ale můžeš to nic sevřít tak dokonale, že z něj nic nezbyde. - tedy takhle by mohl vypadat teoretický plán. - do praxe už Ti nemám co zasahovat. :)

alespoň krátce dojem, který ve mně zůstává: dívám se do právě rozšláplé vrstvy ledu na louži v luční trávě. - chladné záblesky se křižují ve večerním, měsíčním světle, hrany a úhly leží přes sebe, a někde se ještě ozývá touha vynořit se z té malé přírodní kalamity, jež postihla subjekt i báseň. - není mi to moc blízké stylově, ale je toho minimálně 51%.- :)) -

nejvíc mi vadí hra s nejasnostmi mezi motivy a proměnlivou dikcí, střídání rejstříků, kdy fráze padají do textu trochu na způsob vloček, nebo malých trosek; cesty namířené do různých směrů a zanechané uprostřed pole; obrazy, jež jsou zčásti poctivě tajemné a zčásti připomínají nedovřená vrata vyplouvajícího trajektu. - do "boty-loďky" zatéká. :))

chtělo by to vynořit se o jednu, dvě prožitkové hladiny výše, aby byl materiál složený do lepší vodivosti - jsem si jist, že něco by odpadlo a zůstala by jen zdravá a silná čára.

shrnu to ještě jinak: básnička se mi moc nelíbí, kdyby šlo o tohle, nejedno gesto bych v ní nemusel, ale jsou v ní místa, která mě silně přitahují, stejně jako vklad, který z ní vnímám - něco silného i v tom polámaném obraze. - asi tak.

když čtu též po nějaké době tuhle sérii drobností, mohu říct, že nějakou velkou změnu stylovou nevidím - ale, pomysli, co je to za jev: stejně jsem to přečetl, i když bych měl jakoby přece vědět, co bude následovat a nic nového nečekat. - čte se to lehce, jako cukroví, nebo bonbóny. - a myslím, že i v té jednoduchosti nějaký háčíček vždycky je. - že to není mlácení prázdné slámy. - něco v té "drobotině" žije a to je pro mě hlavní. - na metafory nemysli. - to přichází přece samo s tím, co potřebuješ vyjádřit. - Tvůj jazyk je jiný. - možná právě ta odlehčená a jasná prostota má kořeny v tom, co se u jiných autorů navenek projevuje jako složitá nebo temná metaforika. - akorát že Ty nastavuješ světu jinou tvář. -

ono totiž, zdá se mi, často se zapomíná, že poezie není jen to, co se zapíše, ale především to, co se nezapíše, co se zredukuje, co se smlčí - a přitom k tomu skrze to, co se vypoví, vedou neviditelná vlákénka. - na počátku je jazyk nezměrným potenciálem slovních a významových kombinací - na konci je to svět vměstnaný do špičky stébla. - tady někde bude šálivě jednoduchý princip Tvého psaní. - (vždyť např. haiku také nejsou žádná metaforická salta.)

mohu s klidným svědomím napsat, že by mi tenhle styl jednou za čas chyběl. - a moc mě nezajímá, zda bych jej našel i jinde. - nedíval jsem se, chodím na něj sem. :) (a dám Ti i jeden čokoládový Dukátek - za to se dá pořídit zlatá klička na okno ke vzdušnému zámku :)))

ticho, jak je prezentuje 1. strofa, je charakterizováno negativně (prázdno, bez vášně) - když to čtu opakovaně, tak tam poukaz na slovo sedí (i když je to neurčité obecné slovo, které má potenciál léčit i uřknout - přesto své původní čtení rád opravuji) . - později se situace obrací ve prospěch ticha. - "vzdušný zámek", kde není co dodávat, evokuje tiché útočiště. - pozdější odvážení správné míry ticha potřebuje slovo až od toho okamžiku, kdy by se ticho hrozilo překlonit v negativum. - takže pravda, motiv užitečného slova se vrací. - hm, ticho se v básni proměňuje, to je zajímavé. - "mlčenlivý strážný" = "spánek" - kdyby mě to samo napadlo, tak bych uznal, že tam místo má.

básnička není hned průhledná, takový styl mám rád. - aj bych řekl, že je rafinovanější, než se mi na prvních pár pohledů zdálo. -

je opravdu smysluplné chtít "vykoupit polibek bílých úst slovem"? - tahle postulovaná možnost mi do textu nezapadá - všechno směřuje k tichu, ať dočasnému, nebo věčnému, proč tedy chtít je něčím vykupovat - rušit? - 2. strofa ještě posiluje vědomí odchodu nasměrovaného do ticha (proto se mi nabídka změnit tento směr slovem, jako by to mělo přinést něco lepšího, žádoucnějšího, jeví bezúčelná) -

"mlčenlivý strážný" též jako by spadl do scény z rekvizitáře, navíc zdůrazňovat, že "už nemá víc co říct", když ani nevím, zda kdy co řekl a jak by to mohlo souviset s odchodem do ticha (a co vlastně stráží?) - působí jednonoze. - "dva západy" - nerozlousknu (leda by šlo o tradiční symbolistní význam - "západ-smrt"?) -

ale několik zbylých veršů jsem si přečetl rád. - líbí se mi odvážný záběr do těžkého tématu. - škoda pro mě několika nepřesností, které kazí dojem.

díky za vysvětlení, zrovna v tomhle případě mě zajímal rozdíl mezi tím, jak jsi co myslel a jak já to čtu.

1.strofa - na Tvé vysvětlení se mohu naladit. - zůstává jen matoucí používání spojovacích výrazů - stále myslím, že jimi signalizuješ nenáležité vztahy. - bez nich lze souvislost mezi motivy ("zastavit běžící čas" a zároveň "pospíchat strávit ten čas jinak") pochopit dobře.

pokud jde o "hrušky" a dále, přiznávám, že jsem báseň musel začít číst jinak od počátku, aby mi dávala celistvější smysl - a to mi teď, s pomocí dovysvětlení, opravdu dává. - obrat nastal, když jsem pochopil, že utíkat k lidem je pro subjekt nežádoucí (potom do toho jdou i ty "hrušky" - ve smyslu "aha, zase jsi utekl od knih k lidem, i když víš, že to máš zakázané - zase ses přistihl při konání něčeho nekalého" - tady však zůstává stále matoucí původ onoho zákazu - nenapadlo mě, že by ten zákaz byl od subjektu samotného, a ne od lidí, jak jsem celou dobu předpokládal - jak k tomu snad obraz sám navádí-svádí)

"Řím" atd. - to je hodně volný výklad. - "Řím" sám může být symbolem pro leccos, s tím souhlasím, ale jak jej uvážeš do onoho úsloví s užším významem - když mám k němu hledat antitezi, budu postupovat, jak jsem již napsal výše.

abych poopravil některá svá předchozí hodnocení, nemohu teď říct, že jsi ty významy "šrouboval" jen tak naslepo. - jasný záměr tu byl, to je vidět. - avšak, proč mi jej text neodhalil - špatně jsem četl, nebo jsem se nechával špatně vést, nebo je text příliš otevřený, nebo by mohl některé vztahy vyznačit přesněji, nebo bych jim já mohl rozumět jinak? - nějaký průnik z toho všeho, pravděpodobně. -

významovou otevřenost mám taky rád. - ale mělo by platit pravidlo, že jsou-li možná vícerá čtení, musejí všechna fungovat sama za sebe. - ne tedy "otevřenost" ve smyslu "nedotažení, nedojasnění souvislostí" - proto mi vadilo, že mi moje čtení nefunguje. - což je jiný případ, než když si čtu text po svém a funguje, byť byl autorský záměr jiný. - ale jak říkám, teď už neposoudím, jak jsem na tom byl vinen sám-

nějak se mi to dohromady nesložilo - významy těch metaforických vývrtek ve smysluplný obraz, nebo proud. - nevidím přesnou motivaci, přijde mi to naslepo střílené do významového křížení, paradoxů, kontrastů apod. - na druhou stranu se mi líbí, že jazyk nepůsobí těžkopádně a že obrazy jsou vizualizovatelné.

např. hned úvodní 2 verše - to je paradox odnikud nikam. - slepá ozdoba na prostém "utíkám od četby knih". - a přitom by stačilo vzdát se falešného usouvztažnění pomocí slova "ale" - je to zrada - že žárovky nemají nohy a že já od nich utíkám by bylo lze přijmout jako oddělené obrazy, ale takhle spojené, pod zakrývanou záminkou posílit kohezi textu tím, že se 2 okolnosti uvedou do jinak nemotivovaného vztahu, vyvolávají opačný efekt. - nepravost spojení se stává nápadnou.

další obraz: "zastavit sprintující čas" - význam metafory se dá pochopit ("tretry" jsou zajímavé) - ale motivace? - proč zastavovat? a jak se tento motiv vztahuje k prvním dvěma veršům ve smyslu přípustky ("aj keď"), jak je rozvíjen smysl? -

další tři verše se dají dobře přeložit - lokálně metafora funguje. - "utíkám k lidem, ale není možné s nimi komunikovat".

následuje nejproblematičtější část: "nachytat někoho na hruškách" - to ano, ale "nachytat sám sebe na hruškách", nota bene na takových, které implicite nastražil někdo druhý? - není to přílišný krkolam? - předcházející verše tematizovaly osamělost, nemožnost komunikace s druhými lidmi - to dávalo smysl. - ale nyní se to má obrátit: zákaz se mění ve výzvu zakázaného ovoce, ale mám to být já sám, kdo se přistihne při jeho porušení (s implikací trestu)? - jsem já dohližitelem nad zákazem, který jsem předtím signalizoval jako omezení přicházející zvnějšku? - je to moc složité a význam obrazu směřuje k nečekanému a poměrně perverznímu přiznání, že já sám jsem svým katem - lze to brát vážně? - i přes tu složitost, neposouvá to báseň do nezamýšlené oblasti?

zůstávají knihy, něco ve mně mění - to chápu. aspoň toto hraje dohromady s již tematizovaným osaměním. - ale co se skrz jejich vliv stane, že cesty přestanou vést jinam než do Říma? - význam úsloví ze závěrečného verše je: "nedá se zabloudit, vždy se dojde do centra (říše)" - jenže, proč a jak to mají knihy změnit a proč je to třeba ve vztahu k tematizované osamělosti a nemožnosti komunikace? - kam jinam se má dojít a proč raději tam? - je těžké přiřknout nějaký smysl tomuto symbolu ve vztahu k básni (jsem já tím Římem, jsou jím druzí lidé? - něco jiného?) - nevidím souvislost, a nezbývá mi než podezření ze "střílení naslepo" s efektním křížením motivů. -

a je to škoda, protože při větší přesnosti, nebo s menší ambicí "šroubovat" se do sfér, by báseň byla celistvou výpovědí. - i když by z ní zbylo: "jsem sám, protože s lidmi se nedá domluvit, tak si čtu, ale něco se tím změní." - bez dalších motivických a obrazných kotrmelců, které do jádra více světla nevnášejí. - zaujalo mě, že básnička o něčem je, a její prožitek je hluboký. - avšak vadí mi ty snahy okolo něj: zbytečné a tím již jednou nohou ve škodě vězící.

žánr a kontext: "klasické verše". -

co by se asi stalo, kdybych za někým přišel a řekl mu: "Čau, "negře", pojď si se mnou zahrát rokenrol." ?

líbí se mi technika, obratnost, s jakou se verše pohybují jeden za druhým a též nápad s vnitřním monologem v "Povrchních vztazích". - snad chápu i záměr vyhnout se jistým rozsáhlým poetickým sférám, na nichž leží stíny dřívějších autorů.

ale nevím, pokud jde o jádro - tenhle styl je postaven na stylizované od-interesovanosti, od-angažovanosti subjektu s tím, že nehýtek existenciálna zůstává zaryt ve vědomí jen natolik, aby nehrozil vyvoláním starého patosu. - je v tom snad i výraz životního pocitu, takže by se básně nemusely číst jako přehledy banálních, dobově aktualizovaných motivů v banálních vztazích. - naopak - jejich angažovanost ve vztahu k době vzniku, k provázejícímu prostředí a místu subjektu v něm by vystoupila na první místo.

a to už by mohl být trvalejší doklad. - angažovanost vedená ostentativně neangažovaným způsobem; tematizace prováděná nástroji, jež sama tematizuje - a tím i příležitost k novým výrazům. - to se ukáže asi až později, jak silně tenhle obraz zůstane mezi jinými generačními výpověďmi. - chci ještě dodat, že s opakovaným čtením jako bych silněji vnímal až úzkostný zájem, který je tiše ukryt pod méně problémovým povrchem. - (a nezáleží, zda tam "je" od původu, či zda si jej tam při čtení projikuji).

zkusím na toho koně vsadit. (i s vědomím, že nemám být překvapen, pokud "nedokáže" doběhnout) :)

Vážená slečno, nebo paní,

přečtěte si, laskavě, ještě jednou, nebo vícekrát, můj komentář. - Soustřeďte se především na slova "vlastní čtení". Není-li to stále jasné, potom pro jistotu přetlomučím: v komentáři Vás (a případné další čtenáře - neb od toho tu také jsme, abychom se dělili o svá čtení) seznamuji s tím, jak jsem četl báseň a jaké momenty, doslova jaká slova (plus jedno přehození pořadí veršů - nic více a nic méně), jsem si z ní odnesl. -

Pokud Vám vadí, že čtenáři čtou Vaše texty svýma očima, a ne jako např. ovce, potom by určitě pomohlo před každým publikačním aktem zvážit možná rizika, která z něj pro publikující vyplývají. :))

Váš oddaný "whisper".

s dovolením jsem si zrekonstruoval vlastní čtení předkládaného textu, protože se mi zdálo, že má silné jádro. to bych také doporučil. bez těch nepoužitých slov se obejdu - "nevadí, aspoň neubyde" :)).

..a je mě čím dál míň:
to že se nevidím
to že se neodrážím

a přece:
když zavřu oči
mizí svět

a přece:
ještě se tlačím
překážím pod víčky...

dopisy v láhvi
vzlétly
a z nebe prší peří

na druhé straně
za řekou
ovce
co vědí
vlkům neřeknou

postrádám křídla
tady
na druhé straně
tmy

ne, tohle se nedá číst intelektuálně, nebo se koukat na obrazy a pak mezi nimi hledat významy - to je špatná kolej hned od začátku. - tady se do slov bezprostředně vtěluje síla. - slova se stávají zduchovnělým tělem. - výrazná sensualita, která se transformovala v něco jemnějšího, duchovnějšího. - to se dá jen citem. - a každé slovo přesně položené, nekřiklavě přesné, takže energie se zbytečně nerozptyluje. (pravda, někdy mě to vede k pocitům strnulosti, omezenosti z takhle vyřezané struktury, ale ne v tomto případě).

stále jsem neprokoukl, jak to děláš. :) - tak málo slov, tak nenápadně uspořádaných do obrazů, z nichž některé bych mohl na první pohled ignorovat a o nic zdánlivě nepřijít (např. "Přirozené město // Kradeš // Mezi nádechy" - ale i v něm něco je, přirozené) - celé tak jakoby srozumitelné a intelektuálně průhledné, ALE už teď vím, že se to do mě vpájí, nemučivě mě to popisuje letlampou. (i to pukající srdce nakonec - asi tuším, že to není jen ozdoba). - ta slova říkají něco jiného, než na co vypadají.

a zároveň lze genezi básně "lehce" vystopovat - vždyť jde "jen" o to vybrat několik pravých slov, vybrat si z nesčetných možných vjemů taky ty pravé a potom je nechat hrát na tichou poštu za zády rozhodčího. - připomíná mi to starou, ale stále zdravou pravdu, že z vidění a pojmenování se rodí poezie. - prostě jen vykrojit ze světa a z jazyka to pravé. - tak, a teď si to může, kdo chce, vyzkoušet. - :))

rádo se stalo - nemusel jsem se nijak bičovat :)) - spíš jsem i sám sobě chtěl vysvětlit, v čem to je, že tak barevný a živý text nemohu lehce přijmout.

a v jádru se mohu ztotožnit s Tvým doplňujícím vysvětlením. - myslím, že dopovídá to, co jsem nechtěl říkat přímo, a raději to jen implikoval.

dokonce bych si nyní troufl tvrdit, bez dodávání hodnotícího přívlastku, že pro určitou fázi ponětí o tom, co se odehrává v básni, je Tvůj vylíčený přístup symptomatický. - pro Tebe je, jak se ukazuje, důležité, co při tvorbě prožíváš. - já, jako čtenář, zas víc hledím na to, co z toho podniku vyjde :DD.

líbí se mi Tebou přesně vystižená pozice dítěte, které je samo ve středu básně a hraje si v objevovatelské vášni s tím, co mu přijde pod ruku. - to bych nazval věrností sobě. - zároveň je to ale i způsob neomezené sebeprojekce do světa básně, která kvůli tomu není tvarována svými potřebami, nýbrž potřebami dítěte. - a v tom pro mě číhá nebezpečí.

z lidského pohledu není na Tvém přístupu co kritizovat, neboť je to postoj patřící do sféry Tvého zájmu, o níž můžeš rozhodovat jen Ty. - a tu radost Ti přeju, proč by ne? :) - avšak z pohledu literárně kritického neplatí, že by se sféra zájmu autora musela překrývat se sférou zájmu básně. - mohou jít i proti sobě. - je rozdíl mezi výpovědí zaměřenou k sobě, k tvořícímu subjektu, který využívá text jako své vlastní zrcadlo, a výpovědí, která je zaměřená k obrazu v tom zrcadle a co v něm zbyde, když tvořící subjekt odejde.

také platí, že se ty zájmy nemusí nutně vylučovat, že zohlednění potřeb básně by způsobilo potlačení autenticity, tj. prožitkové přesvědčivosti subjektu, který báseň nabíjí svým životním vkladem, "ručí za báseň svou existencí", jak se kdysi říkalo. - dneska to není jediná možnost, ale chápu, že o tohle Ti jde a že to má pro Tebe hodnotu, takže hledáš, jak to do básně dostat. - no a já k tomu dodávám, že nikdy není dost pozornosti k tomu, co potřebuje báseň sama. :)

přemýšlel jsem chvíli, čím by mi básnička mohla být bližší, co by se muselo změnit, a napadá mě, že by v ní nemuselo být tolik symbolů a metafor. - přezkoumat, zda je opravdu nutné líčit tohle všechno, zda by to, čím ta událost byla, nešlo z napsaného textu ještě vytáhnout. - a nebát se toho, že by se výsledek zprvu třeba jevil jako "nepoetický". - věrnost pocitu je jedna věc, věrnost potřebám básně druhá. -

mám z toho teď takový rozmazaný vjem - a fakt, jako by po mně trochu i stékal, nezlobíš-li se za ten obrat. - když přehlédnu, že používáš zhusta klouzavé, líbivé symboly, které svou obecností a třpytivostí mají samy sklon zneurčiťovat prožitky, jež vyjadřují a vytrvale je stáčet směrem k nejedinečné pocitové hmotě, k abstraktnímu pocitovému rezervoáru - nejsem si ani jist, zda tím jazykem, který máš osvojený a který se nedá jen tak změnit, i kdyby byl zájem - to chápu, dokážeš být věrná i tomu, co chceš vyjádřit. - jestli zádrhel není v tom, že se tou metaforickou nadstavbou jádru svého vyjádření spíš vzdaluješ.

ťukání na rty, a z udělání vypadne proud - tak nápad: rozsvítit, a přimíchat do toho slunce, "stín záře", "mlčet slovy", "vjemy stékaly", "letící vůně", rám odkládající skla a do toho převzatá ornamentalika vína, poháru, mytologie - celé tak našlápnuto jednou nohou, tak na povrchu, ode všeho kousek, ale dohromady nic moc. - duha, blesk, motýlí křídla - tohle všechno jsou zrádné motivy, když je pořádně neprovážeš, nedodáš jim oživující prostředí, v němž by zazněly nově probuzeným hlasem, - a ty z nich stavíš celý text a ony se obracejí proti tomu, co je někde pod tím, v potenciálu původního prožitku.

tahle podoba lacinosti - sklouzávání po povrchu věcí a pro jeden opouštěný kámen rychle dodat další - a celku potom chybí záběr a zrazuje i tu možnou přesvědčivost, která si na počátku říkala o vyjádření. - proto mě napadlo, že bez většiny obrazné zátěže by textu bylo lépe. - je možné, že by se tím otevřel prostor, jímž by se dalo prokousnout k podstatě jednoho okamžiku, jenž by hovořil za všechny aktuální pestrobarevné korále, navlíkané jeden za druhým, ale stále se k žíle se skutečnou krví nepřibližujícím.