...abych navázal na tvůj komentář, dr fauste - pokud je "filozofující" poezie blábolení, pak mi není jasný oceňování takové Noci s Hamletem, či třeba Von Eschenbachova Parcifala (což je ovšem řekněme hra ve verších). Možná záleží na míře skrytosti "filozofického sdělení", které je do veršů ši slok zakódováno či volně přeneseno. Filozofování není nutně mravoličné poučování. Viz třeba dílo Alberta Camuse. Souhlasím s tím, že do poezie by měla "filozofická osnova" mluvit velmi velmi opatrně, ale dílo bez myšlenkového zacílení je často jen o naivní hravosti představ a slov. Inu proč ne, někoho to takhle víc baví.

Jak mě asi znáš, rozhodně nebudu souhlasit s tvými "paralelami" mezi kupř. tzv.mystickou a nacistickou poezii či jakoukoliv "angažovanou" poezii. Už proto ne, že kvalita poezie, která vychází z vhledu do věcí a vztahů či z podobenství (nebo mýtu) a kvalita "poezie propagační- reklamní" se mi jaksi nesrovnávají. Tvrdit o Hölderlinových básních, Rilkově pozdním ("mystickém") básnickém díle, o básních sv.Jana od Kříže či třeba o Básních noci Novalisových, že pro svoji filozofující a běžný světský pohled přesahující rovinu nemají hodnotu, to by asi bylo trochu mimo.Ovšem, že tobě osobně to nic moc neříká, je možné. Apropos v českém básnictví bys asi musel díla Jana Kameníka (alias Maceškové) shodit ze stolu, neboť jsou filozofujícím pohledem a mysticky zaměřenou osnovou napěchována.         

Pokud jde o zdejší báseň "o rodině", tak já si u ní dovolil poněkud abstraktněji zafilozofovat (sám za sebe) a naivně si myslel, že i to může být "reakce pod dílem", byť k němu konkrétně nehovořím. Proto mě vztahující reakce g morra mírně řečeno překvapila. Má se hledět hlavně "k dílu" a ne je pak posuzovat vzhledem k tomu, co dole (celkem bokem od něj) říká něčí poznámka.

To jak ty vnímáš poezii ještě neznačí, jak by měla "dobrá" poezie vypadat. To stejné platí i pro mne a každého dalšího. Většina soudů je relativních, čili jsou ve vztažných soustavách jednoho každého a vypovídají o jeho zálibách a případně hodnotách...

Napsal jsi:

navíc, jak už jsem tu napsal, za největší umění považuji, když mi někdo ukáže oči, které jsem dosud neznal...

Má replika:

za největší umění považuji, když si sám najdu hlubší vidění skrze cokoliv a v  čemkoliv. Ať už budu koukat do hvězdné oblohy "venku" nebo do světů "uvnitř" :-)

"Vidět" je mnohovrstevnatá schopnost napojená na ostatní smysly a vědomí (a nevědomí) a je jen na výběru, co mi ten hlubší vhled poskytne. Pro mne je to aplikace určitých vhledů metodami rozvinutými v rámci tib.buddhismu, pro druhého křesťanská kontemplace nad láskou či pokorou, pro dalšího filozofický koncept Absolutního, pro dalšího výkřik a protest revolty "proti všemu zlu světa", pro dalšího zářící přesah letní louky směrem do jeho vnitřní radosti. Je to o nastavení a přijetí (či odmítání). 

Pro mne jde nejhlouběji poezie "hlubinná", dotýkající se živých archetypů v nás. 

není to jak si možná mnozí myslí "vymyšlená symbolika odněkud z Marsu" nebo "nicneříkající nesrozumitelná vybájenost", ale dotýká se těch nejobyčejnějších prožitků a věcí v našm vnímání (ovšem v poněkud hlubších souvislostech). Pokud tedy chceme a trochu umíme naslouchat té symbolické řeči.

Žijeme a měli bychom žít vždy především s odpovědností "za sebe"... ale pak jde o to pro jaký smysl a kdo nám jej určuje. Není důležité, jak daleko v určeném směru dojdeme (to vždy sami neovlivníme, záleží i na okolnostech), ale je třeba to vyzkoušet naživo, JÍT tím směrem, který cítíme jako náš a přirozený. Nač se příliš starat o to, co v nás druzí vidí či chtějí vidět. Za to odpovědnost nést nemusíme. To jsou JEJICH vize. Stačí, když budeme ohleduplní a trvat si na své cestě. Druzí za naše rozhodování odpovědnost nevezmou, (a neměli by brát) ani za tu cestu.

Žijeme vždycky spojeni s druhými (i Robinson žil s druhými - z lidí ve svých vzpomínkách měl potřebu si tvořit ve své mysli film, tedy BYL a potřeboval být v kontextu (byť už pozměněném, iluzorním, snovém). Ale kdo určí, který lidský kontext je a není iluzorní? Co jen se to říká, že "krásné chvíle jsou jako sen"? Znám lidi, co spolu trávili desítky let, a pak (najednou?) jeden z nich začal mluvit o celoživotním nepřekonatelném odporu... o dosud nezmíněných vadách druhého atd.

A ten druhý byl z toho tak mimo, že se mu ty desítky let soužití najednou jevily jako sled nedorozumění a iluzí. Jako špatný sen.

Možná jde o to, co a jak a vůči komu vztahujeme a za co jej činíme odpovědným. Jestli to náhodou není jen naše vlastní VIZE...

"Obsah" vědomí je děj nepřetržitý.

A naše jednotka "Já" - co VŠECHNO je, V ČEM všem je účastna?

Nu, tak jsi mi tím textem rozjela takové filozofující ráno... 

Díky.

Takhle okatě a hloupě překrucovat a nafukovat Šaldův bonmot v konci "textu"?!

No to je fakt dost hrozný. Ne špatný, ale hrozný... ten text! Jako by si někdo stoupal na špičky, aby moh dění kolem řádně zhodnotit. Inu, koumák.

Jak jen to mohl vesmír na tomhletom výtvoru dopustit?...

Myslím, že horší než špatná poezie je hloupé žvatlání a zneužívání citátů. 

Ostatně jako v reklamě. "Poezie špatná jako pravda" - to nemá chybu!

Skvělé! Staří básníčtí mistři by jistě z tohoto měli radost.

Jakožto amatér - hluboká poklona, Paní básní.