)

jak jsem psal už posledně, není to samosebou, vybrat zrovna to, nebo ono slovo a umístit je vedle toho, či támhletoho. - viděno zvnějšku, jsou to redukce nespočtu kombinací. - a je vidět, že v těch redukcích se zobrazuje Tvůj původní svět, Tvoje prožívání a vidění, skrz Tvůj hlas. - neříct víc než je třeba/vhodné/žádoucí je taky způsob stváření světa. - mám čím dál menší dojem, že by se mohlo jednat jen o nápodobu známých postupů. - o chvilkové omalovánky. - napájecí drátky vedou pod povrch.

napadají mě vesměs podivné asociace. - "Kristýnka" - hned myslím na krizi důvěry ve vládě. - na "už zítra zrána ... " Ti ČLA napíše, že nemáš propadat opilecké sebelítosti (rozuměj: to neříkám já, - mně se to asociuje). dále: "žraní stínu", to je vůbec mňamka. - "hnát jejich vrahy na jatka" - super obraz. - a dále motiv masa, taky mě bavil. -

mně se líbí, jak je to zase vnitřně elastický, aj vtip se do toho přikradl. - pěkný, mnohobarevný, byť mé čtení asi devalvuje tu vážnější strunu, na niž vytrvale hraješ. - taky se mi líbí, že je tam většina konkrétních obrazů, to se dobře čte. - a trnoucí konstrukce mi ani nechybí, abych řek pravdu. - takovej sem tedy čtenář. :))

P.S. a ještě "Kristýnka by mala dnes ..." (asi kvůlivá "osvobozování" z masa; "vzdušný polibek" pád ze skály na zem; "něžné vody" v mých očích komplement prenatálu, tedy post-mortál. - jak jsem avizoval, samé podivné spoje, promiň :D)

musel jsem počkat, až na to budu mít náladu, a přitom zvážit, jestli ano, nebo ne, přičemž šance na procentuální dělení nebyla žádná. -

tak tedy: pěkně strakatá je. - vnitřně elastická, což u Tvých textů občas postrádám. - tady se Ti sklon ke knižnosti a hermetičnosti podařilo uchovat při životě a - nabít jej jako opakovačku. - připomíná mi to onu scénu, kdy 1 pistolník (Charles Bronson) sestřelí 3 proti němu stojící padouchy v jednom okamžiku. - též zde. - 3 hráči uvnitř básně, 1 zvenčí. - přímá řeč hraje úlohu přesně zbloudilé kulky. - a nepřeháním. - "oddělals je" včetně té ženy, míněno "poeticky trefil", dokonale. nelze pohnout jediným slovem tam ani zpět.

mám pocit, že vždycky jednou za čas to přijde ... :)

vidíš, to jsi mne překvapil. - tímhle směrem jsem neuvažoval. - díky použitým symbolům to na mě působí jako duševní záležitost. - ale co já vím o vztahu duše k tělu a mozku? - může to být obojí, nebo i něco dalšího. -

kdybys to chtěl redukovat na materialistický mechanismus, subjektivní duševní ohledy by odpadly a zůstala by jen starost o to, jak tělo s mozkem dokáže fungovat v aktuálním sociálně-ekonomickém prostředí. - a potom by z pohledu subjektu o nic nešlo. - bylo by v podstatě jedno, kdo co dělá, nebo jak funguje, protože v každém případě by na něj to prostřední reagovalo svými mechanismy a nějak by si jej "upravilo", aby se ve svém fungování necítilo ohroženo. -

jenže mně se nezdá, že jde z pozice subjektu jen o tohle, tj. stát se nějak fungující, zapojenou součástkou prostředí. - ať je tím prostředím samo tělo, v užším pojetí, nebo obklopující skutečnost, v pojetí širším. - myslím, že básnička sama říká, že se hraje o víc než o vztah mozku a těla. - např. téma rozplynutí/smrti - obnovení/zrození - je v ní výsostně individuálně prožité. a příběh subjektu se obrazí v souvislostech, které mohou přesahovat aktuální mozek a tělo, což vzbuzuje otázky po smyslu jakéholiv duševního života bez tohoto předpokládaného přesahu. - ale je též pravda, že odpovědí jsou různá světonázorová východiska, mezi nimi i to Tvé "mozkově-tělesné", samozřejmě.

tys mě chtěl jen nachytat, viď? :)

Mohu případně ještě rozvinout, proč jsem dal přednost "niti" před "zvukem". Když jsem přemýšlel o "zvuku" v roli podmětu pro sloveso "prýštit", nedokázal jsem si dobře představit, že by něco již "provždy odstřiženého" a "volného" bylo přirovnáváno k "medu v hrdle", tedy instalováno zpátky na své dřívější místo (tam, kde jsem viděl hlen, blanitý stisk a nit) - to mi šlo proti smyslu (pravda, s větší fantazií by se do hrdla dalo "nacpat" asi všechno - i odstřižení i volnost, a snad též povětří - ale tak daleko jsem se vydávat nechtěl) - kvůli tomu jsem hledal jiný podmět a našel jej v "niti". - způsobuje to především "med", a později i jeho přirovnání k sladkosti krvi, že mě 6. verš vraci k "hlenu" a "niti". - kdyby zvuk prýštil z hrdla (a bez medu), byl by pro mě na místě podmětu přijatelnější. - stále se ošívám při slučování představy "volného konce" a "prýštění hrdlem jako med"

čtu tedy tuhle pasáž syntakticky jinak, ale funguje to, takže jsem spokojen a můj čtenářský prožitek netrpí :)

docela se mi líbí verše 2. - 6., - celá centrální metafora. - trochu váhám nad přirovnáním "prýštící niti" k "medu" - viskozita a prýštění mi nejdou úplně dohromady. (po dlouhém zkoumání jsem usoudil, že "nit" musí být podmětem - nic jiného tam dobře nepasuje).

evokovaný obraz volnosti a prýštění (a vůbec životaplných peripetií "hlenu" :D) mi ale nekoreluje s významově opačným "soumrakem", nebo "tichem", či "prázdnem slov" - i kdyby "vlastní" jazyk/hlas zůstal skrz indispozici inhibován, jeho jakousi roli přejímá "dění" hlenu - na tomhle přenosu básnička přece stojí a přijde mi, že chce vyjádřit, že ani v takovéhle metamorfované podobě vše nekončí a nevyprazdňuje se a neutichá. (?)