Jedničku pouze za odvahu nedám a za víc není za co. Když si odmyslíte tu tabuizovanou zápletku, zbyde tuctový literární příběh o nenaplněné lásce, která končí sebevraždou. Nic víc, a to říkám i s vědomím, že se to tak mohlo stát (a pravděpodobně nejednou i stalo), a s doufáním, že svou upřímnou tvrdostí nikoho v takovém případě neraním.

Dost malá představivost... Takové pískoviště má svůj rytmus

P.S. Neměla by se otevřít rubrika Fejeton i v poezii ? Tohle snad už není ani próza

Tyhlety kruhy,

vlastně mezikruží,

sotva se rozběhnou,

už se nepodruží.

A až na cestě zpátky

od břehu po odrazu,

potom se potkají.

Neminou, prolnou se,

své tvary přitom ztratí

a v klid se zase vrátí.

Myslím, že autor si popletl rubriku, o teorii výtvarna tu nepadlo takřka ani slovo... Navíc i ta předložená argumentace jaksi postrádala logiku. Proč výstava neměla být, když na ni přišlo mnoho lidí ? Autor posílá zájemce do Číny - proč ale na výstavu šel sám ?

P.S. Za tu češtinu bych se styděl.

Líbí se mi obsah i forma, možná bych někde zvolil jiné slovo, ale to tak bývá. Až na konci mě zarazilo dvakrát slovo "rozhodne", jako kdyby najednou došly autorce slova a nevěděla přesně, co říct či jak to vyslovit. Zde je ten pocit, myslím, na škodu.

Navíc celý verš "Snad historie jednou rozhodne se" zní divně, jak nepřirozeným slovosledem, tak dvojí slabikou "je" za sebou. Celý spád téhle básně se na tomhle verši zarazí - zrovna před koncem je to škoda. Tolik můj pocit nikoli básníka, ale spíš recitátora...

S těmi pocity jsi si mohl víc pohrát, strach působí i mnoho přímo fyzických pocitů. Ale Ty hlavně píšeš, co děláš (kam uhneš, kudy jdeš, kam si lehneš), také co myslíš (věděl jsem, že něco - přitom ve strachu člověk myslí dosti málo, jedná podle emocí).

P.S. Ty kročeje mi tam vůbec nesedí.

A ještě konstruktivnější připomínky:

Neházej čísly, když nevíš, jak s nimi zacházet - Tvých 5% v úvodu jsi vzal kde ?

Také by mě zajímalo, jak víš, co si kdo myslí, když něco říká...? A jak z toho usuzuješ, že si to myslí většina lidí?

A co bys odpověděl Ty na otázku, jaká by měla být Tvá budoucí ideální partnerka? Odpovědi, které jsi dostal, vůbec nemusejí znamenat, že tu tázanou mládež duševní vlastnosti nezajímají, může to znamenat třeba jen to, že se tyto ideály hůř formulují, nebo že se považují za samozřejmé atp. Já sám bych nevěděl, co mám říct. (A to také proto, že s ideálem se nedá žít  ).

Prostě se mi nelíbí, jak z jakýchsi zjištění vytváříš jakési závěry, které možná jsou oprávněné (podle ohlasů to tak nevypadá), ale nijak je nedokládáš.

Ať žije zobecnění. Nesnáším články typu: Většina je hrozná a já se na to nemůžu koukat.

Nikdo není černý a nikdo není bílý.

Navíc mám už o pár let víc než Ty (jen o něco málo), ale dávno jsem zjistil, že to, co mi připadalo černočerné a co jsem odsuzoval, je třeba jen o něco málo horší anebo dokonce lepší, než to, čeho si cením na někom jiném... Odsuzovat je totiž snadné...

Buď jsem se dověděl jen to, co jsem už věděl, anebo jsem se nedověděl to, co jsem se měl dovědět

Jen připomínám, že bychom se neměli nechat vrátit do starých dob, kdy se nosilo - a v některých kruzích se to dosud ještě někdy nosí - považovat za opravdového umělce jen toho, kdo trpěl, trpěl - a z toho utrpení vytvořil nepřekonatelné dílo. Poněkud to zjednodušuje, proto se to hodí do učebnic

Josef Václav Sládek ???

Ale jo, já ho mám rád, škoda, že už se teď nenosí psát jako psával on...

Hezký! Ten kontrast názvu, formy a obsahu je prima. Celý mi to přijde jak od Havlíčka Borovského - až na ten obsah :) Prima!!

Ten rytmus podle mne klopýtne jen v prvních dvou verších, pak už se to sype samo.

Anebo takhle:

"Usadí se ke stolu a jedí.

Dívají se do svého talíře.

Pomalu se přešourají ke stromku.

Rozbalují dárky, krásné, bohaté nadílky.

A těší se, až je ukážou ostatním, až se pochlubí, a oni jim budou závidět, že toho mají tolik.

A přesto jsou si jistí, že jim nikdo závidět nebude. Co také? Pantofle, oříšek, jablko...?

Ale jděte. K čemu jim to je, když jsou sami!!"

To mě napadlo, když jsem četl to Tvé. Napsala jsi to dobře.

Nic víc než pohlednice. Tenhle (mimochodem má rusofilská duše říká, že krásný  ) chrám tím, jak je doslova přeplněn ornamenty, přímo volá po detailech, takže škoda, že je to jen ta pohlednice, kompozičně, úhlem pohledu, ani jinak nevynalézavá...

Fotografii pražského Hradu přes Vltavu za slunečného dne sem také nikdo nedá, protože je to zkrátka obyčejné.

Ano, povyšme odpadkový koš na prestižní rubriku časopisu Totem !

Kdo nebyl v koši, není umělec!!!

P. S. - Potom nechci být umělcem