je to jednoduchá rovnice. pokud předpokládáš invariant, vlastní autorský hlas, a v procesu reference to, že jazykové značky odpovídají určitým a daným referentům - potom zacházíš s uzavřenou, autorem vybranou strukturou, byť by ten rezervoár, z něhož se vybírá, byl nekonečný - na této jeho vlastnosti totiž v tu chvíli, kdy jej vymezíš a uzavřeš do jazykového vyjádření v tom fungování, jak je proponuješ, nezáleží.

abys zachoval otevřenost a prostor pro kreativitu, musíš se vzdát jednoznačnosti v procesu znamenání, invariantu, autorského hlasu a všeho, co implikuje dokončenost a definitivnost na ose "grafický znak - jeho význam". - čtenář nemá před očima to nevědomé moře, nýbrž text, který je vymezený svou grafickou stránkou. - to je ten omezovací prostředek. - a když se ten omezovací grafický prostředek přímo "překlopí" do sféry významu, máš k dispozici stejně omezený korelát.

znovu: před pojmenováním mohou být Tvé dveře otevřeny, jak chtějí, ale čtenář k nim nemá přístup než skrze text - o tom mluvím od samého počátku. - pojetí jazykového znaku, které trvá na neměnném vztahu mezi označujícím a označovaným, je tím, co uzavírá dveře ke kombinatorice, neohraničenosti, proměnlivosti, nenadefinovanosti atd., o nichž se zmiňuješ, vnímaným v předjazykovém stavu - za, nebo před jazykovým znakem.

každý mluvíme o něčem trochu jiném, to je vidět. - ani já nezpochybňuji potenciál, s kterým pracuješ na úrovni předjazykového vyjádření. - jenže to NIKDO nečte - ani Ty to nečteš, protože se v této fázi pohybuješ mimo jazyk. - s tím nepolemizuju, a není pro mě ani tolik důležité, na rozdíl od Tvého směřování v diskuzi, co se tam odehrává. - jenže poezie (a jazyk obecně) není o tom, co nikdo nečte. - poezie začíná u jazykového znaku. (a kam to vede dál - o tom právě diskutujeme - kam to MŮŽE vést za daných podmínek znakové reference - jaké ty podmínky jsou. - Tebe asi víc zajímá to předjazykové dění - a já se snažím poukázat na to, co se s tím předjazykovým děním děje, když se vyjeví v jazyce, resp. jaká je možnost, že jazyk na ten materiál VŮBEC poukáže, že jej VŮBEC zjeví - protože nelze-li jej zjevit, tak jako by nebyl než v Tvém omezeném individuálním vědomí či nevědomí).

jinak jsou Tvá pozorování toho, co se děje ve Tvém vědomí předtím, než má někdo vůbec příležitost cokoliv číst, zajímavá a hluboká - ale stále nějak zapomínají na ten nezbytný přechod, na to, co se s tím vším stane, když se mají zjevit v jazyce, - jak funguje ten převodník do jazyka, aby jim mohl být svědkem také někdo jiný. - protože spoléhat na intuitivní telepatii nelze. - držíš se stále v tom neurčitém, pro druhé neuchopitelném metafyzickém poli před jazykem - no ale neva, i to je zajímavé. - je vidět, že Tvůj zájem se obrací k něčemu jinému. - že furt jako by měly navrch ony předmětné obrazy v různých podobách.

pokud jde o vnímatelský akt, - všimni si, že opět trváš na dominanci vlastního autorského hlasu, zatímco v mém pojetí je čtenářem stvářená varianta textu tou aktuálně existující - když Tě budu parafrázovat, pro mě je čtenář doopravdy tím subjektem, který text v okamžiku percepce píše.

takže znovu: implikuješ, že čtenář čte text, který má svůj předpokládaný vlastní autorský hlas. - čtenář nečte hlas, čte text. - to, že mu tak samozřejmě přiřazuješ autorský hlas, potvrzuje, že trváš na pevné vazbě mezi označujícím (čteným grafickým znakem) a označovaným korelátem (autorským hlasem) - důsledky, jaké z toho vyplývají pro text v jeho uzavřenosti, rozebírám v předchozím příspěvku. - možná už tušíš ten paradox sám: trváš na otevřenosti textu, proměnlivosti jeho významových možností, ale zároveň jej uzavíráš předpokladem vlastního autorského hlasu, který navzdory své předpokládané jednoznačné určenosti má být schopen rozehrávat hru mnohosti.

jiným případem by bylo vnímání hlasu struktury textu, která je proměnlivá v závislosti na tom, jak aktuálně vnímající subjekt dekóduje informaci uzavřenou do grafické podoby. - o tom, kde do toho procesu vstupuje nejasnost, viz opět minule. - ale chápu - Ty tuhle fázi nějak mechanicky přehlížíš, nebo nedomýšlíš - pro Tebe se zdá být důležité nakládání s předjazykovými entitami. - jenže to poezii nedělá, musím opakovat.

asi mi nezbývá než nakonec poukázat na rozdíl mezi tím, co má před očima čtenář na straně jedné, a co může vnímat autor v předjazykové fázi. - mezi tím je nespolehlivý zprostředkovatel, resp. nespolehlivě používaný zprostředkovatel - jazyk - který je zodpovědný za všechno dorozumění i nedorozumění, za jednoznačnost i mnohoznačnost v básnickém dění.

v tomhle bipolárním rozložení se Tvé úvahy týkají převážně toho, s čím nakládá jen autor - a často ještě na nevědomé úrovni, i když po čtenáři chceš, aby k tomu získal přístup, přístup k autorskému vlastnímu hlasu. - ale jak ten hlas zjevit do jazyka? - jak jej vůbec zjevit? - proto se Tvou pozornost snažím obrátit k jazyku.

co se děje při tvoření básně, souvisí s tím, jak báseň vůbec může existovat ve vědomí - tj. ve vědomí vnímajícím řetězec jazykových znaků (a to se týká autora jako prvního čtenáře stejně tak), víc, než si uvědomuješ. - soustředíš-li se na to, co se děje ve fázi předjazykové, jakkoliv ji nechci marginalizovat, stále ještě nepromlouváš do toho, co je vlastním a pravým živlem básně - tj. do jazyka.

v důsledku to znamená, že jsi ochoten, nebo schopen oddělit existenci subjektu od jazyka a vymezit mu místo v onom metafyzicky nejasném, symbolicky mnohoznačném prostředí předmětných obrazů, předjazykových idejí, konceptů, prožitků, vjemů, autorských a jiných "hlasů" (avšak pozor! - "hlasů", které nemají svou jazykovou podobu, protože potom by se již jednalo o text - o soubor označovaných - viz moje poznámka jinde o slyšení slova - a to bychom se vrátili na počátek našeho problému, tj. k otázce jak se předjazykový obsah zobrazí v jazyce, jak vzniká báseň). - Tvůj subjekt pro svou existenci jazyk nepotřebuje. - nemyslím teď "jazyk", který je pro druhé neuchopitelným autorským "hlasem" vznášejícím se v nějakém potenciálním významovém poli ve vědomí onoho subjektu. - nýbrž jazyk, který je potenciálem významů s počátkem u vnímaného grafického záznamu označujícího, tedy textu.

když si vystačíš se stranou idejí, hlasů, významů, konceptů a symbolů, a přitom zapomeneš, že jediným způsobem pro druhého člověka jak se jich zmocnit, je vyjít od jazykového znaku, od jeho zápisu v textu, že tohle je místo, kde začíná veškerá hra, stále ještě nehovoříš o jazyce a tedy ani poezii.

jeden příklad za všechny: Obrazy ve vědomí se nejen střídají a řetězí, ale také bleskurychle proměňují a navíc nejsou nikde nadefinovány ani co vyčerpatetelné entity. - kde se ty obrazy ve čtenářově vědomí vezmou? - nemluvíš stále ještě o fázi autorského vnímání, o vědomí autora? - asi ano, podobně jako v jiných případech. - zdá se, že automaticky předpokládáš, že to, co se děje v autorově vědomí, se nějakým zázrakem přenese do čtenářova vědomí - odtud odvozuješ potencialitu a kreativitu a mnohovýznamovost či bohatost dění. - není poezie ale PRÁVĚ o tom, jak to udělat, aby k tomu ve čtenářově vědomí OPRAVDU došlo? - jenže Tvoje úvahy se směrem k tomu, JAK to udělat, neubírají. -

nechci Tě cpát násilím, do nějaké potírané pozice :))) - o to mi nejde. - kdybychom si sjednotili jazyk diskurzu, zřejmě bychom se shodli ve vícero bodech. - ale hodí se mi, jak zde zastáváš metafyzická východiska, jejichž klamavost, nebo nedomyšlenost se snažil už zmiňovaný J. Derrida odkrýt u jiných myslitelů (zvlášť fenomenologů). - jelikož jsem se v rámci svých schopností nakazil jeho přístupem, snažím se jej v hrubých obrysech reprodukovat. -

to, co vytýkám Tvému přístupu, nejasnosti, na něž poukazuji, se částečně překrývá s tím, co Derrida vytýká metafyzickému myšlení. - v jádru je jeho odhalení klamavosti přístupu, který spoléhá na bezprostřední-nezprostředkovanou sdělitelnost ideových, předjazykových obsahů, konceptů, symbolů - tedy toho, čemu i Ty věnuješ primární pozornost. - je to odmítnutí předpokladu, že označující složka znaku je jen nějakým mechanickým otrokem označovaného, jehož má beze změny přenášet do empirického světa, protože se "zrovna" nachází v pro svět nešikovné a jinak nedosažitelné sféře idejí. - Derrida ukazuje, jak je vztah mezi označujícím a označovaným ve skutečnosti hierarchicky obrácený. a přenáší pozornost na zprostředkovatele - označující složku znaku (potažmo text), která se stává hlavním (a jediným hmatatelným) hráčem v jazykovém dění.

abych to shrnul: nejsem příliš v polemice s tím, co se děje ve vědomí autora - ať se tam děje, co chce. - ale nesouhlasím s Tvou nevyřčenou leč pro Tvůj přístup nutnou domněnkou, že stačí zachytit to předjazykové dění a že ono se to do čtenáře už nějak překlopí. - ne. - a navíc, postuluji ke zvážení možnost, že poetické dění ani nemá původ v tom předjazykovém světě, že to není zprostředkování symbolických obsahů, nýbrž že se teprve utváří způsobem, jakým se COKOLIV stává jazykem. - proto bych viděl původ poezie v aktu stávání se jazykem spíše než v pouhém odkazování k předjazykovým obsahům, jakkoliv "ozvláštněným" prostředky jazyka. Tedy, abych využil Tvé formulace, říkám, že text není autorem zvoleným korytem pro řeku obrazů. (přičemž neřeším, zda "autorův text" takovým je, nebo není - to je problém autora, ne čtenáře, který vnímá "svůj text").

Přirovnal bych jej k cestě vyznačované patníky slov, která se stává tím, čím je, až podle toho, jak ji kráčející naplňuje svou přítomností v nejširším slova smyslu. - autor poskytl patníky a půdu pod nohama, to nelze popřít - ale ani půda ani patníky nebyly jeho vlastnictvím - měl je propůjčené. - a jeho návod, jak obojího použít, se mezitím stal neúplným, protože slova, která použil, se nepřestávají lesknout a různě měnit v proměnlivém zrcadlení světla (a vlastně i světa), odrážejícího se do očí kráčejícího. - kráčející musí improvizovat a stávat se cestou s každým dalším krokem znovu. :DD

Než se dám do promýšlení Tvého náhledu na původ vlastního autorského hlasu (korelace vědomého a nevědomého v tvůrčím subjektu), což je pro mě metafyzická oblast, do níž přeci jen tolik nevidím, zkusím ještě jednou poukázat na příčinu uzavřenosti symbolické struktury, jak vychází z Tvého podání.

Příčina neleží v metafyzické sféře, do níž odkazuješ původ symbolických obrazů a možnosti jejich interakce (předmětů obraznosti - a můžeme předpokládat, že oněmi předměty-idejemi nejsou jen vlastní symboly, ale i např. zvukové prvky, barvy, komplexní významy apod. - tedy, že moje přirovnání ke zdobení vánočního stromečku není přesné), nýbrž v mechanismu reference samotném. - a souhlasím, tenhle pohled směrem od grafického znaku k jeho referentu (a skupin znaků ke komplexním referentům) - je možné charakterizovat jako pragmatický - vychází z pragmatiky percepce textu.


Říkáš: "Symboly jsou kreativním potenciálem, dosti pohyblivým na vícero úrovních." -

- druhá polovina tvrzení neřeší nic - jen ten samý princip rozšiřuje na další hypotetické roviny.

První část je však zajímavá a shoduje se s tím, co tvrdím já, ale z jiných pohnutek. Nehledám neurčitost v předjazykovém prostoru, na úrovni předmětů obraznosti - a nedokážu si úplně představit, v jakém momentu vstupuje prvek nepředvídatelné kreativity do prostředí jednoznačně označených symbolů, významů apod. - muselo by se jednat jen o matematickou kombinatorikou vyčerpatelný potenciál - a tedy opět o uzavřenost - je tomu rozumět? -

nevidím, kde jsou v této Tvé hře otevřené dveře za hranice aktuálního označení. - ta hra spočívá jen na předpokládané neschopnosti vnímatele odhalit všechny potenciální vztahy mezi symboly. - jenže tohle je iluzorní potenciální kreativita - nakládáme při ní s uzavřenou množinou entit ("autorem vybraných obrazů", které jsou nějak uspořádány - což je asi způsob dodání jim "autorovy řeči", "kódování do řeči" - jinak si nejsem jist, co pod tím rozumět), vymezenou souborem jazykových znaků konkrétního textu - znaků, které mají své referenty v metafyzické oblasti, kde se mohou účastnit svých hrátek. :) -

tyto "hrátky" v Tvém podání doopravdy znamenají, že je zde již předem daný, vytvořený-hotový potenciál vztahů a možností, který je čtenáři jen z nějakých příčin (a nutno předpokládat, že dočasně) nezjevný. - a domyšleno do důsledku, toto "rozehrané možné jeviště" vlastně čtenáře ani nepotřebuje - vždyť je zde, ve světě idejí, ve světě invariantu, v předpokládáném světě, který nezáleží na aktu vnímání, - a čtenář je jen tím, kdo je má objevit ve své úplnosti a obvykle mu špatně rozumí. - v takovém případě není možné připisovat kreativitu (která se musí spojovat s lidským fenoménem) na stranu textu - za kreativní, sebe-kreativní skrze odhalování struktury textu, by se nechal označit pouze vnímatelský akt (že bys tedy nevědomky, proti svým explicitním východiskům, přeci jen stranil existenci textu ve čtenářské realizaci, - zůstává-li pro Tebe tušená přítomnost kreativity a hry důležitým aspektem díla?) - pokud nechceme rovnou předpokládat nekonečně dlouhý text, který by byl nekonečně dlouho vnímán - no, ale k tomuto druhu textovosti, či intertextovosti - v jejímž rámci by bylo snazší si představit efekt neohraničeného textu - asi nesměřuješ, ne? -

dále onu uzavřenost potvrzuješ odkazem na dominantní postavení autorského hlasu, který prvky vybral (více nebo méně přesně k nim odkázal do předjazykového "nevyčerpatelného", "bezbřehého" rezervoáru), usouvztažnil je, - a cílem čtenáře "v lepším případě" by mělo být naladit se na autorův hlas, aby (avšak nezapomínejme, že se tak děje v opačném směru!) identifikoval ony předměty obraznosti. - nepopírám, že i o toto se může čtenář pokusit, jakkoliv toho nikdy nemůže dosáhnout, ale v mém pojetí je takové čtení jedno z mnoha, nadstandardně označené přívlastkem "autorské".

i když se zaštiťuješ obraty jako "absolutní otevřený potenciál obraznosti", nebo "neuvěřitelný počet vzájemných reakcí" - nelze zapomenout, že to děláš vždy s vědomím textu ohraničeného konkrétně označenými předměty obraznosti (tedy idejemi, neproměnnými entitami). - aby to fungovalo, jak by sis přál, musel bys předpokládat neukončený text - ale potom můžeme zapomenout na koncept vlastního autorského hlasu, který by nezbytně splynul s hlasem Všehomíra. - a jaké rozlišování mezi hlasem struktury (textu), jak jej poznává čtenář, a vlastním hlasem autora (údajně vkládaným do textu jeho původcem) by zbylo? - nijaké, vrátili bychom se k variantě, při níž je text aktuálně "jen" tím, čím jej z moře neomezených možností dělá vnímatel. - jenže ani já, ani Ty nevěříme, že čtenář nakládá s takto neomezenou množinou - potom by se ztratily i rozdíly mezi jednotlivými texty. -

pro Tebe z poslední věty vyplývá, že je nutné odložit maskovací, (sebezáchranné), obraty o nesmírnosti a absolutní otevřenosti, a přiznat, že v Tvém pojetí narážíme na uzavřenou strukturu díla - a proč ne? - být proponentem uzavřenosti textu v době, která přeje ambivalencím, je mi sympatický počin. - to si nyní nově uvědomuju, že i takového přístupu je třeba si vážit, protože má svůj kořen, který vytrhnout by bylo zhoubné.

pro mě z toho vyplývá, že musím předpokládat strukturu s pohyblivou hranicí. - strukturu, která nevisí ve vzduchoprázdnu absolutních idejí, netečná k přítomnosti/nepřítomnosti čtenáře, ale jejíž existence je vázána na akt konkrétní čtenářské realizace. - z pohledu autora je potom akt tvorby jednou takovou čtenářskou realizací, která svůj odraz nachází v grafickém zápisu. - bez konceptu vlastního autorského hlasu se tedy obejdu.

V mém chápání (a musím předeslat, že jsem si to nevymyslel - to bych samozřejmě nezvlád, nýbrž přežvýkal z J.Derridy - odtud fouká vítr) je hra umožněna uvolněným vztahem mezi označujícím a označovaným na úrovni jazykového znaku. (odkud se přenáší na komplexnější prvky značení v textu - motivy, zvukové vzorce, ideje, témata apod.) - právě ta zbývající vůle mezi oběma stranami, ta v podstatě propast, která mezi oběma složkami znaku vyvstává, a která je vždy nějak provizorně překrývána deskou aktuálního porozumění, je zdrojem pohybu a kreativnosti. - Pohyb a kreativnost jsou aktualizovány s každým novým čtením. - nejmarkantněji na úrovni slovních významů a jejich asociací, aluzí a konotací, které vyvolávají. - ale děje se tak i na rovině syntaxe, která se též proměňuje v závislosti na čase a prostředí vnímání, tj. stejné členění věty působí různě na různé uživatele (navíc v různé době). - nejstabilnější je zřejmě rovina, která je hned po ruce - tj. fonetická, hlásková. - ale víme, že zvukové konstelace hlásek mohou vyvolávat různé prožitky u vnímatelů. (různě evokované pocity krásna a ošklivosti, zjednodušeně řečeno) -

tohle všechno spadá do situace, kdy je na počátku text - systém grafických značek, jimž je třeba přiřazovat významy, jejichž konstelace a korelace je třeba dekódovat na všech rovinách.

neřeším a nedokážu zodpovědět otázku, kde se text bere. - vím, že jeho prvním vnímatelem je autor - podle toho, jak text slyší, nebo vidí (vnitřním sluchem, nebo zrakem - nebo, v extrémním případě, sleduje ruku zapisující slova), tak jej zaznamenává. - teorie o hledání jazykových značek pro předjazykové entity vypadá lákavě, ale nepostihuje všechny možnosti. - např. jak si "představit", vnitřním zrakem identifikovat složité abstraktní struktury, které text vytváří? - co lze "vidět", jsou některé díly na jedné úrovni (předmětně symbolické). - - a jelikož máme nějaké ponětí o konceptu slovního významu, přiřadíme takovému obrazu nepřesný, nedefinitivní koncept, který vyjádříme grafickým znakem. - již v tuto chvíli vnášíme do procesu jazykového značení míru nejednoznačnosti - již na tak, řeklo by se, elementární úrovni. - lze i "slyšet", "cítit", či jinak nejazykově prožívat - potom nacházíme jazykové "ekvivalenty" pro zvuky, pocity, emoce, což musí být ještě méně přesný postup než v případě obrazově představitelných konceptů. (nemusím určitě vysvětlovat, že když slyšíme slova, jsme již uvnitř jazyka a prvotní otázka po původu se tím nijak nezodpovídá).

příklad: cítím něco jako napětí, které později identifikuji jako "strach", nebo "touhu", nebo "očekávání" - když napíšu odpovídající slovo a někdo si je přečte, vytvoří si chuchvalec představy, která má nějaké shodné rysy s mým prožitkem, ale mnohem spíše si vyvolá povědomí o nějakém svém prožitku, které bude mít vlastní rysy, bez souvislosti s těmi mými - a co teprve nastane, když se několik takových představ sejde, notabene ve vztahu, který bude umožňovat nejedno uspořádání? - co s těmi průvodními pocity, které to které rozpoznané, vnímatelem zvolené uspořádání dále vyvolá (líbí - nelíbí)? .

můžeš namítnout, že pro Tebe, jako autora, existuje alespoň autorský invariant - ale není to iluze? - jsi schopen četbou vlastního textu (a lze ověřit, že je to vyvoláno četbou?) - restituovat přesně ty stavy a vjemy, které jsi měl při čtení? - nebo bys měl raději připustit, že se setkáváš s jiným textem, než jaký jsi zaznamenal? (a že fungování takového principu - odbočím-li k praxi - umožňuje pozdější autorské opravy, vnímáním textu z jiného místa, než bylo místo původní tvorby).

proto text nemůže být tím, čím jej vidí autor, i kdyby jazykové znaky přiřazoval k předjazykovým entitám co nejsvědomitěji. - tohle přiřazování a vše, co znamená, existuje jen v danou chvíli pro autora v dané podobě. - koncept invariantu je nemožný, nebo zbytečný, protože invariant by se paradoxně proměňoval s každým dalším čtením. -

navrhuješ-li navzdory všemu autora jako zprostředkovatele invariantu (tzn. té uzavřenosti, která z Tvého pojetí vyplývá, z pojetí vlastního autorského hlasu), zapomeň na slova o mnohosti, variantnosti, proměnlivosti a hře. -

zapomeň dokonce i na čtenáře, který nemusí uvádět text do života, na existenci textu jako takového. - v nejlepším případě máš co do činění s otiskem autora (resp. neznámého původce) v jazykové podobě, kterému může, ale také nemusí být někdo další svědkem. - jestli takový text někde existuje, nebo ne, je pro text samotný v podstatě jedno. - nemusí to být jedno čtenáři, to uznávám, který chce testovat své sebe-kreativní schopnosti při setkání s možnou dosud neznámou jazykovou strukturou. - ale není to hra, jejímž původcem by byl primárně text, nýbrž hra, která staví na vnímatelově omezeném sebepoznání a poznání světa. - o tom viz výše.


poslední 2-3 odstavce jsou improvizací (zvlášť v drzém popírání možnosti invariantu, za které by mě některé autority smetly ze stolu) a je dost možné, že jsem v nich toleroval díry. - stále s vědomím, že nemohu a nechci dospět ke konečným odpovědím. :))

nakonec, abych vrátil Tvá slova, nijak zle přijímáná - to Tě ujišťuji, o zjednodušení, - nejeví se být spíš Tvůj metafyzický přístup advokátem v jádru přímočaře strnulého dění v díle, byť je z kosmetických pohnutek "zabalený" do peřinky přibližných a hřejivých výroků o mnohosti? :))

jinými slovy říkáš, že je zde předjazykový invariant ("předměty obraznosti"), který se pouze přeloží, za asistence chrastění, blikotání a dalšího "atmosférického" čarování, do jiného znakového kódu - tj. jazyka, protože ony "předměty obraznosti" jsou samy o sobě nepřenosné. - věšení vánočních ozdob (jazykové prostředky) na vánoční stromeček (symbol) je tedy báseň . - kdybys byl hudebník, můžeš to samé předznakové jádro vyjádřit zase kódem hudebního jazyka apod. -

dále to předpokládá, že dílo je uzavřená struktura (plus mínus nějaká odchylka v závislosti na individuálních realizacích textu) - odtud možná pochází koncept vlastního autorského hlasu. - čtenář by pak dekódoval danou strukturu (její hlas), se všemi jejími atmosférickými a významovými složkami více nebo méně přesně (zrcadlil by její invariant) jako tento vlastní autorský hlas.
(a znovu nezapomínejme, že jsou zde jen grafické symboly, mluvíme-li o textu, které se teprve postupně skládají v komplexnější významotvorné složky, do nichž patří všechny ty barvy, zvuky, nálady, jež připomínáš)

to poslední necháváš jako otevřenou otázku, to je pravda, protože zrušíme-li možnost, že čtenář vnímá hlas struktury odlišně od autorského hlasu, a zároveň připustíme, že autor nemusí být vědomým původcem toho kódu (významový potenciál jej přesahuje) - setkáme se s obtížně řešitelnou záhadou, kdo je tedy, jaká identita, původcem textu, resp. hlasu vloženého do něj. - řečeno jinak: jak může být autor původcem hlasu struktury, když zároveň připustíme, že jej struktura přesahuje? - musí zde být buď rozdíl mezi hlasem struktury, jak jej vnímá čtenář, a vlastním autorským hlasem, nebo je autor vědomým původcem hlasu struktury a její potenciál jej nepřesahuje.

v prvním případě je nutné vrcholně metafyzické řešení: - původcem vlastního autorského hlasu je neznámá identita, netotožná s údajným autorem. - původ tvorby by se tak primárně odsunul do nevědomé sféry psychofyzické osobnosti (kterou navzdory všemu musíme předpokládat, neboť texty nerostou na stromech). - podmínka totožnosti invariantu a vlastního autorského hlasu by byla zachována, posouvá se jen zdroj tohoto hlasu.

úplně jiné řešení, a k tomu se kloním v předchozím komentáři, v podstatě se je snažím implikovat od počátku, je nepředpokládat existenci invariantu a odsunout existenci díla ne do světa absolutních idejí a hotových, byť nevyjádřených, symbolických struktur, které čekají na své objevení a "přeložení" do jazyka, nýbrž přiznat dílu existenci pouze v okamžiku vnímatelské aktivity, se všemi důsledky, které pro to přináší aktuální stav jazykového systému. 1) jak jej na text aplikuje čtenář a 2) jak jím ožívá psaný text, který sice může být neproměnlivý na úrovni označujících znaků, ale který podléhá neustálým proměnám na úrovni významů korelujících s těmito znaky (a znovu mám na mysli všechny vrstvy, tj. od zvuku hlásek až po abstrahované celky a intertextové souvislosti) -

jde v první řadě o to, že proměnlivost vnímání díla (a z mého pohledu tedy jeho existence) je přímo napojena na proměnlivost jazykového systému, který je nese. - a to nejen ve významu historickém, ale též podél osy jednotlivých čtenářů - že tedy v díle nejsou zakonzervované významy všeho druhu jednou provždy (ideje, aluze, symboly, barvy, zvuky atd. atd. - vše, na co si vzpomeneme, že se podílí na tvorbě významu v díle). - je to, zdá se mi, opačný postup, než který navrhuješ Ty, když předpokládáš neměnné ideje (symboly) přenášené jazykovými značkami. - já kladu na první místo text a jeho proměnlivé a stále jinak omezované a umožňované možnosti dosahovat k jeho významovým korelátům.

doufám, že jsem Tvé podstatnější body shrnul víceméně náležitě, kdyžtak mě oprav. - sám už víc přidávat nebudu, to by byla spirála otázek bez jasných odpovědí. :))

to je prima, v otázce "vlastního hlasu" a kdo jej textu propůjčuje, narážíme na další velké vzrušující téma. - jen krátce několik návodných otázek:
- kde a kdy existuje text v pravém slova smyslu (tj. kdy a kde je vnímán)?
- je slovo, které čte čtenář (míněno doslova - řetězec grafických znaků - nic jiného před očima nemáš) tím stejným slovem (potažmo frází, větou atd.), které četl autor? (neboť autor je čtenářem též skrz své okamžité zpětné vnímání textu - nebo dokonce skrz prvotní vnímání textu ve vědomí - záleží, odkud přicházejí slova)
- jsou vztahy mezi pravděpodobně jinak vypadajícími slovy v případech několika různých čtenářů navazovány stejným způsobem a vytvářejí stejné sítě? (jak moc stejné?)

jistě nelze zpochybnit, že autor je tím, kdo předkládá řetězce grafických znaků, které mohou ostatní na základě jazykových konvencí nějak dekódovat. - ovšem nejistota začíná hned u prvního slova, protože konvence nepokrývají jazyk stoprocentně (naštěstí - jinak by ustal pohyb a vynalézavost by byla nemožná) - je zde nutně volné místo pro individuální dotváření, doplnění systému kódů a jejich dešifrovaných významů. (a paleta začíná u konotací/asociací jednoho slova a končí někde u povědomí o společensko-kulturním kontextu daného jazyka).

lze si tedy představit, že varianty, podle nichž jedno čtení nebude odpovídat druhému, se množí geometrickou řadou. - tuhle variantnost ani nezpochybňuješ, to chápu, ale pokud jde o rozpoznatelnost, nebo identifikaci, vlastní dotvoření hlasu, k němuž autor poskytl primární indicie - hm - tam už se k prvenství, nebo k nadřazenosti autora nepřikláním. - ani autoři si nemusejí (a vlastně nemohou, nejsou-li vševědoucí) být vědomi plného významového potenciálu předkládaného textu.

a z řečeného se vrací otázka: jedná se "jen" o ozvěnu, nebo spíš o vlastní hlas, který textu v poslední instanci dává čtenář, veden autorem předloženým návodem? (a může proto i vnímat, kde má návod mouchy, nebo kde se vymyká svému vnitřnímu řádu, jak jej čtenář rekonstruuje) - zároveň však i čtenář může postupovat nepřesně a svádět vlastní chyby na nedostatky návodu. - potom je třeba alespoň teoreticky předpokládat, že existuje správnější řešení - věrnější návodu, tzn. autorskému vlastnímu hlasu, v rámci možností, v nichž se vůbec lze přiblížit vnímání a kódování druhého člověka.

je to složité téma, jak je vidět. existují školy, které čtenáři ponechávají prostor pouze pro "místa významových nedourčeností", což znamená, že významová kostra je daná a liší se jen ve svém různém "vymalování". - oproti tomu, dekonstrukce zpochybňuje jistoty sdělování již na úrovni jednotlivých slov (a vysvětluje, jak moc se slovní významy odvozují od předchozích výskytů slova a jejich bezprostředního okolí, které význam pokaždé modulují)


ještě k nevyostřenosti - pozor na směšování dvou rozdílných momentů - v jednom se "neostrost" obrazu stává významotvorným prostředkem - referentem je vlastní neostrost, která však musí být přesně, velmi ostře vyjádřena - impresionismus neznamená bezhlavé matlání barev na sebe - ba v případě pointilismu se jedná o matematicky propočítanou metodu.

vedle toho neostrost, již jsem měl na mysli, je neostrost v označení, které nedosáhne na svůj žádoucí referent. - efekt neostrosti nebyl žádaný, vznikl bezděčně, na základě chyby. - v praxi je pochopitelně těžší dokládat, o jaký případ se jedná.

přesně tak, zvlášť s ohledem na to, co dodáváš v posledním odstavci. - jsou texty, které přijímám jako celek, ale vadí mi u nich nějaká místa, tak na ně poukážu a řeknu proč.

tohle je jiný případ - zde, mohu to tak říct, napadám celkový přístup, nebo se snažím charakterizovat to, jak mi text celkově zní a jaké jeho rysy mi v tomto přístupu, stylu nejsilněji zaznívají - je to komplexní záležitost. - a nechtěl jsem, i vzhledem k citlivosti rozhraní, vzhledem k tomu, co jsem označil za nešťastnou drúzu, zabíhat do konkrétností, v nichž by se podstata problému ztratila. - navíc si myslím, že tentokrát by vybírání jednotlivostí mělo i opačný efekt - problém je propletený, a do značné míry na povrchu nezjevný - skrytý.

další věc je, zda je záměrem tohoto rozboru něco dokazovat (a vyvozovat z toho důsledky - má něco autorka na svém přístupu měnit?) - ne, není. - proč? k čemu by nějaké dokazování bylo, v oblasti tak neexaktní? - byl by to hrad na písku. - na jednu stranu není třeba říkat, že toto je špatně (špatně vůči jakému smyslu? - vždyť příspěvek je populární, živě se účastní komunikace na ose autor - čtenář, je pro mnohé uspokojující, ba vrcholně uspokojující - proč tedy něco měnit?), - na druhou stranu, zní mi, jak mi zní - a toto znění jsem tu charakterizoval - že to může vyvolávat negativní konotace ohledně jeho abstrahované hodnoty, je vedlejší, protože taková abstrakce závisí na tom, k jakému dalšímu účelu by se text měl použít. (literární kontext, historicko-vývojové hodnocení apod.)

co zbývá, je homogenní pohled, který se opírá zčásti o argumentaci, zčásti o čtenářskou zkušenost, zčásti o vnímatelský cit a zčásti o individuální poetické a estetické preference - a to jsou dohromady proměnlivé hodnoty, na jejichž základě nelze nic dokazovat neodvisle od jejich nositele. - jedině, jak říkám, spoléhat se na jistou homogennost, koherentnost, snad i důslednost náhledu. -

pro další čtenáře pak případný smysl vidím v tom, že jim následování percepčního a analytického procesu může urychlit, usnadnit, zpřístupnit, uvést do souvislostí, na způsob katalyzátoru, jejich vlastní ponětí o tom, co a jak se může v básni odehrávat. - tuhle zkušenost máš určitě sama - přečteš si někde něco a zjistíš, že je Ti náhled blízký, aniž by ses k němu musela sama zdlouhavě prokousávat.

pokud se Ti moje charakteristika-kritika s vlastním textem nepropojuje, a tady nepopírám, že je vedena na zobecňující rovině, takže žádný div, navrhuji toto: zkus si v textu sama pro sebe nacházet ty jevy, které uvádím. - pokud je tam nezjistíš, pak Ti patrně nezbyde, než se od mého náhledu distancovat a přijmout za svůj nějaký jiný.

(a pokud jde ještě o ty citace - mohl bych použít odhadem 90% textu a zařadit jeho části k uváděným charakteristikám - byla by to krutá vivisekce, či autopsie, podle toho, jak živý/mrtvý se text komu jeví)

Pescatore, trochus mě vypescoval, ale je poznat, že mě máš rád. - tak až se uklidníš :)), zkus se na text podívat takto:
není to mdlé seno. - poukazuji na tento rys, protože to s tím proudem bych nemohl konstatovat o každém Tvém textu. - a rozvíjím dále, že místy je proud silnější a místy slabší - což jsou věci, s nimiž se dá něco dělat. - je to věc pozornosti ke kontextu a věc soustředění na zdroj. - taková slabší místa se opravují v rámci analytické reflexe v druhém a třetím kole, když je síť rozprostřena a jde jen o to ji dovyspravit. - možná na to vyspravování nevěříš, možná raději spoléháš na primární vnuknutí. -

Na rozdíl od toho jsem přesvědčen, že dobrého autora z talentovaného dělá teprve schopnost chirurgicky operovat v tkanivu textu, že samotné svádění inspirovaného, oživeného materiálu do nádoby nestačí. - tohle nemusí mít nálepku "vysoké", "destilované" poezie bez života - jde o respekt k přesnosti a čistotě hlasu.

psal jsem již dřívě, že texty mají sklon sklouzávat k těm berlám, k těm místům, která znějí cizím hlasem, která se vzdalují vlastnímu hlasu básně, kde se setkávají s nedotažeností - prožitek není dovydolován, obraz není doostřen a spokojí se s náplastí; nebo se pro obdobnou, opětovně procházenou situaci zvolí vynález - fráze, metafora - odněkud z dřívějška, tak jak je použil jiný autor v jiném literárním kontextu. -
není vždy jasné, jak tyto invaze souzní, nebo ne se záměrem (který text vždy nějak implikuje - ať si jej autor prožívá jak chce, na tom nezáleží - čtenář vnímá implikace z textu a z toho, co se do něj dostalo) - a proto záleží na individuálním čtení.

dokážu si představit, že ta místa jako odcizující nevnímáš. - nebo to prostě někdy nevyjde a dostane se to tam a nejde to opravit - no potom není co řešit, ale nechtěj po mně, abych to vnímal Tvýma očima, to by sis to mohl číst sám. :)

ano, k první části, není žádnou ctností, že si někdo rád čte a že má nadšení a ambici psát. - Poezie si vybírá sama; a s ohledem na to, co implikuješ dále, - musím uznat, že se má kritická měřítka postupně posouvají. -

před rokem, nebo tak, jsem víc zohledňoval nadšení. - jenže to poezii opravdu nedělá. - jako je zbytečné kriticky potírat kde co, přišlo mi nyní vhodné připomenout (a snad nejen tentokrát), že i poezie je oblastí, v níž existují hodnoty a pravidla, že je to expertní oblast. - zlehčení je fajn, ale má i odvrácenou stranu rozmělňování, rozřeďování, slevování z nároků (jak na straně čtenáře, tak na straně autora) s náběhem k jakési popularizované masovosti.-

tenhle poslední efekt se možná podceňuje na pozadí slov o tom, jaký je o poezii relativní nezájem, jak je společensky okrajová a ekonomicky nenávratná. - z pozice tohoto podcenění pak vyplývá možná větší tolerance k poetickým projevům všeho druhu, s větším ohledem na kvantitu než na kvalitu. - i když je elektronické prostředí jinak strukturované než papírové, protože zde není takový důraz na pyramidální hierarchii a protože více věcí může existovat paralelně podle horizontální osy a neruší se a není třeba proti nim nijak kriticky vystupovat, jsou zde tak či onak vyjádřené sféry většího zájmu, exponovanější oblasti, kde se může odehrávat něco důležitějšího. - no, a do toho jsem se rozhodl též promluvit. :)

elektronické prostředí má špatnou pověst, převážná většina solidních autorů zde není, nebo zde byli a odešli, a snaha o serióznější kritiku v rámci možností a dovedností může být tím, co tyto autory přiláká, aby to tady bylo čtenářsky zajímavější. - a znovu říkám, nejedná se o vertikálně orientované prostředí, tzn. přítomnost solidnějších autorů nevylučuje přítomnost těch méně kvalitních - jejich světy si zde mohou nerušeně vegetovat.

takže kratochvilný kabaret je fajn, sám se sem chodím taky bavit, ale protože beru tohle prostředí vážně, pokud jde o Poezii (byť to může vyznívat nemódně, naivně, nebo dokonce trapně pateticky), reaguji i s vážnou tváří.(až nebudu mít čas, tak se na to asi taky vykašlu :)

nechci skousnout všechno, zvlášť ne nezměrnou náruč, nebo bolí do kdysi (viz mé vysvětlení u dřívějších příspěvků) - ALE, jako celek na mě básnička působí chvějivým podkladem, a to si mě získává. - i obrazných nápadů a přesných tref je mnohem více než těch výpomocí (které patrně jako výpomoc nevnímáš, tak si to vysvětluju, ale z mého místa to jsou berle, na jejichž místě mohl být svěžejší prvek - proto). - závěr s motivy konzumace balancuje na hraně spotřebního veršování, ale rád konstatuji, že ani z nich vlákno nevymizelo, tak je mohu přijmout. - pěkný, dotýkavý počin - neustrnulý.

ze slov, resp. z veršů, docela chápu, že autorka má poezii ráda, že umí poskládat slova tak, aby nedrhl rytmus, že dokáže vyjádřit nějaký prožitek, nebo spíš popisně dokumentovat, co zrovna bylo po ruce, ale jinak to na mě působí převážně neslaně nemastně, vcelku bez nápadu. -

Tam, kde měla být alespoň vykupující bezprostřednost (nevinnost), často přichází imitace a náhražka, s nimiž spoluúčinkují gesta a náběhy reflexí, pohledy na svět původem odjinud (třebas nyní pociťovány jako neodlišitelně osvojené) - tak obecně provařené, že nemohou překvapit; tak nevýbojné a opatrnické, že nemohou znepokojit ani zasáhnout; tak málo vyhraněné do dříve neviděných barevných konstelací, že nemohou oslepit ani jiskřivým zábleskem okamžiku. - spíš pohltí jako bezzubá, trochu barevná, trochu sladká, trochu štípající kaše, po jejímž pozření se čtenář/-ka nadopován/-a dávkou estetického ibuprofenu vydá bez dalších otázek a pochyb plnit své životní povinnosti. - Nebo se na první místo dostává úsilí o 'poetický zjev' (podle neurčité konvencionalizované představy o tom, jak asi poetično vypadá). -

Pokud by se z této nešťastně srostlé drúzy podařilo bezprostřednost vyoperovat, jejím ekvivalentem by byla mělkost a nevzrušivost obrazů. - Styl básně je ve své podstatě "autenticky" náhražkovitý, bezděčně se připodobňující vzdáleným polorozpadlým vzorům, z nichž kompiluje tu ono, tu támhleto a nekriticky mele semínka vodivého vyjádření dohromady s lyrickou hlušinou. - Pravda, děje se to dnes a denně v různé míře u drtivé většiny autorů - avšak neuškodí občas si to připomenout i u díla, které se těší mimořádné čtenářské přízni v tomto kratochvilném múzickém prostředí. :)


delší rozbor pro pokročilejší
zájemce, leccos se opakuje z výše řečeného - běžný čtenář nechť, prosím, ignoruje

neměl bych snad tolik námitek proti odrůdě zenové poetiky pomíjívého okamžiku, kdyby byla vyostřeně přesná, nerozmazaná přes obligátní a vybledlá gesta. ta zde sice mají být, jak lze tušit, tou neokázalou a čistou lehkostí, ostrostí a přesností, věrností chvíli, ale jsou jen málo vynalézavou (s modalitou klonící se ke slovu vůbec) probírkou dříve vyřčeného a konstelovaného lyrického arzenálu;
neměl bych námitky proti této poetice,
- kdyby nebyla nahusto prošívána reflexivními klišé, jež zde působí jako nápodoba jinými a jinde objevených postřehů;
- kdyby nebyla hrou na poznání, které jakoby nechce být poznáním, které jakoby chce být nevinným ničím;
- kdyby nebyla hrou na neokázalou metafyziku chvíle, která chce být tak neokázalá, až zakrývá prázdnotu za líbivou, hladce klouzavou, lehce stravitelnou, bezproblémovou, bezkonfliktní svrchní vrstvou; (a hru na lehkou metafyziku anticipovat musím, protože co jiného hledat - očekávat za nenápadně, avšak údajně nabitě se tvářícími obrazy - a není-li v nich ani tento moment nabitosti (poetického oživení/napětí), co potom vůbec mělo být zaznamenáno a vyjádřeno, aby to šlo číst jako něco z oblasti poezie?);
- kdyby nebyla hrou na lyrizovaný nadhled nárokující si tu stejnou nevinnnost, kterou znovu zrazuje echo odjinud (nejkřiklavěji v oddíle "všednodenní poetiky" č. III - takhle nějak se hledal způsob proti akademickému a filozofickému patosu před 60 lety). -

nemohu té nevinnosti, která je alfou a omegou stylem a prostředky implikovaného přístupu, věřit, protože je kontaminovaná buď 1) snahou znít tak, nebo onak básnicky, nebo naopak 2) nešikovností, která sklouzává k hříchům, jež uvádím výše. - a co nakonec s nešikovnou nevinností, byl-li by to ten případ, bezděčně a snad z nešťastné shody okolností/podobností vyznívající jako x-tý odvar (nebo raději kompilát poetických prostředků nedosahujících svébytnosti, soběstačnosti) z něčeho původnějšího? -

převládá u mě pocit, že mám před sebou nadšení šikovně zpracované četby, pokud jde o styl a výrazivo, a potřebu něco si pro sebe zaznamenat, snad i něco z prožité skutečnosti; avšak ne zaznamenat způsobem, nad nímž by Jan Lopatka zajásal, nýbrž již nečistě zaznamenat s touhou být, řekněme, za každou cenu, básní - to, pokud jde o vnitřní angažovanost. Nebyl by to sám o sobě problém, kdyby se text nevyskytoval v kontextu, v jakém se nyní vyskytuje.
- aby nedošlo k mýlce, nepodezírám autorku vůbec z neupřímnosti - ba naopak - musím říct, že ta upřímnost, s jakou dostává přijaté a přejaté podobě poezie, je nejvíce na závadu, pokud bych měl text nahlížet jako nový poetický akt. -

ovšem zároveň se musím ptát, zda o to zde někdo stojí, zda se nejedná jen o můj soukromý ohled při četbě jakéhokoliv textu a zda doba přeci jen nepřeje lehkým vývarům, v nichž se nic neděje natolik, až se toto nedění stává hlavní konejšivou, hladivou, či uklidňující či kdovíjakou devízou. či zda se nejedná o nějaký mně nesrozumitelný poetický styl, s hodnotami, jež jsou mimo dosah mého poetického chápání.

rádo se stalo;

neměl jsem na mysli konkrétního autora, nebo konkrétní text, i když egilův styl mi hlavou prolétl, to je pravda. - nechtěl bych se však zrovna tady zaplétat do implikací ohledně egilovy tvorby.

upřesním proto, že jsem vycházel spíše z představy abstrahovaného stylu, pro nějž jsou charakteristické patetické a ke knižnosti směřující obraty, a který je poznamenám též kvazispirituální náladovou mlhou.

pokud jde o ty "hustoty", v mých očích je jimi text protkán, stačí si vzít i jen 1. strofu a její lyricko-abstraktní výrazivo; " úsvit nedoručen"; "den se schovával"; "zlé si přichystalo své"; i dále "kameny prolévaly bystří krev"; "dostřežený vězeň" apod. - to zní moc jako nápodoby starších a ještě starších postupů, což by nevadilo tolik, kdybych za tím vnímal nějaký posun a nové opodstatnění jejich použití. - takhle jen čerpají z toho dění, kterého byly schopné při svém objevném použití jako původní obrazy. - moc se opírají o svůj původ. - nemám dojem, že se Ti podařilo přesadit je do jiného kontextu a aktualizovat je - jsou to sice obraty, které mohou dávat jakýs takýs racionální smysl, když je převedeme na výroky, ale poeticky jsou vyčpělé, a proto nakažené nedůvěryhodností; charakteristické tím, co píšu v předchozím odstavci. - chybějí nové, neotřelé souvislosti; (a jelikož ani v syntéze nevstupuje do textu další protiváha, tento rys potažmo přebírá celek)

abych se vypořádal s těmito stylovými rysy textu, hledal jsem cestu v záměrné travestii.

kompozici, nebo vůbec přítomnost záměru v textu nechci nijak zpochybňovat, a neříkám ani teď, že je to bezhlavý guláš, v tom si rozumíme; lišíme se však v pohledu na životnost zvolených obrazotvorných principů.

nedělá to na mě špatný dojem. - i když s travestiemi bývá potíž v tom, že nejsou samonosné. - je třeba myslet na styl, od kterého se odrážejí. - a potom mi vždy vyvstává otázka, zda se jen odrážejí, nebo zda se staví na vlastní nohy, řečeno obrazně. - zda ze stínu stylu, z nějž si berou základ, vystupují. - i tady, abych překousl různé nikam nevedoucí hustoty, musím přivírat oči. - je třeba, aby travestie byla o krok dál. - aby přišla s novou zemí. - jinak je to jen zábavné reflektovaní odumřelého, proti tomu nic, ale také stejná bezradnost v tom, kde hledat to živé, pokračující.

to vše chápu a nechci s tím ani moc polemizovat, to se týká především Tvého hledání místa v tomto způsobu komunikace. - u čeho bych se rád však zastavil, a na co bych lehce poukázal, je používání hodnot "dobře", "špatně", "dokonalost" apod. ve vztahu k dílu. - v reakcích na jafiny komentáře se pokouším vysvětlit, proč se nejedná o obecně přiřaditelné hodnoty k dílu. - proč "dobře" z pohledu autor-dílo může být zároveň "špatně" z pohledu čtenář-dílo a obojí, tj. dobře i špatně, o díle vypovídají v závislosti na tom, z jakého (čího) místa se na ně díváme. - mohou spolu koexistovat a jejich rozlišovací funkce se ztrácí.

proto si myslím, že používat tyto hodnoty ve vztahu k dílu obecně je pro autora zbytečná zátěž navíc, zbytečné kladení ohledu na to, co se nedá nijak definitivně uchopit, a pro čtenáře je to zase nicneříkající informace, neboť si své "dobře" nebo "špatně" zjistí sám.

prožitek novosti, objevu apod. (rád souhlasím s úpravou označení, neboť se tím zdůrazní rys, který mám na mysli od počátku - měřítkem této novosti/objevnosti je jen vnímatel, nejedná se o nějakou abstrahovanou "novost" existující jako hodnota mimo individuální vědomí) - od něj vede linka k rozhodujícím existenciálním východiskům, nebo postojům u vnímatele, a musím připustit, že je více možností. - motiv novosti, objevu, pohybu, změny může být hlavním životním hybatelem. - ovšem stejně tak pro někoho zase stvrzování, jistota, přebývání ve známem a bezpečném - obojí lze vztáhnout i k prožitkům rozkoše, vnímatelského uspokojení apod. - jenže odsuneme-li novost/objev do pozadí, jak rozlišíme předchozí akt od toho současného a dále od toho následného? - leda by někdo fungoval na opačném principu: proměnlivost by mu/jí byla vlastní a cílovým prožitkem by pak měla být neměnnost. - když to aplikujeme na proces čtení, proč si málokdo vystačí s očítáním 1 standardizované básně na dané téma, danou situaci, daný pocit/prožitek? - nakonec i Ty sama nepřímo přiznáváš, že Ti u Vězina příspěvku chybí moment objevu: čteš pravděpodobně to, co už jsi někdy, kdysi, v nějaké srovnatelné podobě četla na jiném místě. - takhle to funguje ve směru čtenář - dílo.

zato ve směru autor - dílo je tomu dle očekávání naopak. - proto bývá i častá diskrepance mezi tím, co považují sami autoři u sebe za více zajímavé a co je více zajímavé pro čtenáře. - jedná se o rozdíl pohledu mezi zevnitř a zvenčí a rozdíl mezi aktem autorské konstrukce a čtenářské rekonstrukce díla.

pro autora může být, a hádám, že i často bývá, slastný pocit v samotném tvoření, projikování se a v následném přiřazení díla ke své lidské hodnotě apod. - tohle je pro čtenáře zvenčí méně významné. - podobně je pro autora sebeobjevný, a tedy pravděpodobně slastný a uspokojující sám akt vy-jádření, z-vnějšnění, u-vědomění duševního obsahu o sobě. - a tady souhlasím s Tvou myšlenkou, že pro Vězu se mohlo jednat o setkání s novostí, s objevem ve vztahu jejího existenciálního "já" k onomu duševnímu obsahu. - proto to pro ni může být uspokojující. -

jenže čtenářovo "já" je ve zcela jiném poměru k tomuto "cizímu" obsahu. - a cizí přestává být až ve chvíli, kdy tento objev přestává být pouze událostí v niterné komunikaci autora/-ky se sebou samým/-ou a kdy do procesu vstupuje akt transcendence, který z komunikovaného obsahu, materiálu, prožitku dělá objekt nadřazený pouhé niterné události, pouhému urovnání vnitřní komunikace, a stává se komunikací přenosnou, sdílitelnou. - kdyby na prvním místě byla tematizována např. radost ze samotného aktu urovnání, navázání komunikace se sebou samým (což je v textu též částečně přítomno a dává to podnět ke čtenářské empatii), byl by to jiný případ a nabízel by se k přesahu lépe. - takto, jak je vyjádřen, zůstává pouze záznamem o události, která má hodnotu především jen pro autorku. - jako dokument o jejím prožitku. - dokument, který podobným způsobem podalo již mnoho lidí před ní.

čtenář není statistikem dokumentů o události, která může mít pro vnitřní svět autora jedinečný význam, zatímco pro něj by to byla další čárka v kolonce na dané téma. - aby nebyla, vstupuje do hry požadavek odlišení, jedinečnosti, a potažmo novosti, objevu ve způsobu. - v opačném případě, pokud nechceš však zkoumat duševní svět speciálně té, či oné osoby, by Ti jako čtenářce stačilo zůstávat u již poznaných textů. - na rozdíl od toho, způsob není pro původce primárním zájmem, když chce navázat onu niternou komunikaci. - počítá se jakýkoliv funkční způsob, který umožní dostatečné prožití obsahu. - z toho je též vidět, že kořeny autorského a čtenářského uspokojení nad textem vyrůstají každý odjinud.

dobřes to rozlišila a napověděla mi, co musím domyslet.

kdybych měl tedy upřesnit svůj jazyk, zádrhel, ve vztahu k novosti/ne-novosti poznání, nastává tam, kde právě ten duševní svět, a klidně do něj můžeme zahrnout (musíme zahrnout, když se bavíme o poezii) i způsob jeho zprostředkování, vyobrazení a jeho individualizovanou podobu, příliš splývá s tím, co jsem potom korektivně označil za antropologické univerzálie, konstanty. - a musím hned dodat, abych se vyhnul zárodku další nepřesnosti, kterou koriguji níže, že tím míním již dobře známé, prožité konstanty a univerzálie, neoddělené a neoddělitelné od způsobu jejich zprostředkování (protože nic, kromě absolutních idejí, nepoletuje jen tak ve vzduchoprázdnu :) - takže vidíme, že již na prvním kroku směrem k duševnímu světu nás provází i způsob jako hodnota

. vidím 2 hlavní případy: 1) buď je duševní svět autora/-ky chudý, nevyhraněný a zjevuje nám pak jen ty konstanty, o nichž už dobře víme, nebo 2) předpokládáme, že je bohatý co do vnímání a tvarování/reflektování skutečnosti, ale nepodaří se jej zprostředkovat. -

z textu samotného se to ve vztahu k původci rozhodnout nedá, protože jinak než skrze text, potažmo skrze jazyk obecně, v tomhle případě do člověka nevidíme. - takže je docela možné, že Věza je duševně bohatá bytost, ve smyslu bodu 2, ale zatím to ve slovech neumí vyjádřit, protože jí z toho vychází neslané, nemastné a ploché sdělení (které samozřejmě v jiném kontextu, než je kontext básně, v jiné komunikační situaci, může sehrát svou důležitou životní roli; skrze své další funkce.)

tohle je stará známá věc, že nejen autor, ale i vnímatel musejí mít nějakou sdílitelnou, průnikovou duševní kapacitu, aby se mohli v díle setkat. - rozdíl je mezi nimi v tom, že autor má zvláštní nadání (a myslím, že to lze označit za zvláštnost, prostě talent) zacházet s prostředky vyjádření, zobrazení apod. - specialita prožitku není vše, ba řekl bych, že může vytvářet hradbu mezi autorem a čtenářem, a sice když převáží úzce vymezené ego nad egem transcendujícím (a bůh vysvětluj, co je to za tajemný proces :)) - fakt, že "úzké ego" (nemám teď lepší než toto vágní označení) není tak speciálním, sdílitelným prožitkem, je asi dán právě tím, že se jedná o malé ego, které nepřesahuje, které nás nechává o samotě a do nějž se druhá bytost nemůže projikovat. (protože projekce je základní podmínkou sdílení)

trochu jiný případ je, když autor dokáže vnímateli cestu k novému prožitku sebe, která zatím zůstávala jen potenciální, nerealizovanou možností, skrz své dílo otevírat. - to je ostatně naděje většiny autorů :DD - kdyby tohle nefungovalo, tak se nemusí nic publikovat. - a je vidět, že i v tomto případě se kruhem dostáváme k tématu sdílitelnosti, tj. antropologických univerzálií. - ovšem rozdíl od bodu 1 je v tom, že jsou to nově objevované univerzálie i pro vnímatele - v tom zůstává podmínka novosti zachována.

a potom je zde novost stylová, výrazová apod, která ale není zcela oddělena, nemůže být zcela oddělena od subjektové transcendence mající původ mimo umění, a zase recipročně, transcendence to samé umění pro svůj výraz potřebuje. - i tahle novost bude v nějakém vztahu k duševnímu světu subjektu, který Tě zajímá. - chci ještě říct, že dělení na formu a obsah je zkreslující iluze, terminologická nepřesnost. když si pracovně vezmeme termín "obsah", musíme počítat i s tím, že je v něm kus "formy" a naopak. - že v obrazu duševního světa člověka je už obsažen kód způsobu jeho tvarování, strukturování, selektování ve vztahu k okolní skutečnosti. a podobně naopak, nelze tvarovat dílo, tj. prezentovat živou "formu" (a právě proto, že to nemůže být jen forma, dávám slovo do uvozovek) bez přítomnosti toho, co J. Štolba příhodně nazývá "niterná angažovanost" - ale to už je na jindy. :))

Tato situace, do níž jsem jen tak lehce nahlédl, navádí k úvaze na obecnější téma: kde a jak se bere v člověku schopnost vyjadřovat své pocity slovy uspořádanými do nějakého tvaru. - když připustíme, že se s tou schopností nikdo nenarodí, ale postupně si ji osvojuje, najdeme začátek u prvních citoslovečných výkřiků. - následují plnovýznamová slova. potom věty, a tak dál. - v lepších případech zvládnou mluvčí i složitá souvětí a odstavce :D.

část té schopnosti patrně vychází z experimentování s dosud nabytými prostředky, část je přebírána od zkušenějších mluvčí a znovu více nebo méně zpracována. - díky tomu se výroky, výrazy a způsoby vyjadřování prožitků a pocitů (když zůstaneme u tématu diskutované básně) do značné míry opakují. Do menší míry k nim jedinečnost, "idiom" mluvčího přidává něco nového. - nebo taky ne. - záleží, jak bohatý je onen prožitkový, imaginární, slovo vnímající a objímající svět mluvčího.

z pohledu mluvčího (autora) je cíl splněn, když se podaří vytvořit požadovaný vztah mezi prožitkem a jeho slovním vyjádřením. - dojde k projekci duševního obsahu do jazyka a je hotovo. - z pohledu čtenáře, příjemce sdělení, pak kruciálně záleží na charakteru komunikační situace. (dále jen KS)

je-li zde X nezainteresovaných čtenářů, kteří nejsou v první řadě zvědavi na duševní svět konkrétního autora, nýbrž na způsob, jakým se tento svět vyobrazil do jazyka, nebo na to, jaký vůbec tento již vyobrazený svět je (ve srovnání s niterným, předjazykovým prožitkovým jádrem, tvořeným patrně množstvím antropologických konstant a univerzálií), vstupuje do KS významně hledisko novosti. - dá se předpokládat, že většina čtenářů bude zklamaná, když bude nacházet stále a touž báseň, kamkoli se podívá. - proto je variabilita potřebná. - setkání s již dříve poznaným vede zpravidla k neuspokojení čtenářské potřeby.

aby čtenáři předcházeli tomuto zklamání, vědomě či nevědomě si ukládají informace o absolvovaných KS - pokud jde o zaznamenávané beletristické projevy, jsou to hlavně tituly děl a jména autorů. - to je čtenářův svrchovaný prostředek. - vedle toho, jsou-li k dispozici vhodné technické a společenské podmínky pro vytváření KS (zde konkrétně publikování textů), je zase svrchovanou věcí každého autora/-ky, zda a kdy takovou situaci vytvoří.

třetí skupinu tvoří moderátoři s jistou omezenou znalostí dřívějších KS (autorů a jejich textů). - jejich informačním přínosem je schopnost vidět jednotlivé KS v kontextu jiných KS a tím nabývat schopnosti srovnání a rozpoznání specifických znaků té které situace, jež, a tím se dostávám konečně k jádru :), slouží doplňkově čtenářům při pořádání jejich vlastního souboru zkušeností s KS, tj. pro nás texty. - neměly by, čímž se dostávám k druhému jádru, sloužit k diskriminaci autorské aktivity, stejně jako by neměly být diskriminovány ze strany autora, pokud nejsou zjevně tendenčně zkreslené apod., protože slouží k orientaci třetí strany, tj. čtenářstva, v desítkách tisíc publikovaných textů.


(pokusil jsem se napsat to záměrně polopaticky, aby byla poznámka přístupná i literárně méně školeným čtenářům.)

jestli si dobře pamatuji, myslím, že mě prve (tj. v době zveřejnění příspěvku) od čtení odrazoval jeho název. - ani teď z titulu moc nemám, ovšem vnitřek, text sám, stojí za čtení. - je se o co opřít. - křížení přírodních motivů s intelektuálními podněty a otevřenějším navazováním motivů mi připomnělo P. Kabeše. - myslím, že máš prostředky na podobný vysoký styl. - nechci to moc rozmontovávat, podle dojmu, místy zabíhá text do ne úplně přesvědčivého obrazového konstruktérství/akademismu, ale kostra je živá. - pro mě nejzajímavější ve středové pasáži s očima. - i další místa před a po. - pozitivní dojem převažuje určitě.

(a hele, teď sem mrk na cit-i-zenovu poznámku - haha - jemu to samé připomnělo zas jiného autora. - dobrá trefa. - taky bych s tím souhlasil, kdybych V. Effenbergera znal víc.)

je to pěkný rozbor, hlavně tím, jak je nasměrovaný k věčně otevřené otázce syntézy v básni. - předpokládáme mlčky, že syntéza smyslu přímo souvisí s intenzitou básně, její energií. - co je však navždy nedourčené, nerozhodnuté, neboť se to přímo dotýká nadřazeného smyslu účinkování básně v kontextu všech jiných básnických textů, v proudu všelijak na sebe působících tendencí toho, čím poezie může být a CO má znamenat, je MÍRA syntézy významových prvků a odtud potažmo otevřenosti/uzavřenosti struktury. -

s tím si lze donekonečna hrát a báseň tím natáčet do různých úhlů, kdy se vždy jinak vyjeví vůči očekávání, konvenci, poznaným principům dění, žádaným projekčním plátnům, stvrzujícím pochodům atd. - tady zvenčí nelze říct, co je dobře a co špatně, co je "kontraproduktivní"; jakýms-takýms měřítkem je jen představa autora, jak by měla být báseň vůči svému nevyhnutelnému kontextu, který ji zrcadlí a uvádí do své jedinečnosti, nastavena.