Protože: "text ano i ne", to je pro mě za čtyři...

________

asi tak:

5D=sedlo, a to tak že dost

5=ano

4=ano i ne

3=indiference

2=špatný

1=nic.

Nevím, text ano i ne, ale

moc se mi nezamlouvá tvůj přístup (vyplývající z tvých reakcí) – 

přijde mi egocentrickej.

Vzpomněl  jsem na Sylvii Plathovou a na to, že i v těch nejeruptivnějších předsmrtných záškubech neztratila ze zřetele poezii (&čtenáře).  

Ono je jednoduché říct –  "...zcela záměrně, nerada šperkuji pocity po vyprchání"; ale to je snadné, příliš snadné, o poznání těžší je

ještě před vyprcháním, proč ne, přímo za běhu lze dávat těm pocitům tvar (Plathová v období sb. Ariel psala i několik textů denně, přesto však ne na úkor kvality).

Jinými slovy – text mi přijde trochu odfláklej a zdůvodnění (autenticita) mi přijde sebestředný.

úžasné...!

dovolím si redakční výběr...

ukládám alespoň zpětně...

+lehká nostalgie po "starým Totemu"...

a jakým??

dílo přeci ožívá teprve ve chvíli, kdy je čteno! nečtené, samo o sobě, je pouze prázdnou formou, teprve v mozku čtenáře začne dýchat (nalité smyslem).

a myslím, že jsem už dostatečně ozřejmil, co si myslím o podbízivosti.

Líbí se mi, jak to vystihl Hejda v rozhovoru pro Revolver revue – do jistého momentu psaní textu na čtenáře – cituji – sere. Až od určité chvíle ho čtenář začíná zajímat, ale ta chvíle vždy – dříve či později – nastane.

Pokud zhodnocuješ, jestli je báseň zbytečná či není (to je to nejzásadnější kritérium, které mi zbylo po totální redukci všech ostatních), hodnocení čtenářské recepce se nevyhneš, ba naopak.

Myslím, že především

jde o narušování čtenářova očekávání (a mám pocit, že tohle Ondřej chápe víc než dobře, možná až příliš dobře...); většina čtenářů má v sobě zakomponovaný jistý "poetický impuls", tedy očekávání, že se jim od poezie dostane toho, co více či méně důvěrně znají, a jak už jsem napsal výš, pokud se tak nestane, jsou naštvaní, zklamaní... Jedná se o utvrzování se ve vlastním prožívání/reflektování – a to v rovině a úrovni a intenzitě toho, jak je jimi samými prožíváno/reflektováno... Myslím si, že poezie má za určitých okolností ve své moci, pokud má mysl recipienta příslušný potenciál (pružnost, tvárnost), když ne tuto rovinu přímo prolamovat, tak do ní/za ní alespoň vyšlehnout, anebo zasadit nějakou prasklinu, odchlípnout cípek.

Je možné napsat báseň, v níž je "vše jak má být", vlastně se jí ani nedá nic moc vytknout, je celkem invenční, formálně bezmála dokonalá, ano, při bližším pohledu tak trochu, dejme tomu, hruškovská, ale proč ne... Takovou báseň si  můžu přečíst a cítit se ukojen. Vše je jak má být. Consumatum est, velká sýrová loupež dokonána a vyšetřena. Vše vpořádku, vše při starém dobrém. Je možné nakreslit dokonale vystínované jablko – a jak pěkné! pasparta, a na krbovou římsu...

→Odvaha je – vzít ten dokonalý tvar a provést něm pár dislokací, středníkem vyvrhnout jádřinec, nevím, cokoli..., ale přesto – za sebe si myslím, že ten "důkladný tvar" je vždy tím, z čeho by autor měl vyjít ("aby člověk mohl začít bourat, nejprve se musí naučit dokonale stavět" V.H.), anebo se vůči němi vymezovat, nicméně by minimálně měl znát jeho podobu, protože 

jenom tak bude horizont očekávání prolomen. Pokud se báseň míjí s očekáváním samou svou podstatou (a to je právě nebezpečí, hrozící některým Ondřejovým textům → nebezpečí tkvící v tom, že vykloubené jazykové struktury – zatím – nekotví v nějakém pevném tvůrčím středu), vychází zpravidla z hájemství toho, co "staří mistři" nazývají "originalita ikdybynachlebanebylo".

Ještě jsem nad tím přemýšlel.

Napadlo mě –

"báseň jako rekonstrukce  /zlo/činu" (vím, že to zavání Baudrillardem)...

/zlo/činem je realizace autorského záměru autorem samým ..

a já čekám, že autor bude zločincem rafinovaným – 

s fantazií, že mi dá "lákavé stopy", ale na druhou stranu že nebude žádný béčko (tudíž za sebou dokáže, v případě potřeby, důkladně zamést)...

a já se, takto motivován, vydám na cestu: půjdu v opačném směru než autor, a přesto – stanu se spolupachatelem, protože vím, ale nepovím (třeba), proces četby se – v ideálním případě – přibližuje procesu psaní. Nejvyšší formou tohoto je organizovaný literární zločin (v osobním měřítku – autoři, mající vlastní, ucelenou poetiku). Nezajímají mě, alespoň zpravidla, drobní zlodějíčci.

_____

Z tohoto úhlu pohledu přemýšlím, co mi chybí v této tvé básni. Co zde postrádám k tomu, abych byl motivovaný rekonstruovat. Myslím, že je to konkrétnost. Nechci být "metakriminalista".

*i Když, uznávám, je to diskutabilní – "co je to vlastně ta "konkrétnost" etc.

Jako bys neustále vymezoval prostor pro něco, co teprve má přijít. Jako bys neustále vyhrožoval zločinem (prostřednictvím anonymů/metonymů)...

Myslím, že jedna věc je líbivost → což může znamenat, že má autor +/-"celkem běžný vkus" a píše tak, jak se "líbí" jemu, to potom proč ne, beru... Pokud můžu mluvit za sebe, když čtu jakoukoli poezii, nejvíc mě dostávají ta místa, která konvergují k mým vlastním tvůrčím principům – tedy obrazy, jež mají nějakou senzualitu (která zároveň plní i metonymickou funkci); a ono je to pak někdy takové výtvarné, "hezké"... U fragmentálních oklestěných struktur (jako jest např. tato) mi chybí krvavé maso a já nemám co drásat.

Experimentuje pak ten, kterého už více či méně "konvenční" psaní nebaví, považuje ho za vyčerpané atd. a tak zkouší tzv. experimentovat. Někdy se zadaří, někdy méně. Myslím si, že je dobré uchovat si zdravou míru (Paul Celan, finští postrukturalističtí autoři)... jinak se člověk roztratí v nejednoznačnosti.

________

ale jiná věc je podbízivost (nezaměňovat!) → to znamená, že autor předem kalkuluje právě s většinovým čtenářem a píše tak, aby byl úspěšný. Je to takové pornografické psaní. Slouží ke snadnému ukojení čtenářových elementárních "poetických potřeb". A to se mi fakticky hnusí.

Dyk o tom je tvůrčí odvaha, ne? nesázet na jistoty...

i s tím rizikem, že čtenář (který nedostal očekávané) zůstane neukojen až zklamán.

I když se mi mnohé z tvých experimentů nezamlouvá, nedá se ti upřít, že hledáš, zkoušíš (→viz. Odvaha) 

a takových je na T. jen pár (v čele se swedishem).

vícesměrná

fragmentální struktura..

levá část komunikuje s pravou, ale je to spíš taková napůl němohra, "já já" naráží na svislou rovinu (levé ohraničení textu) — jako na skleněnou tabuli (zároveň tvář mima)...

Při bližším náhlédnutí je struktura až překvapivě funkční, protože významy, které mi vypadávají, krystalizují na skutečně malé ploše...

jediný problém, který zde mám, je ten, že já – prostý chlapec z Pískové Lhoty – si prostě potrpím na takové ty pěkné texty (hezky do strof a ták...); a tohle se mi zkrátka moc nelíbí (přičemž je mi jasné, že líbivost je to poslední, o co by tento text usiloval), možná proto se zde lehce míjím....

mno jo...

Vždyť to říkám –

marsyas (alias norsko 1), resp. mstivej magor...

;)

do toho zrovna tobě,

mstivej "anonyme norsko 1"

fakticky nic není. ;)

Je to dobře napsané, citlivě, "se smyslem pro detail", ale

co se mi trochu špatně vstřebává jsou určité tendence sklouzávat k banalitě. Např. celý druhý text (především pak jeho pointa).

A — celé to modře proužkaté Brno mi tu tak nějak až příliš šustí sametem...  Brno moje bledě modré!

"mé pruhované štěstí!" ;)

ja mann.. :)

na Totemu je pravidlo, že denně je možné publikovat v každé rubrice max. jeden příspěvek,

z toho důvodu přesouvám dva vaše příspěvky na pá. a so.

šikula...

viz. g morr;;

drobnou editaci, a na papír s tím!

super...

hodně.

...jeden neprobuzený foton může i snít

atd.

dobré  nápady, zajímavé jako celek.

skvěle...

přelévá se z obrazu do obrazu (některé působí dost sensuálně) – jako krev žilou, anebo elektrický proud

tekoucí drátem.

Líbí.

Milá Gabrielo,

Sun.

Konfrontoval jsem s Kolářem (jakýsi mimoběžný dialog), a →

srozumění.