zůstanu u dojmů. vidím místa, která na mě působí příznivě (že osvíceným pod nohama...//...//...andělů - přičemž "nesamozřejmostí" si nejsem jist), místa, která mně vadí neobratností (zaklínadla diagnóz; neděti; okenní sklo; průstřelu vírou; nejasný stesk - adjektivum bych klidně škrtnul). -

celkově mi však vadí roztříštenost a zabíhání do detailů, které mohou dávat racionální smysl, ale báseň nenabíjejí a nechávají ji plochou (např. závěr 1. strofy, která začíná beztak silným náběhem do abstrakce, který je ještě únosný i slibný, ale potom se zakuklí, zakroutí a nic moc z něj nevyzařuje).

znovu bych mohl opakovat, že množstvím motivů a snahou zachytit ve významu co nejvíce, zhustit to k sobě, aniž by za zjevným vystupovala výrazná energetická plocha a dodávala tak další potřebný rozměr jednotlivostem, pro mé čtenářské uspokojení cesta nevede. - chybí zde syntéza, která by se neodehrávala ve spojitostech jen na jedné úrovni, ale při níž by obrazy poukazovaly v sjednocujícím proudu někam dál. - nevidím to zde.

nevadilo by mi téma samotné ani myšlenkově reflexivní styl básně, ale nepřijatelný je dopovídající, "Pravdu" zjevující, mentorský tón, kdy zúžené vidění převažuje nad nevtíravým podělením se o vlastní zkušenost. -

a v tom je rozdíl: 1) zprostředkovat zkušenost, s níž se mohu ztotožnit, k jejímuž rekonstruování se musím jako čtenář dopracovat skrz poetické prostředky, nebo 2) naslouchat hotovému, definitivnímu, a hlavně tezovitému výkladu toho, co jsem údajně prožil a co mám dále dělat. - tahle vtíravost je špatně a vyvolává u mě opačný efekt, než jaký byl zřejmě zamýšlen.

Chalíl Džibrán, nebo čínský filozof by si mohli dovolit něco podobného. - ale i v čínské poezii by převážila cesta nepřímá, vtahující do poznání skrz nenápadně rozestavěné kulisy. - to zde docela chybí.

Hlavní problém je v zobecňovacím tónu, který, možná paradoxně, vychází z nezvládnuté autorské důležitosti. - kdyby se takto podaný "obsah" sdělení nechal zprostředkovat skrz individualizované nástroje, kdyby těžiště pozornosti nebylo na potřebě vtlouct do vědomí nějaké pravdy, ale na hře nástrojů samotných, na jejich dění v básni, kdyby se tím nechalo bobtnající "já-moje pravda-moje zkušenost-tady vám říkám, jak to je" ustoupit do pozadí, byl by text otevřenější pro čtenářskou sebeprojekci, která je vždy nezbytnou podmínkou pro sblížení se s ním. -

přičemž nic neříkám o možnostech autorových zkušeností, ty se nedají popřít, ale způsob jejich předání na mě příznivě nezaúčinkoval. - má-li autor co říct, tím spíše je potřeba najít vhodnější způsob.

Dovolím si ještě jednu poznámku. Četl autor O. Březinu, J. Demla, nebo J. Zahradníčka? - věřím, že v jejich tvorbě by se našel nejeden podnět k přemýšlení o tom, jak se spirituelní tematikou naložit pokorně a s vědomím vyšší vůle nad sebou. - ono totiž na pozadí znalosti autorů uvedených a jim blízkých, vyznívají současné snahy (jako je např. tento text) vyjadřovat se k duchovním tématům poněkud nevyzrále, snad až troufale a v konečném důsledku, bohužel, i hloupě. - a to dojem z básní též nevylepší.

i když jednotlivé verše nezní špatně a oslovuje mě atmosféra, přeci jen to nestačí a mám pocit, že celek uvízl v abstraktní neurčitosti a obecnostech. (my-pravdy na věrohodnosti také nepřidají.)

zůstávám u dojmu navozeného známými motivy, které se nepodařilo (a snad to ani nebylo záměrem) uspořádat v novou a zřetelnější konstelaci. - ale, jak říkám, na nižších úrovních to oslovuje. Je poznat, že výběr a orientace obrazů nebyly neuvědomělé, a k nějaké syntéze dochází.