Ona a on I

egil

i.

Byl podzim–žebrák,

                     z jeho hrudi

ptačí hejna odlétala; rudé listí

                   drolilo se,

jako když se střílí skála,

než do kaluží

             popadalo

a bílou gázou skrylo hrdlo.

_____

Smíchem

otvírala cizí hlasy,

až z nich slova krvácela

a podzim žebral po ozvěně,

již by vítr nespolykal.

ii.

Ukřižoval panáka,

pak tiše skákal nad žebry – on: cizí dítě

stříbrné v podlaze letitých fotek

  či tlukoucí u stěn

         žebrovaných bubnů,

kam jeho kůži vepjali

tak trochu nakřivo.

_____

U svatých platanů schovaný za tváří – napjatou

                                                 jako odpověď,

co pozřela odpověď větší, než byla,

nastražil ozvěny před slova.

_____

Šla pokradmu

územím nášlapných ozvěn

                              jako ten,

kdo chodil napříč vlaky

a říkal To ne já – tvář vylomená ze dřeva – ,

ale kývací černoušek v kostele z kostí,

                     vestavěných do těla:

'vhodíš mi do oka stříbrnou minci

                          a já tvůj sen

za čelem zvolna pohoupu.'

iii.

Ale nepoznáš měsíc před úplňkem –

                                        to věděla

čekáním plná všeho, čím vlčice kojí hlad světla..

. . . . . . . . . .

Noční déšť; ..kde počkají

egil

Nebe z rány páře stehy

na nitích vyvléká dešťovky

                        a ona – splávek

či třpytka co obléká výdechy

        – nemluvňata úst –

do nočních košilek z páry – –

než provanou sítí

do závějí bílého popelu z básně

na druhé straně tmy

Půlnoční autobus

malykuba01

Na čtyřce vzadu s nosem na skle

v kaleidoskopu noční krajiny

nacházím v reji stínů, světel,

úměrně výši hladiny

touhy a alkoholu v krvi,

své druhé Já.

          Ten chlapík druhý

teď právem pána situace

chechtá a šklebí se a dělá dlouhé nosy.

A patří mi ta arogance!

On je už Já...

a já jen kdosi...cosi...