je to pěkný rozbor, hlavně tím, jak je nasměrovaný k věčně otevřené otázce syntézy v básni. - předpokládáme mlčky, že syntéza smyslu přímo souvisí s intenzitou básně, její energií. - co je však navždy nedourčené, nerozhodnuté, neboť se to přímo dotýká nadřazeného smyslu účinkování básně v kontextu všech jiných básnických textů, v proudu všelijak na sebe působících tendencí toho, čím poezie může být a CO má znamenat, je MÍRA syntézy významových prvků a odtud potažmo otevřenosti/uzavřenosti struktury. -

s tím si lze donekonečna hrát a báseň tím natáčet do různých úhlů, kdy se vždy jinak vyjeví vůči očekávání, konvenci, poznaným principům dění, žádaným projekčním plátnům, stvrzujícím pochodům atd. - tady zvenčí nelze říct, co je dobře a co špatně, co je "kontraproduktivní"; jakýms-takýms měřítkem je jen představa autora, jak by měla být báseň vůči svému nevyhnutelnému kontextu, který ji zrcadlí a uvádí do své jedinečnosti, nastavena.

trvanlivé, trvanlivé věci. - podporují mé dlouhodobé domněnky, že ona krusta neprostupnosti, již někteří zmiňují, může mít souvislost s perpetuálním nábojem básně, který se neočte ani na poněkolikáté. - možná proto, že cílem není sdělování smyslu, alespoň ne nadřazeným, nýbrž vyvolávání smyslu děním v básni, které není chaotické a má svůj směr přinášející pohyb (a dost možná zážitek pohybu v magnetickém poli nevyjádřených, leč stále nějak inherentně přítomných antropologických a existenciálních konstant ve čtenáři, působí jako další kondenzátor). -

dobré je, že projitím cesty se náboj nevyčerpává. - a zde sehrává, zdá se mi, hlavní roli odstup, který si udržuje označující slovo od svého referenta. Směr sdělení se jakoby odklání do neutrální zóny, v níž se může donekonečna opakovat akt významového přenosu, který zajišťuje metafora, ALE zároveň, a to je klíčové, neopouští hlavní syntetizující linku básně. Je stále součástí její intence, stále se podílí na splétání a vytváření její sítě, tj. těla básně (její syžet je víc křížný a vířivý než lineární, což posiluje náboj), strukturovaného podkládajícím smyslem.

označování takto funguje v několika sférách naráz, i když se nejedná o starý symbolistický princip. - důležitá mi přijde otevřenost a nedourčenost oné přenesené roviny označení, to, co jsem nazval "neutrální zónou", odbočka, která není jen "přeložením" jednoho významu do druhého podle metaforického klíče. (tradiční symbolismus je oproti tomu dourčený - pouze se u něj zdvojuje referenční akt, který v obou polohách náleží jedné lineární lince.)

- popsaný jev je zároveň i to, co někomu vytváří neprostupnou, nebo hůře prostupnou krustu. - ("Kruh" je v tomto smyslu průhlednější a významově uzavřenější, ale zase účinkuje přímou ostrostí symboliky.) -

vypočítanost možná měla svůj podíl, ale je to vypočítanost hodná Holana, nebo W. Stevense, takže těžko v tomto kontextu, na této úrovni něco kritizovat. (a opravdu, po druhém zamyšlení mi srovnání s oběma autory nepřijde ujeté - zvlášť pro jiskrnou odolnost obrazu. - jejich intelektuální vs. Tvou pocitovou rovinu netřeba nyní srovnávat).

například pro srovnání s "Domů", zde je náboj za slovy, ten třetí rozměr, vektor, který nesamozřejmě ubíhá k horizontu od čelní roviny zobrazení, dobře znát. - bude vždy trochu tajemstvím, co jej vyvolává do života, ale myslím, že napětí mezi vysloveným-zobrazeným a zamlčeným-zobrazeným hraje jednu z důležitých rolí. - autor/-ka pro to musí být zároveň v textu i mimo něj. - když je víc v něm, blíží se charakteru deníkového záznamu (jakkoliv je to hrubé zařazení, protože i deníky mohou být pěkně nabité), pro nějž není potřeba tolik energie a o který se může víc opírat než o báseň. - tohle mě napadá, když se ptám, proč na mě "Domů" působilo vyčerpaně (na rozdíl od tohoto).

klidná hladina pod okny, dost toho, dost onoho, mstivé léto, několik ukončovacích sloves, záporné předpony, explicitní adjektiva (pomalý, nehybný) - i na lingvistické rovině lze najít indicie pocitů, které při a po mém čtení převládaly a převládly: vyčerpanost až vyprázdněnost. - zpověď "utlouká" pomalu každým veršem. - z pohledu básně se je podařilo přenést. - jen se obávám, že tím, pokud by mělo jít o báseň, nejen o deníkovou reflexi, utrpěla i ona sama. - a to přesto, že tvar drží bez balastu, že obrazy jsou zřetelné, že tuhle a támhle se zablýskne; ale jak vypovědět to stmívání a ukončování, a přitom neutahat, nechtět vzlétnout se splasklým balónkem - tvrdý oříšek. - leč smělý pokus na těžké půdě. 3.5

pěkný příklad básně, jejíž obraznost je vystavěna na racionálním principu, přičemž rácio zároveň není hnacím poetickým motorem. ztotožňuji se s Jakubovým postřehem o časovém vyjádření věcí v čase běžně nepostižitelných. - tím i pro mě vystihl moment, v němž báseň transcenduje, a tedy se oživuje, za tu racionálně rozpočítatelnou kostru. - trochu jsem zaváhal jen u místa s celtami a ptáky, ale zdá se mi, že tentokrát tato dekorativně vypadající odbočka vhodně (snad až nezbytně - kontakt s asociujícím detailem na druhé straně hranice) rozšiřuje prostor.

mám dojem, že takto transparentní obrazy, evokující situace, jež nepřímo mluví svou existencí, jsou v Tvé poezii životnější než reflexe odrážející holanovskou dikci. (jakkoliv si dovedu představit, že k nim autor ze stejného rodu tíhne - viz např. P. Fabian, u nějž vytvořily nerozdělitelnou drůzu s jeho vlastním hlasem) -

samozřejmě, má-li autor zálibu v určitém způsobu sdělování, je těžké, nebo neproduktivní násilně to měnit. sám si nejsem jist, k čemu tíhneš více, ale soudě podle textů publikovaných v posledních měsících, bych řekl, že se bude jednat více o tento obrazově transcendující styl.

tak se taky podělím o svou percepci :). - spíš jako doklad, než nějaké kritické hloubání, protože Ti do způsobu psaní nechci zasahovat. - v první strofě na mě nedobře zapůsobily hned tři verše s genitivními omšelými metaforami. - to mě kapku rozladilo a mé otevřenosti vůči textu neprospělo. -

přešel jsem na 2. strofu, kde se mi celek rozjel, ve smyslu rozklížil, do abstrakce, kde se mi ani z asociativních spojů za motivy neskládá výrazný celkový obraz. - musel bych to analyzovat rozumem a z toho si snad domýšlet nějaké sdělení, ale to bych také musel být popohnán kumulující se energií, a to se, bohužel, nestalo. - nějak se to nekondenzuje. takže bych se musel ještě víc nutit dál číst. - několikrát jsem se zkoušel dobrat až do konce, ale to spíš silou. :)) -

řekl bych, že pro mě tahle míra abstraktního rozptýlení, kdy jsou zachycovány různé atributy příběhu, zřejmě i různě detailní, není moc vhodná. - potřeboval bych, aby mi při takovém způsobu odkazování zpoza slov vystupovaly výraznější, neracionální energií nabité kontury, jasnější proud. - (např. vymleté koryto souhlasů hučí povodní je v mých očích vykonstruovaný obraz, v němž se mi nic nerozsvítí, i když výrok by to mohl být smyslupný.)

ani drolící se neurčitost dalších obrazů, např.: mávat jako bys zaříkával duchy // anebo naopak volal na polární lišky // usazené do sametu zaručeně pravých příběhů, kde 3. citovaný verš sehrává negativní roli, protože ty 2 metaforické náběhy vyhodí do ztracena. - musím cítit, že něco zajiskří, něco se zmagnetizuje, protne a znásobí, abych měl ochotu se pustit do obrazu hlouběji, i když mu na první pohled nerozumím)

já vim, je to furt ta stará písnička, co Ti tu píšu :D. - nakonec máš docela jasnou představu, jak by text měl vypadat, jen s mým gustem se míjí.

anafora není nějak univerzálně dobrá, nebo špatná. - v tomto případě je však důsledkem jiného jevu, a sice mechanického přiřazování souřadných atributů k nevyjádřenému podmětu ("ty"), které jsou občas ještě rozvinuty. - jakkoliv i toto je ustálená figura, je též poněkud vyžilá a obávám se, že se ji v dané básni nepodařilo oživit. - občasným vypuštěním jsi by se na tom mnoho nezměnilo. -

když se vypustí, zvýrazní se nežádoucí holost struktury (ne sdělení) a její nepohyblivost, takže je vidět, že sloveso nakonec plní i maskovací-slepovací funkci. - maskovací, protože účinkuje jako falešný hybatel v textu, který by bez něj trpěl akutní nepřítomností slovesa, jež je jako slovní druh schopné báseň rozpohybovat. - falešná je ta role, protože stavové a významově prázdné sloveso toho v tomto směru moc nezmůže - tak by se dalo vysvětlit, proč nutnost přítomnosti jsi v textu autorka spontánně pociťovala, a zároveň proč je výsledek rozporuplný. - vychází ze samotného počátečního nastavení struktury.

vedle uvedeného nelze přehlédnout, že jsi plní funkci jambického činitele ve verši. - jelikož jamb je pro český verš neobvyklý, mohl být tento způsob předsunutí nepřízvučné slabiky veden skrytou motivací narušit metrickou jednotvárnost.

napadá mě ještě srovnání. - Krylova "Salomé" je v 1. strofě vystavena na obdobném principu. - tam se bez tvaru slovesa "být" obešla a bylo to ku prospěchu.

text na mě působí nezvalovsky. - zčásti obrazností a motivy (lampy, vynálezce, cesta městem, vyčlenění z davu, déšť - dohromady nálada jak z Edisona) zčásti stylem. např. knižní tvary a slovosled v 1. strofě jej vracejí do 20.-30.let. - jsou zde ovšem i novinky (sprej, strhávání lamp-kruhů a sugerovaný duševní svět, který by byl u Nezvala cizorodý). - připomíná mi to poetismus s iracionálními, proto/post-surreálnými výboji (pohřeb v krabici mléka). - hravost básně se mi líbí i touha vydat se mimo lyrické citové laguny. - kdyby byla stylově blíž současnosti, doporučil bych ji, protože nějakou technickou úroveň má.

 černá lovkyně

pomalu, ale jistě sem se do toho dostal. - piš takhle dál, jestli to pude. - máš vizi. - líbí se mi, jaký poměr udržuješ mezi metaforickým a realistickým zobrazením. - v tom vidím cestu dál, k neopotřebovanému jazyku. - i když to nemusí na první pohled tolik jiskřit a barvit. - po chvíli se chytnou spodnější a syrovější vrstvy, do toho nějak celkově posunutý, trochu nemocný svět - zavání propastnými proudy.