Ale ode mne to sem nebylo vloženo proto, aby to bylo "hodnoceno". Má-li kdokoliv tuto hodnotící potřebu, prosím. Je to tady např. z důvodu, zda lze takovéto "vyslovení" vyslat ke druhému, aby třeba pocítil, že to má nějakou jinou rovinu, než pouhý blábol. Nejsou to nesmslně volené shluky zvuků. Má to podle mne sdělující rovinu. Co si z toho mají ostatní vzít, je na nich. Já přece nebudu předepisovat, co člověk má cítít/necítít. Ty a macho to máte za nesmysl a blábol, tak mám dvě reakce.

Psát snadně... co to u tebe znamená?

Vietnamština? Tý jo, to mě dost překvapuje. 

Těžko, velmi obtížně se mi to objasňuje mimo text. To že je v názvu "blábolivá" neznamená, že jde o blábol. Jiný možná pochopí, že to co zde zní není napodobenina jazyka, ale přeze vše určité vyslovení-verše- i dokonce snad"hudebnost". Tohle je snad divná, ale přece jen mnou artikulovatelná "píseň". Pokud mne bude někdo méně posuzovat, více naslouchat a nezavírat dveře, třeba něco "prožije". když jsem mohl prožívat já, je otevřená otázka, zda je to přenosné (třeba jako nálada, vyvolání nějakých dojmů atd.), a proto je to zde. Co třeba zkusit naslouchat, co tato  "iracionalita" skrze zvukový pohyb verše dělá? Možná by to cosi sblížilo, kdoví, třeba taky ne. Vidíš já ti tu zkouším naslouchat a odpovídám na tvé výtky... a čekám, že to třeba půjde i od tebe. Že třeba okusíš, že tyto "úchylky" z tzv.běžně zavedeného pohledu na básnění mají svůj určitý smysl a že sem nebyly vloženy z rozmaru nebo jako čiré kuriozity.

Různé náhledy (západních) filosofických škol mi zamořovaly hlavu pěkných pár let. Možná že to bude znít příliš suše, ale dle mne jdou téměř bez vyjímek cestou nových a nových dualistických konceptů, kterými pak na sebe reagují. Není v tom šance dostat se takto "za" tato vlastnoručně vystavěná vězení. Koncept svého chlebodárce téměř vždy uvězní v nějaké vymyšlené "konceptuální Pravdě".

Wittgensteinova věta se dá v případě např.stavu kontemplace i otočit: Jsou stavy "vědomí", jež se nedají slovně sdělit. V rovině symbolické se dají jen velmi neobratně převádět do podobenství či poukazováním k symbolu a jeho zdroji atd.   

Co se mého básnění týče, pokud je pro tebe lehké, těší mě to. Lehkost s jakou tu tohle tvořím (ať si ji klidně někdo nazve povrchností) je jako nadbytečný ornament "vnitřního" dění a světa. Vlastně by bylo hloupé, kdybch tu dělil vnitřní a vnější. Tedy řekněme, že "mého" světa.

Vysvětlujeme si tu navzájem něco, co je buď prožito, a pak je asi lépe to vložit (třeba u mne) do básně, anebo ne a není šance filosofickým diskurzem najít to, co mu nepodléhá.

projev (pro mne) = manifestování, objevování se. klidně i vynořování se (např.obrazů třeba v mysli)  

Ale toto není "poetické cvičení" 

Není to tak docela o národnosti - to by znamenalo, že takovouto spontánní píseň ze zvuků, jež se samy objevují, Brit či Němec nenapíše. A to je právě to, co si nemyslím. Právě že to může být cesta, jak se probourat až kamsi v sobě, kde to není o zaujetí nějakého postoje, sledu myšlenek, vědomé volbě pojmenování, poetice atd. Je to spíše o "uvolnění od všeho".

Tvůj názor si cením. Zvláštní. Od jiného člověka mi bylo nedávno v podobné souvislosti řečeno něco o "egytských kořenech". Beru to s rezervou, ale zvláštní mi to přijde.   

Zajímavá a moc podnětná diskuze. Škoda, že mi nešlo se do ní zapojit dříve.

Hegele, tvá obhajoba "slovního- jmenovacího" je zvláštní směskou. Hned odkazuješ ke slovům, hned mluvíš o znacích, hned o projevování. Fakt že se koupu v jezeře a rozumím tomu kde jsem - tedy rozeznávání přítomnosti a prostorových vjemů, ukazuje činnosti a situaci, ve které jsem tak, že je reflektuji ve vědomí. Až pak je jmenuji. Většinou je to u dospělích doprovázeno myšlenkami a uvíznutím u "objektů"- analýzou. Na základě rozvinuté schopnosti pojmenovávat si vytvářím "koncepty" toho, co vnímám a prožívám a kam to zařadím.

Ale znovu opakuji: existuje prožitkový stav, kde zachycování slovy nehraje žádnou podstanou roli. Ty by jsi to možná nazval tím, o čem jsi se tady nechtěl bavit, tedy prožitkem mystiků. A mně by to vlastně ani nepřišlo divné. Je to totiž opravdu akt "sjednoceného" prožívání, na který slova nedosahují. A není až tak moc tajuplný. Když se na někoho podíváš láskyplným pohledem, přenášíš především energii, která se ho dotkne. V té chvíli tímto aktem můžeš přenést tak pozitivní úplnost, že na to slovní-jmenovací vyjadřování prostě nedsahuje.

Dotyčný to prožívá, a pokud se nerozhodne to hodnotit a škatulkovat, může také zůstat v úplnosti toho, co k němu přišlo a sjednotit se s tím, jak je schopen. Nemusí hodnotit nějaké ná-znaky (i když i to může) Nebo např. dítě, které se prvně dívá na věci, které neumí zařadit je přece plně prožívá a žije s nimi, vede s nim hovor na jiné než slovní nebo jmenovací úrovni.Opravdu se jich dotýká spíš jako nezařaditelných "těl" skrze to, jak působí. A to jak působí opět nemusí být jasně rozeznatelné ve jmenováním atd.     

To je právě to, že ty má slova čteš samozřejmě po svém, dle toho, jaký typ jsi. Podle toho co tu píšeš mi přijde, že si pro sebe "racionalizuješ" text do svého logického rámečku. Kdyby mi přišlo, že racionálně popisný model je nejlepší, nepíšu poezii.

Právě proto, že se ve většině textů pokouším přesáhnout "kategorie" a jít "za slova" si možná nerozumíme, resp. neprožíváme podobně. 

Ke tvé závěrečné větě: jistě, to můžeš, ale nic tím v mé zkušenosti nezměníš.

Když ochutnáš cukr, máš zkušenost sladkého. Těžko ti někdo vymluví, že to tak není.

Ale intelektuální náhledy můžeš měnit (sám, i pod vlivem) jako ponožky.

Jsme tam, kde jsme.

Co ti připadá, je tvůj způsob náhledu.

(a ten mi z mého úhlu pohledu na to jak komentuješ, přide prostě náhledem intelektuálským. 

I tak je možné se na báseň dívat. 

Dobrá vůle existuje ve slovech??? a nikde jinde??? To nemyslíš vážně, že ne? 

O jaké tmě tady mluvíš, o tmě nebyla řeč. Jaká "přitažlivost před slovy", tady žádná přitažlivost nenííííí.

To, že si za něčím stojíš je fajn, jen mně je to, přiznám se, dost nesrozumitelné ve vztahu k mému textu.

Jak víš, že jsem krasotinka, ty lichotníku? No asi vidíš skrz báseň i obraz imaginární básnířky.

Volba slov třeba i je "prostředníkem" to jo, ale ČEHO? Vždyť o tom se tady celou dobu bavím.

Že může být jemně básnickým náznakem po-ukázáno na stav za řekami slovy.

To nenííííííííííííííííí text o mlčenííííííííííííí! Hu, jak ti mám přiblížit, že tady nejde o dualitu slova/mlčení.

V mlčení stále jede stroj myšlenek, konstruuješ, přiživuješ, vlastně taky stále svým způsobem mluvíš.

Ve stavu o němž píšu jde o "uvolnění", kde to takto vnímáno není. Kdyby to někdo třeba nazval "stavem kontemplace", asi by to šlo. Ovšem otázka, zda to pojmenování k nějakému vysvětlení pomůže, když to není zažito.

Mé texty jsou možná spíše pro "intuitivce", než pro racionalizující intelektuály.  

Ale i tak, díky za názor. 

Psát o stavu "za slovy" není žádný protimluv. To, že třeba není u někoho prožito, to nijak nevylučuje. Navíc zde je stav "za řekami slov". Jistě nebudeš popírat, že nejsme pořád se slovy a myšlenkami, že nás nevytváří, že jsou i chvíle beze slov a myšlenek (byť vzácně), kdy se jen jaksi otevřeně necháváme nést. Pro ilustraci, byť nepřesnou: např. ve snovém stavu se děj často otevírá sám, nevymýšlíš si většinou co bude následovat, ani co si o tom budeš myslet.

To je jen příklad. 

Je mi líto, ale tohle je naprosto mimo veškeré filozofie a intelektuálské spekulace. Přesvědčovat nikoho nechci, buď to zná a zažil a pak možná bude to za textem chápat, nebo nezažil, netuší, nechápe.      

Zajímavý. To sis založil nový nick, aby jsi mohl tohle konstatovat?