to je pravda. - to je jako říct, že když se něco vyjádří slovy, tak se to tím taky neobohatí. - v náhledu tohoto poetického vyznání by bylo nejupřímnějším autorským aktem rezignovat na strukturu, verš, rytmus, metafory, motivy, obrazy a vůbec na slovo jako takové, které všemu akorát stojí v cestě. - takhle mi imperativ prd strukturu chtíc nechtíc vychází. začíná to "prd strukturu" a končí "prd slovo" - v opačném případě bych chtěl vidět byť i jen jedno jediné slovo, které existuje mimo jakoukoliv strukturu. (a tím nemyslím jen jazykový organismus jako celek, ale i tu nejmenší frázi - vše týkající se slov je poznamenané svými vztahy k jiným slovům a způsobem uspořádání - to už je struktura.)

a jestli má něco zautomatizovanou a konstantně odumírající strukturu každodenního jazyka vracet zpátky do života, tak je to poezie, nebo cokoliv ji připomínající, která si musí zvlášť pečlivě všímat toho, jak slova mezi sebou komunikují a co při tom vyvolávají. - jinak se takové neuvědomělé použití jazyka přesune na stranu balastu, kterého je všude dost. - tím nechci říct, že je potřeba o tom vědět teoreticky, ale když někdo vezme do rukou slova a nechce je chrlit na způsob výrobní linky, měl by mít pozorný přístup k tomu, jak jazyk funguje.)

pěkný, snový, krutý, průsvitný - životodárné přechody mezi záběry. stavíš tu nepravidelnou kostku z různých materiálů, nesymetricky, s vnitřním napětím a prostorem - to mám rád. - závěr zašlehne u Tvých textů méně obvyklým emocionálním uvolněním, mírně do hysterie a sentimentu, ale vzhledem k protiváze předchozích veršů je to pro mě spíš pozitivní jev, který se nepřepálil přes kritickou míru. (a především odkvétá jasmín jej s jistotou usměrňuje na pevnou, a přesto ne tvrdou půdu - to je trefa!)

nejkouzelnější: jmény co v ústech // rozvírají ostny // odpadlé ruce soch // jež doobjaly mrazy

v tuhle chvíli ještě přemýšlím, zda právě ty motivy, které jsi z pokračujícího příběhu subjektu nyní použila, jako další variaci, mohly být i jiné, zda to nemohla být jiná kombinace. zda nějaká nejzákladnější kostra básně není trvanlivě proměnlivá, nebo rozmazaná, zda na podobách její proměnlivosti záleží. - zda končí na úrovni, kde se konstatuje nějaké dění s jednotlivými rysy uváděnými motivickými částmi, aniž by byl nutný konkrétnější a logičtější celek nad nimi, který by určoval, "že to musí být takto a ne jinak". -

To poslední ber, prosím, už jen jako troufalé postranní pitvání něčeho, co ani u sebe nemám mnohdy pod kontrolou. - spíš jako podnět k úvaze, který text zavdává. - jak moc je případně nutná další jednotící rovina. - (já vim, je to děsný :DD, ale mě Tvůj styl zvlášť ponouká k analýzám - je to vděčný objekt, promiň :))

zachycuji další indicie Tvého příběhu, další fázi, aniž by mi bylo zcela jasné, kam chronologicky patří, ale také nepotřebuji vědět (ačkoliv to z textu při pozornějším čtení může být jasné - to nezpochybňuji) - ostatně přecházení v časech je u Tebe běžné a tvoří zajímavou složku.

zůstává podstatný dojem dění, pohybu, uvádění do pohybu, zastavování - tohle mě oslovuje nejvíc, souhra různých podob a fází pohybu (od strnulých soch po míjení a pravidelný tikot) s časem. - řeknu prostě, báseň je nabitá děním a žádná součástka nehraje vedlejší roli, i když celek nemusí tvořit zřetelný a přístupný obraz. - na tom posledním však nezáleží. - to je věc vhodné obuvi.